Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I.

Na nádvoří před domem purkrabským na Karlšteině bylo veselo. Bylť májový podvečer l. 1371. Mnozí z družiny hradní, páni rytíři a manové selští, i sami důstojní otcové kanovníci hověli si v rozkošném pochládečku pod košatými lipami, jež obaleny byly velkými zelenými srdéčky. Slunce zapadlo již v houštinách lesů za horou Javorkou; velebné stěny hradu Karlova leskly se však ještě zlatou září západu.

Bylo jako by před velkým svátkem, vždyť zejtra přijede sem sám císař s císařovnou, aby oddechl si po starostech vladařských a posílil se klidem ve vůni lesnatých strání.

Sám pan hofmistr Petr z Wartenberka přijel s veselou tou zprávou a přivezl mladého krále Václava i dceru královskou Alžbětu; s nimi také pan Ješek z Vilhartic na Karlštein opět zavítal. Teď seděl pan hofmistr ve středu milých přátel; levou ruku obtáčeje kolem bratrovce svého, hoška Ješka, pravicí důkladně rozkládal. Vypravoval právě o události, jež v posledních dnech sběhla se na hradě pražském:

„Přijeli si páni poslové od hrabat, knížat i těch kurfirstův říšských k císaři; přijeli velkému císaři vyčítat, že v Praze jen si libuje, sem že z celého světa putuje to k němu jako někdy ke dvoru krále Šalomouna. Říši římskou prý zanedbává! K smíchu jest ta cizí troufalosť! Aby prý Václava krále zanechal v Praze, sám aby v některém říšském městě dvorem se rozhostil. K smíchu, opravdu k smíchu!“ A pan hofmistr rozesmál se svým srdečným smíchem upřímně po staročesku.

„Nu, a císař?“ tázali se posluchači nedočkavě.

Ale pan hofmistr dále hovořil po svém: „A jak byli vyfintěni, jak si vykračovali! Těmi čapími nosy při dlouhatých škorních svých každé chvilky některý někde uváznul. Stuhy a jiné lesklé tretky jen se na nich třepetaly. Leckterý z nich tak jaksi pohrdlivě díval se na císaře, jenž v prostém kabátci svém, v jizbě neskvostné poslouchal dlouhé řeči jejich. Seděl ve starém křesle dubovém a nožem svým vyřezával. Když panstvo domluvilo, povznesl hlavu a chvíli mlčel, jako by čekal, čeho ještě se doví. Páni poslové pohleděvše do mírné, milé tváři jeho milosti, umlkli. Teď teprve císař povstal, pánům pokynul i uvedl je k oknům.

„Může-li mi takového koutku rozkošného poskytnouti celá říše římská?“

Panstvo ani nedutalo.

„A což teprve kdybyste obhlédli celou tu krásnou zemi! Když po práci v říši překročím hranice její, oddechnu si tak z hluboka. Vždyť jsem tu, pánové, doma, mezi svými! Může-li mi kdo za zlé bráti, že domov jest mi nejdražším pod sluncem! Vždyť v této zemi zažil jsem okamžiků nejsladších — na klíně nebohé své matky! Tam v tom úvale jest drahý její hrob! Tato řeka šumívala mi, když děckem jsem býval, ukolébavku nejlibější! Ten zlatý lid v milené zemi jest mým a já, věřte, pánové, jsem jeho! Ó, kdybyste, pánové, poznali těch blahých chvil, kterých užívám, jeda českým krajem mezi zelenými poli, na nichž strakatí se šátky pracujících. Lesy šumí, potoky hučí a ten lid si zpívá. Ó jak zpívá, pánové!“

Po těchto slovech císař umlknul. Vlahým okem díval se (...)

(......)