Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Ve dvorci zemana Odolana měli milého hostě…

Dvůr Odolanův stál právě na cestě od Přimdy k Lokti; několik selských domků tulilo se k němu jako kuřata ke kvočně.

Kolem vinula se holá pole, nad jejichž strništi poletovalo již „babí léto“, jehož jemné nitky, mezi zbytky stébel napjaté, při slunéčku podzimním leskly se stříbrně. Po holých lukách růžověly hloučky „naháčův“.

Zeman Odolan byl hospodář výborný, ve dvorci jeho bylo všecko jako na sloupku; dvorek vždy čistě umeten, na něm staré tři lípy, jež zasázel snad již onen praotec Odolanův, který přišel v tyto žírné vlasti přes tři řeky.

V zahrádce za dvorcem žloutlo listí a opadávaly květy. Pěnkavy na jabloních zpívaly a na komíně klapal čáp.

V malé světničce, jejíž jasným okénkem bylo viděti do zahrádky na trsy máty a Božího dřevce, za stolem seděl milý host, poustevník Prokop, a před stolem na dubové židlici, s lenochem vyřezávaným, sám Odolan. Vysoké klenuté čelo zemanovo, nad nímž vlnily se proudy prosivělých táhlých vlasů, skloněno bylo do pravice, opřené o stůl.

Temně zelené, tchořovinou lemované krzno splývalo až na krbce, nad nimiž modraly se široké nohavice.

Poustevník Prokop byl asi šedesátník, vysoké zavalité postavy, dlouhé šedé brady a bílých vlasů; se širokých ramen až na paty splynulo mu hnědé roucho žíněné, v bocích hrubým řemenem přepásané. Veliké, jasně modré oči poustevníkovy vyprávěly o čistém, dobrém srdci, jež bušilo v mocných prsou.

„Tedy Soběslav náš opět odstrčen, otče rozmilý?“ Slova tato zvolna, smutně vycházela z úst zemanových.

„Opět, Odolane, a sám Bůh-li nepomůže, nespatří již ta dobrá duše světla Božího!“ Prokopovy oči jaksi zvlhly.

„A já stále doufal, stále jsem věřil — —“

„Dvanácte let — hrozných, bolestných roků v temném sklepě — — ó muka nekonečná! A nikde, nikde spásy, nikde lásky, nadarmo jsem o ni pro něho prosil!“

„Jen v těch našich prsou, otče, a v těch prsou dobrého lidu v chalupách vesnických! Aj, Spytihněve náš, brzy na tebe zapomněli!“

„Bohužel! Na dvoře knížecím cizinců je plno; dobře že do Prahy nepřicházíš, Odolane, nevím, nevím, udržel-li bys jazyk na uzdě!“

„Žádné tedy naděje?“

„Jen malá jiskra!“

„Přece?!“ radostně zvolal Odolan a se židlice povstal.

„Ta jiskra, která doutná v prsou některých pánů, jimž bezohlednosť Vladislavova je protivna! Ale nedomnívej se, že příliš touží po Soběslavu; jen to je hněvá, že král Vladislav neptaje se jich a nikoho, Bedřichovi trůn postoupil! Což kdyby tu nebylo Soběslava — toho drahého, těžce zkoušeného! Dobrý byl by to čin proti pýše krále německého! Takto nespokojenci užijí ho opětně po jeho chuti. Oldřich Soběslavic s některými věrnými zajel do Němec žádat o pomoc pro bratra Soběslava!“

„Kéž by se jízda ta vydařila! Dostane-li se Soběslav ke trůnu, všechno krásně by se změnilo!“

„Pane Odolane, nebylo by lépe bývalo, spolehnouti více na paže naše, hledati pomoci u lidu selského, který Soběslava tak miluje, který, v chaloupkách svých o něm si vypráví, za (...)

(......)