Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Z Přimdy

I.

Byla noc svatováclavská léta Páně 1173.

Na černé lesy padalo bledé světlo plného měsíce, jenž zvolna ploval po temnomodré báni nebeské mezi zlatými hvězdičkami.

Hrad Přimda vypínal se jako tmavá zkamenělá pohádka, kterou okolní lesy šuměly.

Bylo již po desáté hodině.

Kastelán Konrád Šturm, rodem ze Sas, hověl si již v pěkném spánku; bledé světlo měsíčné, které do jizbice kastelánovy úzkým zamříženým oknem se linulo, osvěcovalo plnou, zarudlou tvář a ústa, která ve spánku podivně se usmívala.

Snad zdálo se panu kastelánovi o vzdáleném domově, o zlém životě v době mládí; snad zdálo se mu o tom, jak jednou jako prostý žoldák vyjel z luhů, ve kterých kynulo radostí tak málo, do sousední země české.

Pan kastelán druhdy ani pomysliti si nemohl, čeho v té zemi české užije.

Paní kastelánová Dobrava seděla ještě v dolejší jizbě a na spánek neměla ani pomyšlení; na klíně mateřském hladila světlou hlavu jedinkého svého hoška Otíka, který dnes od dědouše ze župy kadaňské k matičce se vrátil.

Ach, jak velice se jí po synkovi stýskalo! Sotva klučík běhal, odvezl si ho dědoušek do dvorce svého pod Srbskými horami, aby byl omlazujícím květem jemu a starému srdci babiččinu. Od té doby uplynulo devět rokův…

Paní Dobrava bývala u synka svého ve dvorci otcovském každým rokem, ale pokaždé loučila se s pláčem. Tak nerada vracela se do Přimdských lesů, do zachmuřených komnat, v nichž vítala ji zamračená tvář mužova.

Jak se ten manžel její změnil… Před lety býval samý žert a smích — teď mračil se a láteřil od Božího rána do noci… Tenkráte i po česku dosti pěkně hovořil a sliboval, že brzy mluviti bude jako rodný Čech: teď nevyšlo mu českého slova se rtů, leda když hradní čeledi nadával.

Proto paní Dobrava jinak nedala a dědouš s babičkou musili jí vrátiti Otíka, aby s děckem svým jediným se obveselila.

Na dobré půl cesty vyjela synáčkovi, jejž dva zbrojnoši nejvěrnější vezli k matičce, naproti. Jak ho líbala a hladila, až se těm dvěma starým, otrlým průvodcům oči zakalily!

Za to otec nepříliš laskavě ho přivítal, ledva že ho políbil na růžová ústa.

Dědouš s babičkou dojista pláčí a na vnouče vzpomínají, o každém jeho úsměvu si vypravují, a těší se již, brzo-li je opět spatří. Ale pak ho Dobravě vícekráte nevrátí, pak bude jejich po všecka léta, a nebude-li se to Dobravě líbiti, ať odstěhuje se k nim, do domu otcovského, hospodář bratr jí útulku popřeje.

Ústa Otíkova švitořila jako s jara pěnkavky; mnoho toho již matičce napovídal.

O dědouškovi, babičce pověděl, co jen věděl, na strýčka Bohuslava vzpomněl, jak spolu na běloušku jezdívali, na tom, kterému nosíval do stáje krajíčky chleba a který uměl tak vesele řehotati. Na krávu plosu si vzpomněl, na slepice i na vlaštovičky, které na (...)

(......)