Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Dobré srdce

Byl srpnový den roku 1830. Na bleděmodré obloze z ohnivého kruhu slunečného šlehaly milliony žhoucích paprsků a pálily nejprudším žárem. Nad uvadlými květy lučin mdle poletovali bílí i modří motýlkové. V příkopech kolem silnice prováděli cvrčkové a koníci svou letní hudbu; zralé klasy po polích praskaly.

Po císařské silnici od Jihlavy ku Praze uháněl koník, zapřažený do hezkého, malého kočárku. Koník byl pěkný chlapík: bílé tělo jeho poseto bylo velikými šedými i černavými groši, stříhal ušima a zářil očima. Oděn byl v náčiní nedávno nové, teď ovšem notně poprášené. Jaký div v takovém prachu!

V kočárku seděli dva mužové: starý na kozlíku, mladý vzadu. Starý byl tak přes čtyřicet, mladý asi dvacítiletý, neb o málo let starší. Byl to hezký, statečný mladík, kulaté, usměvavé tváře, očí velikých, modrých. Nad čelem a skráněmi kudrnatěly se mu černé vlasy. Oděn byl v úpravném šatě tmavomodré barvy.

Muž na kozlíku měl na hlavě kulatou čapku, kolem níž vynikaly vlasy již trošku prokvetalé. Tváři byl rovněž usmívavé, ale již vrásčité; oděv jeho byl chudobný.

Mladík v kočáře byl Josef Slavík, mladý český houslista, člen vídeňské dvorní hudby. Jak tu v kočárku seděl a s kočím svým vesele hovořil, byl by nikdo neřekl, že jest to umělec světoznámý, v Paříži i ve Vídni slavený, jemuž sám král houslistů, slavný Italčan Paganini řekl: „Svět se třese, když vy hrajete!“

Měl teď několik neděl prázdniny; za ustřádané jmění koupil si koníka a vozík, najal si vozku a hajdy do Čech, do milé domoviny.

Po polích kolem silnice svištěly kosy a ženci i žnečky prozpěvovali vesele.

„Jářku, Václave, slyšíte? Jak vám je při těch písních?“ ptal se Slavík svého vozky.

„Rozkošně, milostpane, jsem jako v nebi. Tohle přece zní jinak než tam v cizině!“

„To věřím, pane, srdce v člověku skáče! Nu, Václave, zanotujte také nějakou!“

„A proč bych nezanotoval, vždyť jsme doma!“ švitořil Václav a již spustil:

 

 „Těžko mne matička vychovala,
 z ruky na ruku překládala!“
 

 

„Ta je smutná, Václave, nějakou veselejší!“ volal Slavík.

„Spustím tedy veselejší:

 

 „Mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou hlavu,
 mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou bradu;
 hlavu od starostí, bradu od šelmovství,
 mám šedivou, mám šedivou, mám šedivou hlavu!“
 

 

„Ta je veselejší, ale trochu krátká! Spusťme spolu:“

 

 „Nade mlejnem, pode mlejnem husy se pasou,
 běž, Jeníčku, vem flintičku, zabij některou!“
 

 

Zpívali, až se to rozléhalo; lidé po polích dívali se, jací to veselí páni po silnici ujíždějí.

„Kde máte domov, Václave?“ ptal se Slavík, když dozpívali.

„Až tam pod Krkonošemi, milostpane! Je tam pěkně, ale bída zlá!“

„Proto jste nezůstal doma?“

„Ba ne proto; otec mi umřel, když jsem byl hoškem pětiletým a matka šla za několik roků po něm. Je to zlý život; od časného jitra do pozdní noci seděti za stavem při práci; i siláka to zmůže. Potom jsem zůstal sám; nějaký rok jsem u sedláků pásal, potom vydal jsem se (...)

(......)