Karel Václav Rais

VZKAZY VLASTENECKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Divná krev

Nedávno stál jsem na návrší, které vypíná se na pravém vltavském břehu, a díval se po krajině. Věřte mi, mladí čtenářové, že bylo mi do pláče i do výsknutí, že oči měl jsem plny slz a kolem retů úsměv. A jak nemělo mi býti do pláče i do vesela, když před sebou viděl jsem Levý Hradec a Žalov, na levo špici věže svatovítské a tam v dáli na pravo náš Řip, ten drahý, modrý Řip… Tolik upomínek hrnulo se mi k mysli… Ne vypíši, co tenkráte proběhlo mi duší; byly to myšlénky smutné i veselejší, bylo to upřímné rozjímání o tom našem českém kraji a jeho lidu milém! Takové rozjímání přivádí myšlénky smutné i veselé — kéž by se u nás v Čechách hojně takto rozjímalo! Jest nám toho tak potřebí!!

Když pak vrátil jsem se opět do svého horského zákoutí, znovu v pokojíku svém zpomínal jsem na vše, co jsem spatřil… A viděl jsem ještě mnoho jiného. Viděl jsem naše česká města a vísky útulné, viděl jsem všechen ten drahý lid na jediném obraze plném kouzla, žel Bohu, že na obraze tom byly také skvrny, praošklivé skvrny. Dej, dobrý Bože, aby jich brzy nebylo — a my, Čechové drazí, máme v moci, aby jich brzy nebylo, ale musíme chtíti, musíme chtíti všickni do jednoho!

Podávám ti tuto, milý čtenáři, malý obrázek ze života venkovského, podávám ho tak, jak jsem ho spatřil, doufaje, že porozumíš, proč ho před oči tvoje předvádím!

Jest to obrázek z mého rodného městečka, — jak jinak, rodné městečko nejbližší hnízdečko — a jsou ta naše městečka skorem stejna! Již poslouchej!

* * * * *

Dědeček Sytářů chodíval k nám denně a my vídali jsme ho z celé duše rádi.

Dědeček Sytářů byl matičce mé kdysi kmotrem a nás děti měl z celé duše rád; ale my měli jsme ho také rádi a to velmi rádi, protože měl srdce plné lásky, oči plné upřímnosti a dlaně samou dobrotu. Uměl pohýčkati a polaskati jako málo kdo. Dědeček Sytářů byl starý vysloužilý student; nebyl sice nikdy na opravdovských studiích, ale vozíval každý pondělek studentům do města uzlíky s prádlem a nějakým bochníčkem božího daru. Ze mnoha „jeho“ studentů byli již doktoři, profesoři, kněži, učitelé, měřiči, ale všickni ti pánové hlásili se k dědečkovi upřímně, proto počítal se jaksi mezi ně a říkal si „starý student“. „Vysloužilý“ říkal si proto, poněvadž již nějaký rok nejezdil, přepustiv celé hospodářství jedinému synu. Přepustil mu všecko i starého věrného koníka, o jehož přítulnosti a upřímnosti vypovídával toho mnoho; ale o tom povím vám zase jindy.

Teď dědeček odpočíval: těšil se se dvěma vnuky a malou vnučku nosíval po domcích na táče. K nám chodíval nejčastěji a my shrnuli jsme se kolem něho jako kuřata a poslouchali a poslouchali. Což vypravování jeho stálo za poslechnutí; znalť dědeček světa kus a zkusil ledacos, poznalť několik potentátův a jakých potentátův! Od velikého císaře francouzského Napoleona stál několik kroků, prohlédl si na něm každý knoflík a oči jeho ještě dnes mu svítí v hlavě! V roce osmačtyřicátém táhl s naší městskou gardou na pomoc Praze, ale nedošli až do ní, (...)

(......)