Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Spálený dům

V polovici srpna

Zapsat sem dnešní den? Je to krušné sousto. Ještě není ani zcela stráveno. Ale jen do toho, dědku, jenom směle! Tak je nejlíp zažiješ.

Pro letní lijáky se prý lidé nestanou chudáky. Podle toho bych měl být bohatší než Krésus, protože tohoto léta mi nepřestává pršet na hřbet; a přece tu stojím nahý a holý jako to boží telátko. Sotvaže jsem přečkal tu dvojí trudnou zkoušku - Glodie se uzdravila a má stará žena také, jedna z nemoci a druhá ze života - dočkal jsem se od mocností ovládajících tento svět (to má na mne tam nahoře v nebi nějaká ženská spadeno!... Co jsem jí, k čertu, udělal?... Hrome, je do mne nějak zamilovaná!) útoku tak zuřivého, že jsem z něho vyšel nahý, zbitý, zvalchovaný, ale (a to je koneckonců hlavní) s kůží zdravou.

Třebaže vnučka byla teď už zachráněna, nijak jsem nespěchal s návratem do našeho kraje; zůstal jsem u ní a radoval jsem se z její rekonvalescence ještě víc než ona sama. Na uzdravující se děcko je právě takový pohled jako na rodící se svět; celý vesmír se vám zdá jakoby čerstvě vylíhlý a krev a mléko. Toulal jsem se tedy krajem, naslouchaje ledabyle zprávám, jež přinášely kmotry, když se vrátily z trhu. A tu jsem jednou zastříhal ušima jako starý osel, když vidí, že se blíží bič. Mluvilo se o tom, že v Clamecy v beuvronském předměstí hořelo a domy že plápolaly jako sláma. Nemohl jsem se dovědět žádné podrobnosti. Od té chvíle byl jsem jako na žhavém uhlí. Marně mi domlouvali:

„Nestarej se o to! Zlá zpráva letí jako šíp. Kdyby šlo o tebe, už dávno bys to věděl. Kdo mluví o tvém domě? V Beuvronu není jenom starý Breugnon...”

Neměl jsem stání a říkal jsem si:

„To je on... Hoří... cítím jeho dým...”

Vzal jsem hůl a šel jsem. A myslil jsem si:

„Bože můj, já hlupák! Je to poprvé, co jsem odešel z Clamecy, nic si tam neuloživ do bezpečí. Jindy vždycky, když se blížil nepřítel, odnesl jsem za hradby na druhou stranu mostu své domácí bůžky, peníze, umělecké práce, na něž jsem byl nejhrdější, nářadí a nábytek a všelijaké ty tretky, tak ošklivé a všude jenom překážející, ale tak milé, že člověk by je nedal za nic na světě, protože jsou to památky na naše ubohá štěstí... Tentokrát jsem tam nechal všecko...”

A slyšel jsem ženu, jak mi z onoho světa vyčítá mou zabedněnost. A odpovídal jsem jí:

„Tvoje vina je to, jenom pro tebe jsem tak pospíchal!”

Když jsme se tak oba řádně poštěkali (to mě aspoň dobrý kus cesty zabavovalo), snažil jsem se přesvědčit nás, že jsem se znepokojoval pro nic za nic. Přece však mi to pořád zvonilo v uších jako moucha; pořád jsem na to musil myslit; a studený pot se mi řinul potůčkem po páteři a po zádech. Vykračoval jsem statně. Prošel jsem Villiersem a začal jsem vystupovat po zvolné zalesněné stráni, když vtom na svahu vidím vozík a v něm starého Jojota, moulotského mlynáře; poznal mě, zastavil se, zdvihl bič a volá:

„Och, ty chudáku!”

Bylo mně, jako by mi někdo vrazil do břicha. Zastavil jsem se s otevřenou hubou (...)

(......)