Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Teď bylo na hradě Bilině smutno. Mnoho hradních zbrojnošů rozuteklo se ze sídla zrádcova. Pan Prkoš k neuvěření sestaral, vlasy dříve černé silně sbělely, čelo rozryly vrásky a bedra se sklonila. Chodil hradem jako duch, hlavy nepozvednul, slůvka nepromluvil. Choti své bál se do očí podívati.

Paní Zdislava plné jistoty o zradě manželově dosud neměla; každý litoval nebohé paní a bál se jí zjeviti hroznou pravdu. I ten věrný Chval porážku vojska českého vymlouval nejen jí, ale i sobě. Kdož pak ví, jak se to vlastně stalo, snad za vše Prkoš nemohl, snad bojoval nejupřímněji, snad podlehli přesile…

Župan Prkoš po celé noci sedal v jizbě své, hlavu skloněnu v dlaních. Hrozné myšlénky proletovaly mu hlavou, spánek plašily s očí, a když zemdlené tělo přece kleslo, děsily zrádce sny nejhroznější. Sotva že zrádný skutek vykonal, děsná pravda postavila se mu před duši. Teď teprve poznával Prkoš ukrutný svůj čin, teď teprve viděl, čeho se dopustil. Za bídné zlato zradil vlasť a knížete! Ó, proč těm cizincům uvěřil, proč za lesklý kov zaprodal jim to nejdražší, co na světě měl — svou česť! Když Prkošovi všecko to vstoupilo do mysli, plakal jako dítě, vlasy rval s hlavy a rukama žalostně lomil. Jak, jak jen se to mohlo státi, že on, jenž těm cizincům nikdy nevěřil, tak se jim zaprodal!

A tu z nenadání přijelo na hrad poselství od samého knížete. Kníže Břetislav vzkazoval, aby paní Zdislava do Prahy přijela, že synáček Miloš postonává. Jak se nebohá paní polekala! Honem s Bohuškou, chůvou a věrným Chvalem vydala se na cestu. Když s manželem se loučila, podivila se jeho srdečnosti; snad těšil se, že Břetislav porážky voje českého mu odpustí, že snad zrady jeho nezná, nebo milostivě bude trestati. Ta myšlénka i paní Zdislavu sílila. —

Miloš skutečně stonal, ale dobrotou kněžny Jitky i starší kněžny Boženy přestál šťastně nejhorší. Dobré paní ošetřovaly hoška jako dítě vlastní. Spytihněv také stále seděl u lůžka milého hocha a v chorobě jej těšil. I sám kníže Břetislav přicházel, aby se na malého nemocného podíval. A přece věděl všecko o zradě Prkošově! Věděl, že otec tohoto hoška dal se zmámiti zlatem a voje nepřátelské pustil do vlasti! Jitka, Božena i malý Spytihněv též o všem věděli, ale před hošíkem se nezmínili. Když se Miloš trochu pozdravoval, stále chtěl jen k matičce svojí. Po ní toužil dnem i nocí. A tu jednou nenadále objevila se matička u lůžka. Což tu bylo radostí! Když dobrá paní viděla, že miláček její se pozdravuje, slovy nejvroucnějšími dobrým paním za lásku jejich děkovala.

Od lůžka synkova se potom nehnula. Někdy přišla k lůžku Milošově také chůva s Bohuškou, jež šveholem svým všech obveselovala. I starý Chval přicházel a Miloši a Spytihněvovi (...)

(......)