Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

S nejprvnějším svitem jitra byl na Karlšteině jarý život; každý nedočkavě s lůžka pospíchal, těše se, že opět spatří mileného vládce. —

Pan Petr z Wartenberka s družinou vyjel císaři daleko v ústrety. Lid z Budňan i z vísek okolních přibíhal až k Berounce. Hlasy hovořících i zpěv ozývaly se po vůkolí.

Kostelník od svatého Palmácia, jenž včera za jakousi záležitostí kostelní byl na hradě, měl tu hlavní slovo. Byl to sice staroušek bělovlasý, ale hovořiti a rozkládati uměl.

„Přijede-li také císařovna?“ ptal se kdosi v zástupu.

„Přijede, přijede!“ dotvrzoval kostelník. „Lidičky, nevěřili byste, co slyšel jsem včera o milostivé císařovně a královně vyprávěti.“

Lidé seskupili se kolem starce.

„Cože jste slyšel, co?“

„Nevěřili byste a přece je to pravda jistoucí. Sám pan Petr, hofmistr, to vyprávěl.“

Staroch neslyšel to sice od samého pana Petra, ale dodával si takto váhy.

„Bylo to ondy o svátcích. Na hradě královském tylo hostí z daleka široka, knížat, rytířův, pánův i biskupů řady. A tu při tabuli královské císařovna pravé divy ukázala.“

„Divy, divy, a jaké divy?“

„Divy — nevěřili byste! Nože dobré ocelové jako proutky z vrby ohýbala.“

„Nože dobré, ocelové jako proutky?“

„Jako proutky pravím! Podkovu svinula i rozlomila jako kus dřeva.“

Posluchači již nemluvili, jen poslouchali udiveni.

„Rytířský pancíř jako kus plátna shora dolů roztrhla!“

„A co páni rytíři?“

„Nu, zkoušeli to po její milosti, ale kdež pak oni.“

„Je to dar od Boha!“

„Dar od Boha! pravda, pravda!“

„Císař — císař! Jeho milosť přijíždí!“ ozvaly se do hovoru výkřiky.

Skutečně, na druhém břehu Berounčině objevila se družina královská. Již na levý břeh se převáželi. Lid se rozstupoval a Budňanští pospíchali k domkům svým, aby císaře i jasnou choť jeho spatřili, až kolem zvolna pojedou.

Na statných, bujných ořích jeli panošové a rytíři švarní, páni v oblecích nádherných. Mezi nimi uprostřed, na tmavém broni císař a král Karel IV. a vedle něho jasná choť Alžběta čili Eliška. Za nimi ve voze skvostně zdobeném paní, chránící děti královské Annu, Zikmunda a malounkého Jana.

Lid nejásal, ale tiše stál před svými domky a vroucími hledy zíral na milého krále. Starouškové šediví vnoučky své vyzdvihovali, aby spatřili otcovskou jeho tvář. Otcové a matky slzíce, jen pohledem nejupřímnější lásky pozdravovali panovníka i choť jeho. Dívky prostovlasé rozhazovaly kvítí i čerstvé listí po cestě, po níž průvod bral se vzhůru. Na kostele sv. Palmácia v Budňanech hlaholil zvonek a jasným zvukem svým vítal Karla do hradu královského. Již i na hradě zvony zahlaholily a zavzněly fanfáry. Karel úsměvem svým otcovským nebo kynem ruky obyvatelstvo podkarlšteinské pozdravoval; i císařovna se usmívala. Pan Petr z Wartenberka tahal svůj prošedivělý vous pln radosti, v duchu stále si povídaje: „Takového panovníka česká země neměla, takto žádný panovník nebyl vítán.“ Na hradbách karlšteinských manové rytířští a selští mohutným hlasem pěli píseň (...)

(......)