Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Jak se Mladička druhého dne podivila! Když ráno se probudila, neřekl jí dědeček o vzácné návštěvě ni slůvka; teprve když se děvčátko ustrojilo, vyšel do zadní jizby a přivedl bratra Cyrilla.

Staroušek mnich u dveří se zastavil a zahleděl se na děvčátko. Pozoroval miloučký obličej, jehož modrá očka upomínala ho na oči, které před lety právě tak líbezně hleděly naň z tváří hoška Prokůpka.

„Nu, Mladičko, neznáš milého hostě našeho?“ usmívaje se promluvil Pořej.

Děvčátko ostýchavě zadívalo se na dědečka a potom na Cyrilla. Vážný dědoušek milým pohledem vábil ji k sobě. Běloučké vlasy splývaly mu až na tmavohnědou řízu, vousy sněhově bílé sahaly hluboce na prsa. Vrásčitá líce zdobil dobrácký úsměv.

Tělo starouškovo bylo již stářím a útrapami trošku skloněno. Kdyby byl neměl toho řásného, přepásaného šatu kněžského, byla by k němu Mladička spěchala, ale tak se přece jenom ostýchala.

Kněz Cyrill pokročil ku předu a rozpřáhl náruč.

„Nuže, pojď tedy, Mladičko, vždyť jsem tvůj druhý dědeček!“

„Je to můj vlastní bratr Cyrill, Mladičko!“

Mladička již spočívala v náručí knězově, líbala ho na ústa, čelo i na suché, promodralé ruce. Stařečkům leskly se oči slzami.

„A strýček Prokop nepřijde?“ děvčátko ptalo se vroucně.

„Přijde, dceruško, dříve nežli skřivánci odletí, dá Bůh, že přichvátá sem do milé vaší chaloupky. Nevěděli jsme ani, že odstěhovali jste se sem na Levý Hradec, vzpomínky naše zalétaly na statek žalovský.“

Stařeček usedl na židlici u stolu a Mladičku posadil si na klín. Dědeček Pořej stál při okně a díval se na ně jako na krásný obrázek.

„A je to tuze daleko, dědečku, kde se strýčkem Prokopem jste žili?“

„Daleko, daleko, a dlouho neměli jsme stálého sídla. Byli jsme těžce pronásledováni a stíháni, bloudili jsme až tam v těch krajích dalekých, odkud někdy přišli svatí bratří Cyrill s Methodějem. Žije tam dobrý, hodný lid, řeči naší rozumí; když vypravovali jsme, že jsme z těch krajů, kde apoštolovali řečení bratři, viděli nás rádi. Tam vřele mohli jsme Pánu Bohu po slovansku zapěti; tam byli jsme dosti šťastni. Ale v srdci hluboko žila stále touha jediná, touha po naší české zemi, touha po vltavských stráních, po tomto bílém kostelíku levohradeckém. Mniši Slované mají tam pěkné kláštery, kolem klášterů pole a sady, všecko jako za dávných dob svatý Prokop zavedl na Sázavě. Chválí Boha modlitbami a písněmi předků svých, hospodaří a píší knihy lidu na památku. Všichni vroucně jako bratří praví se milují.

A tu z nenadání přiletěla k nám zvěsť, že v Čechách bude brzy kralovati dobrý Karel, ten že mnichům Slovanům přeje, že je povolá do země své milému národu, že již požádal o to papeže. Ó jak jsme se všichni rozveselili! Vždyť bylo nás více z této země, někteří z Moravy a z krajů slovenských. Bratří Srbové, Chorvati, Bulhaři radovali se s námi, s námi těšili se, že přijdou snad mezi lid náš český, o kterém tolik jsme se jim navypravovali. který jest jim lidem bratrským. Ó já neměl jsem tam již stání! (...)

(......)