Karel Václav Rais

POVÍDKY ZE STARÝCH HRADŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Z Biliny

I.

Nad krajinou pod horami Srbskými^[1] snášela se chladná noc. Bylo na počátku září měsíce, léta 1040. Na obloze rozsvěcovaly se hvězdy. Od černých hvozdů pohorských vál studený větřík.

V osvětlené jizbě na župním hradě Bilině seděla rodina župana Prkoše. Paní Zdislava, choť župana Prkoše, jaksi teskně zírala na chůvu Lidku, která laskala se s menším děckem. Větší synek Miloš u krbu seděl na klíně starého zbrojnoše Chvala, jenž překrásně dovedl vypravovati.

Paní Zdislava chvílemi přistupovala k oknu a zírala do šera. Očekávala manžela svého s lidem; již před několika dny odejel do Němec doprovázeje německé zajatce knížete Břetislava.

Mezi zajatci byli páni znamenití, slavná hrabata i rytíři němečtí. Císař Jindřich III. vážil si jich velice a proto sám Břetislavovi nabídnul, že propustí mu i synka Spytihněva, kterého přes rok již měl v zástavě. Na Bilině očekávali je již každodenně.

„Snad již nepřijedou — venku je noc tmavá!“ smutně promluvila paní Zdislava.

„Jen čekejme ještě, matičko, snad se někde opozdili — a s malým Spytihněvem nemohou tak ujížděti, jak to umí náš tatíček!“ jaře odvětil jí Miloš.

Maličká Bohuška v náručí chůvině počala výskati a smáti se hlasitě. To paní Zdislavu trošku obveselilo, posadila děvče na široký dubový stůl a čtveračila s miloučkým dítětem.

Zapomněla na svůj stesk. Ani nevěděla, proč bylo jí pokaždé tak smutno, když manželu bylo jeti přes hranice.

Miloš se starým Chvalem opět se rozhovořili, starý zbrojnoš musil hochovi vše předůkladně vypovídati; Miloš stále se vyptával. Dnes šedý zkušenec vyprávěl o tom, jak si kníže Břetislav z Němec přivezl nevěstu, kněžnu Jitku. Miloš slyšel to již mnohokráte, ale pokaždé rád poslouchal. Nejvíce se mu líbilo, že kníže Břetislav mečem svým na jeden ráz přesekl řetěz ve bráně svinibrodského kláštera. A všech těch lidí, kteří se naň sběhli, se nelekl, ale bystře ujížděl ke svým. Starý Chval vlastníma očima to všecko viděl, vždyť sloužíval u dvora knížecího, a nebýti toho, že na stará kolena přál si býti v rodném kraji pod horami, jistě dnes byl by u knížete.

„A nepustili se pak již za vámi?“ optal se Miloš.

„Ach, jakž by nepustili, ale což jim to bylo všecko platno? My letěli jako ptáci, jako sokolíci, Břetislav před námi jako statečný mladý orel! Kdež by nás byli ti Němčíci dohonili, kdež pak oni nám stačili!“

„A co říkala mladá Jitka?“

„Divila se nám, holenku, jakživa něco takového neviděla. A což když jsme projeli Šumavou a uháněli jsme českým krajem. Českou zemi stále chválila, že ještě tak lepých krajů neviděla. A jak se nám pak v Praze divili; kníže Oldřich syna svého za statečnosť tu zulíbal a kněžna Božena ruce spínala, slyšíc, jakého skutku se syn její odvážil. Ale Jitka se jim všem líbila. Je hodná a dobrá, jako by ani cizinkou nebyla; vždycky, když mne potkala, usmála se; pamatovala, že jel jsem s nimi tenkráte z Němec. Teď se jí asi stýskalo, že synáčka tak daleko jí zavezli. Nu, potěší se s ním po tak dlouhém (...)

(......)