Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Poklad

Bývaly a jsou si naše venkovské fary náramně podobny. Budova, ať již o přízemku nebo patrová uprostřed zahrádky zelinářské či květinové — jak býval který důstojný pán milovníkem — ukrytá mezi koši starých jabloní a hruší; leckde při vjezdu do dvorka stávaly staré lípy, obyčejně již hodně staré, vydoutnalé. A na těch lipách to na jaře bzučelo a vonělo až radosť. Poblíže farek bělal se kostel, ovroubený hřbitovem; někde přímo z fary dívali se na staré kříže nad zelenými rovy. Některé ty kříže byly železné, s nápisy zlacenými, některé jen z prken černě nebo bíle natřených, jiné jen ze dvou březových snětí sbité.

Takový býval také hřbitov při faře novoveské, z níž díval se naň farář Václav Král, jenž ve století osmnáctém dobrého půl sta let tam působil a přivedl to až na děkana. Ale přijďte tam dnes a ptejte se naň — slůvka o něm nezvíte. I to již zapomněli, že měl poklad. Je tedy třeba, bych to trochu připomněl…

„Pozdvihovánek“ odcinkal při požehnání. Za malou chvilku vycházeli stařečkové i stařenky, již denně v lavicích novoveského kostela z hlubin srdce zpívávali. Poslední postranními dveřmi ze zákristie vyšel děkan Václav Král. Ačkoliv měl již téměř osmdesátku, přece mohutná postava jeho pramálo se chýlila a vlasy, jež v předu skráně zakrývaly a v zadu až na šiji splývaly, byly jen popelovaty. Husté byly, že mnohý mladík byl by panu děkanovi záviděl. Klerika jeho byla skorem trochu krátka, takže důkladným, těžkým botám bylo viděti holínky trochu rezavé.

Pan děkan zašel až ke zdi hřbitovní a rozhlédl se kolem po rovech. Bylo léto, po měsíčkách a letních fijalách poletovaly včely. Pan děkan přidržel ruku k otčím, by paprsky od východu oči nekalily a chvíli díval se do dálky na vísky, pole a lesy až vzhůru ke Zvičínu.

Po polích mezi zlatými klasy bělaly se košile ženců a odběraček. Kukačka kdesi v oboře kukala. U fary vrzly dvéře, pan děkan obrátiv se spatřil občánka, jenž beraničku pokorně v ruce mačkal. Kněz přistoupil až k němu a čepici posadil mu na vlasy, podle rendlíčku střižené.

„Co mi nesete?“ ptal se hlubokým ale lahodným hlasem.

„I jemnostpane, připadlo mi, že lépe přijíti dříve před podzimkem, pokud není mnoho práce. Kolovraty mám sice v pořádku, ale kužele jsou pochroumány. Snad jemnostpán odpustí, přinesl jsem dva!“ hovořil občánek políbiv prve ruku důstojného kněze.

„Dobře, dobře, sousede, pojďte, podíváme se na to!“ odpověděl pan děkan.

A vešli do fary. Když kroky jejich po kamenné síni zaduněly, ukázala se ve dveřích šedivá hlava sestry pana děkana, jež na faře hospodařila.

Pan děkan se sousedem vešli do pokojíku. Občánek přihladiv vlasy nad čelem, rozhlédl se kolem. Byl tu sice každým podzimkem alespoň jednou, ale pokaždé pohleděv kolem, trošku se usmál. Se stropu notně zaprášeného visely provazy pavučin a stěny šedaly se pavučinnými chumáči; v rozích bylo jich až husto. Pokojík měl dvě okna jako křišťál jasná a zářivá. Vedle dveří na pravo stála měkká, tmavočerveně natřená postel, na níž (...)

(......)