Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Na Karlšteině bylo smutněji a smutněji… Přijeli mistři lékaři z Prahy, ale nemoc zastaviti nemohli; postupovala hůře a hůře. V kostele sv. Maří konaly se pobožnosti neustále. Lid po hradě chodil jako zmámen. Karel císař byl ode všech tak neskonale milován, jakž by netruchlili, jak by se nechvěli starostmi o předrahou hlavu jeho! I dole v Budňanech byli všeci rozčileni; ani věřiti tomu nechtěli, vždyť včera přece Karla viděli a ničeho na něm nespozorovali. Kostelník od sv. Palmácia říkal sice, že hned připadl mu Karel císař jaksi pobledlý, ale ostatní mu nepřitakali.

Kdož by mohl věřiti, že ve dvaceti čtyřech hodinách všecka radosť tak se změní v žal! Jaká to byla nemoc těžká, že tak rychle císaře sklátila! Leží prý rozpálen a již téměř nemluví. Její Milosť císařovna prý jen běduje a rukama lomí. Králevic Václav s Alžbětou i Annou klečí prý ve chrámě a za pomoc vzývají. Ta menší robata ovšem ještě netuší hloubky neštěstí…

Kdyby lidé po Čechách věděli, co děje se na Karlšteině! Ale tak, kdo ví, vědí-li o tom v Praze; leda zvěděli-li něco od pana z Vilhartic.

Té noci na Karlšteině nikdo ani nezdřímnul. Nemoc postupovala stále ke zlému. K ránu roznesla se zvěsť, že císaři není pomoci. Řekli tak již sami mistři lékaři. Ti staří braši mezi many, pan purkrabí i hofmistr plakali jako děti. Byl to bolestný pohled viděti muže šedivé, otrlé, jak slzy proudí jim po zbrázděných tvářích.

Pan Ješek z Vilhartic opět rozletěl se ku Praze — jel pro arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi… V Budňanech stály zástupy lidu; mluvili málo, jen teskně ke hradu pohlíželi. Věrná, dobrá srdce čekala, že přece odtamtud přiletí zpráva, že císaři jest lépe. A když u sv. Palmácia zazněl zvonek, vsickni hrnuli se do chrámku, aby vroucí modlitbou volali k Pánu všemocnému.

Modlila se tu věrná srdce česká za svého dobrodince, modlily se tu děti české za svého tatíčka…

Ješek pana purkrabího vstal ráno uplakán; mladá hlava jeho sotva že si sedřímla, srdce nedalo spáti. Unaven vyšel si na nádvoří — a v té chvíli vykvetl z čisté duše jeho pevný úmysl.

Ješek neřekl nikomu slova a vyběhl ze hradu — ku Praze… Na hradě všecko jinými myšlénkami je upoutáno, snad nikdo nespozoruje, že zmizel. Matička snad odpustí, až jí řekne, že běžel do Prahy, ke hrobu svatého Václava, dědice země české. Svatý Václav všem věrným dětem svým pomáhal, jistě lidu svého neopustí a drahého krále slovem svým u trůnu Nejvyššího uzdraví.

Před jeho hrob spěchal Ješek pokleknout; sv. Václavu pověděti chtěl všecku tíži srdcí věrných. Sv. Václava prositi chtěl, aby králevic nebyl sirotkem…

Mladé nohy umdlévaly, ale srdce je sílilo. Ve vesničkách udiveni pohlíželi na chlapce uplakaného, jak do dáli uháněl. Leckde se ho také zeptali:

„Kam tolik pospícháš?“

„Do Prahy, ke hrobu svatého Václava! Císař Karel nám snad umře!“

„Jakže, císař Karel že umře? Vždyť je zdráv na Karlšteině!“

Ale Ješek těch slov již neslyšel, prchal dále.

Potom ti lidé, kteří se ho vyptávali, přemýšleli o jeho (...)

(......)