Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Zima přešla. Lesy se zazelenaly a na trávnících rozkvétal kvítek za kvítkem. Přiletěly již i vlaštovičky a pod střechami stavěly svá hnízdečka. V Čechách byly vlaštovičky domovem již od té doby, kdy Čechové s Řipu sešli a v nové vlasti zroubili si prvé chaloupky. Ten český lid byl vždy lidem dobrým, proto se tu vlaštovičkám vždy tak líbilo. Šveholily Čechům od rána do noci, a dobrým lidem se bez vlaštovek vždycky velmi stýskalo. Dlouho-li nepřilétaly, vycházeli domácí každým ránem na dvorečky a dívali se, nesedí-li na střeše známé, milé ptáče…

Na Bilině bylo smutno, jako by hrozný, černý mrak snášel se nad pevnými věžemi a střechami. Župan Prkoš od poslední jízdy do Němec byl jako vyměněn; chodil zamračen a pro nikoho neměl slůvka laskavého. Paní Zdislava marně se vyptávala, co ho trápí.

A sotva že jaro přišlo, přijížděli na hrad divní lidé, všickni od německé strany. Pan župan pokaždé zavřel se s nimi ve své jizbě a nikdo nezvěděl, o čem s nimi hovořil. Po každé návštěvě býval ještě mrzutějším.

Jednou přijel na Bilinu sám míšeňský markhrabě Ekkard. Když starý Chval zvěděl, kterého to hostě k pánu svému zaváděl, zaťal pěsti, až mu klouby zapraskaly. Oči mu zasvítily, až se jich Milošek lekl, tak starého dobráka ještě nespatřil. Starý Chval byl všecek rozechvěn, hleděl jen k zemi, rty se mu chvěly a slova nepromluvil.

Zbrojnoš Chval byl poctivec každou krůpějí své věrné, české krve, ale tentokráte mu to nedalo, aby několikráte potichu nepřešel vedle dveří, za nimiž rokoval pan župan s markhrabětem. Málo, maličko uslyšel, ale srdce stáhlo se mu hrůzou.

„Vaše zlato nepřeváží děsného toho činu,“ pravil pan Prkoš.

„Nu, a cože čekáš od svého knížete, podaří-li se ti nás odehnati?“ Pan markhrabě mluvil sípavě jako by ze vzteku.

Po té otázce se župan zamlčel.

„Vidíš, mlčíš! Odměnil by se ti jako loni, ale císaře navždy si nakloníš; jeho vděčnosť jest veliká, ani netušíš!“

„A vlasť — a lid?“ Pan župan slova tato promluvil temným, chvějícím se hlasem.

„Vlasť? Lid? Těm neuškodíš! Či chceme lidu vašemu ublížiti? Jen pýchu Břetislavovu zkrotiti chceme, a tu pýchu znáš, vždyť sám jsi ji zakusil!“

Župan Prkoš opět mlčel.

„Pomni na vděčnosť císařskou, pomni na své děti a jejich budoucnosť. Čím jsi zde nyní? A kdo ví, čím budeš za krátko! Padneš-li, co bude z tvých dětí?“

„Ale ty děti budou mne třeba proklínati!“

Teď se Ekkard rozesmál. „Myslíš, že nebudou tvé děti, až dorostou, chytřejší tebe? Ó dětino!“

Zbrojnoš Chval tiše vlekl se ode dveří. Ve své jizbičce sklonil hlavu na starý dubový stolec a zaplakal jako děcko… Co měl nyní počíti? Vyzraditi vše a zničiti župana Prkoše, zničiti snad rodinu jeho, zničiti tu dobrou paní a roztomilá děťátka? Vždyť nemá na tom Božím světě nikoho, jen ty dobré dušičky. Dobrý staroch v několika dnech hrozně se změnil. Tělo, jindy statečné, velmi se sklonilo a vlasy sbělely sněhově. Ani se neusmál a v očích stále svítily mu slzy.

Jen paní Zdislavě svěřil se se (...)

(......)