Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI. Dělník Šafránek

Duše drahá! Tvé bledé tváře dnes jasně vidím i milé tvoje modré oko, jež s takovou láskou na mně spočívalo. Zdá se mi, že ještě cítím vřelé stisky tvé studené ruky. Ty spíš blaze — viď, že blaze? Blaze!

Šafránek byl nejmladší ze všech dělníků, jediný mrzák mezi nimi — pravou ruku měl schromenou, dlaň úplně rozmačkanou.

Milý obličej jeho, pěkně načesané vlasy, přímá, slabá, teprve mnohou prací a strastí volně klonící se postava divně vyjímaly se mezi ramenatými, svalnatými dělníky. Měli ho rádi, litovali jej z té duše, ale přece byl jim jaksi cizím; tušili, že ta jeho hruď divných skrývá vzpomínek a bolů, že hluboké vrásky na bílém, mladém ještě čele jsou výkvětem života bolestného; milá jeho řeč, pěknými proniknuta slovy, dávala jim tušiti, že divá nepřízeň života zahnala jej sem, mezi zakouřené jejich stěny. Měl je rád, stébla přes cestu jim neskřížil, hleděl se vpraviti do poměrů jejich — vřelý soucit jejich byl mu odměnou.

Šafránka měl jsem nejradši ze všech dělníků, a viď, ty starý příteli, že jsi mne také míval rád!?

Spolu za jasných odpůldnů nedělních chodili jsme po vůkolí, ku svaté Anně, kapličce to s vodou mrazivou ve stínu černých borů divně šumících u Vrchlabí Hořeního. Spolu rádi dívali jsme se na vlny labské, jež na bílých balvanech rozpryskovaly se na sta kapek, jako — to lidské štěstí! Spolu sedali jsme na temeně Žalého a dívali se dolů do temných roklin a do dáli na luznou zemi českou.

Spolu za letních večerů sedali jsme u šedivé zdi za bělidlem, tam odkrýval mi zraněnou svoji hruď a dovolil nahlédnouti na to, co oko mé a srdce pochopiti mohlo.

Narodil se blízko města Žamberka; rodiče jeho chudičcí dřeli se, aby synka mohli dáti na studie, protože útlé ruce jeho pro práci tuhou nebyly stvořeny, protože duše jeho mladistvá hořela touhou po knihách. Otec brzy dennímu dření podlehl, matička políčko za políčkem prodávala, aby bylo na synovy studie.

Šafránek studoval dobře, ale většinu prázdného času prosnil nad knihami buditelů našich, jež odkrývaly clonu, zastírající čarovnou minulosť národa našeho, plnou obrazů úchvatných, srdce jímajících…

Byla tenkráte u nás zvláštní doba; vlastí cizí rozléhal se hlahol, jenom v chudých domcích vesnických jaře kvetla česká píseň a pohádka.

Zlatá srdce českých babiček hleděla památky slavných předkův, svaté odkazy srdcí jejich dochovati vnukům. Šediví učitelé vesničtí při poměrech chudičkých do ňader junáčků a dívčin českých vštěpovali rudý kvítek veliké lásky ku vlasti. Na českých farách dobří otcové celých vesniček, kněží vlastimilovní, chovali poklady vzácné, řady prostých knížek, na bídném režném papíře švabachem tištěných, ze kterých první buditelé naši volali k tomu dobrému lidu venkovskému:

„Národe, lide drahý, dlouho sen těžký stíní tvoje víčka, otevři je, vesele zavýskni: Já žiji, český národ, kdysi celým světem oslavovaný, ještě nezahynul… Ještě stojí naše matička Praha, šedý Říp i svatý Hostýn, tajemný Blaník, Radhošť, modravé (...)

(......)