Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Když se pan purkrabí Ješek z Wartenberka ráno vracel z paláce, byla upřímná jeho tvář nad míru starostliva. Paní Alena, dobrá choť jeho, poznala to okamžitě.

„Proč tak zasmušen?“ tázala se.

„Zdá se, že tentokráte si Jeho Milosť nepřišla na Karlštein oddechnout.“

Paní Alena na manžela svého upřela tázavý pohled.

„Císař jest bled a všecek jaksi přepadlý. Naříká si na bolesti v hlavě, měl prý noc nadmíru nepokojnou!“

„Jeho Milosť jest přes příliš starostliva, odpočinku si sotva popřeje; nedej Bože, aby se nám, starostmi zmořen, roznemohl!“

Tento hovor rodičů svých i Ješek na lůžku poslechl. Slova otcova, že jeho milosť jest churava, mrazivě hochem zachvěla. Již neměl v lůžku pokoje; ustrojiv se honem, vyšel na nádvoří, aby bližšího se dověděl.

Na nádvoří stál hlouček manův; panu Ješkovi z Vilhartic právě koně vyváděli.

„Dej Bůh, aby má cesta nebyla zbytečná, poletím jako na křídlech ptačích!“ pravil pan Ješek z Vilhartic s ořem svým ke bráně odcházeje. V okamžiku bylo slyšeti, jak vyjíždí.

Ješek zatahal pana purkrabího za kabát. „Kam jede pan rytíř?“ tázal se nedočkavě.

„Do Prahy pro mistry lékařství.“

„Což jest Jeho Milosti hůře?“

Pan purkrabí pokrčil rameny a hošíka svého pohladil.

„Pozdraví se Jeho Milosť?“

„Ó, hochu milý, kdož to může věděti? Možno, že ještě dnes bude úplně zdráv, ale možno také, že bude stále hůře. Kdož vyzkoumá Božskou Prozřetelnosť?“

„Viděl jsi králevice Václava?“ otazoval se Ješek dále.

„Prvé byl při lůžku Jeho Milosti; Karel smál se a žertoval.“ Po těch slovech odešel pan purkrabí opět do paláce. Ješek zůstal pod lipami; čekal na miláčka svého Václava. Hezky se načekal; již i paní některé z fraucimoru císařovnina s dětmi Alžbětou, Annou i Zikmundem vyšly z Karlšteina kamsi do lesa, a Václav ještě nevyšel. Ale Ješek umínil si, že se odtud nehne, až se dočká. Slunéčko již bylo hezky vysoko, když králevic vyšel. Byl také všecek pobledlý a smuten.

„Ah, můj Ješek!“ pravil spatřiv druha a usmál se.

Ješek ukláněje se, truchlivě pohlížel na Václava.

„Jak jsme se včera veselili, Ješku, a dnes takový zármutek!“ hovořil Václav vedle Ješka usedaje.

„Milosti, neračiž truchliti, dá Bůh, že brzy bude opět dobře.“

„Jasný císař a otec nyní sedřímnul; starý lékař s císařovnou, hofmistrem a tvým otcem nehnou se od lůžka. Snad se péči jejich a modlitbám našim podaří otce a císaře milostivého pozdraviti.“

Ješek mlčel; hlavičkou proudily mu opět ty divné myšlénky jeho. Náhle uchopil ruce Václavovy, zulíbal je a slzami pokropil. Václav díval se naň láskyplně.

„Rozumím ti, hochu, vím, že mne lituješ. (...)

(......)