Karel Václav Rais

ZE SRDCE K SRDCÍM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I. Jak mne zavezli

Tak jest od jakživa: čeká-li člověk něco krásného, milého, dni pozvolna se vlekou, čeká-li něco nepříjemného, ubíhají jako voda. Den sv. Václava blížil se letem; housličky teď stále visely na stěně, starý klavír zůstával po celý den uzavřen. Otec přál mi, abych posledních dní doma co nejvíce užil, běhal jsem s kamarády, jezdil s kravkami do polí pro jetel, pro brambory.

Poslední den pobytu mého doma byl hrozně tesklivý, oči ani neuschly; hned ráno vyběhl jsem, aby nikdo nevěděl, na kopec do Hůry, abych jednou ještě rozhlédl se po milém údolí, abych všecky ty domky, stromy, stráně dobře do hlavy si uložil. Potom běhal jsem ku strýčkům, tetičkám, kmotřinkám, sousedům se loučit; všude nějaký ten šestáček vklouzl do mé dlaně. Kamarádi přicházeli jeden po druhém, aby podali mi vážně ruky a přáli všeho štěstí v daleké cizině.

Smrákalo se… Otec odešel ku strýci vypůjčit vozu a koně — měliť jsme jen dvě kravky a telátko. Znamenal jsem, že oči matčiny nápadně zrudly, jakž jinak, když prvé dítě odchází do světa. Vyšel jsem na dvůr, obešel celý domek, prohlédl střechu až ku komínu, omešené zdi, u každého stromu jsem se zastavil. Potom navštívil jsem chlév; staré strace — měli jsme ji, co jsem byl na světě — poklepal jsem na hřbetě, červinku pohladil na hlavě a telátku pověděl jsem několik slov na rozloučenou.

Té noci spali jsme málo; o jedné hodině z rána vstal otec i matka. Matka uvařila snídaní, otec uchystal vše, k čemu včera času nezbylo — potom mne vzbudil.

Nebylo třeba velikého budění, nespal jsem téměř.

Bratříci klidně ještě spali. Ustrojil jsem se a říkal otci přání — mělť právě svátek. Ach, ten svátek býval vždy tak veselý a dnes —! Sotva vyřkl jsem „Nejdražší otče!“, stáhlo mi to hrdlo a já nemohl dále. Otec dal mi malý papírek, napomínaje mne, abych častokráte přečítal, co na něm napsáno. Stálo tam: Boj se Pána Boha, buď hodným. Nezapomínej se modliti, choditi do kostela a do školy. Poslouchej a vzpomínej si na všecko, co říkali ti tvoji věrní rodiče!

Klíček od klavíru uvázal mi na šňůrku ke knoflíku.

Nasnídali jsme se, ale káva a buchty, jindy má lahůdka nejmilejší, dnes mi nechutnaly, hrdlo bylo jaksi úzké.

Políbil jsem matku na ruku i na ústa, matka udělala mi na čele křížek a pohladila mne po tváři. Spícím bratříkům vtiskl jsem na ruměnná ústa políbení a — vyšli jsme. Já vsedl do vozu vedle klavíru, otec na kozlík. Vůz zahrčel… První hukot vozu probudil malého Jindru ze spaní; v košilce vyběhl před dům a s pláčem volal za námi: „Tak mi ho již odvážíte?“ Plakal jsem také… Matička dívala se (...)

(......)