Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Četba Plutarcha

Konec října

Teď jsem byl chycen za nožičku... Za nohu! Bože dobrý, nemohls mi zlomit, když se ti to už zlíbilo, žebro nebo ruku a nechat mi ty mé běhy? Naříkal bych stejně, ale ne tak na hromadě. Ach! Zlý, špatný! (Budiž pochváleno jeho svaté jméno!) Člověk by řekl, že stále jenom hledá, jak by vás potrápil. Ví přece, že dražší než všechny statky pozemské, než práce, pitky, láska a přátelství je mi ta, kterou jsem si sám dobyl, dcera ne boží, ale lidská, má drahá svoboda. A právě proto mě v té klícce uvázal za nohu. Lišák, ten se asi směje! A tak teď ležím na zádech jako chrobák a pozoruji pavučiny a trámy na stropě. To je teď má svoboda!... Ale to zas prr, brachu, ještě mě nemáš! Spoutej si mé tělo, svaž, přivaž, otoč přece ještě jednou, jak se to dělá, když se slepice otáčí na rožni!... Máš mě teď? A co duch, co s tím uděláš? Haha, ten odlétl i s fantazií! Hleď je chytit! To bys potřeboval dobré nohy. Moje kmotřička fantazie nepokulhává. No tak si ji chytej, přítelíčku!...

Musím se přiznat, že zpočátku jsem byl v mizerné náladě. Jazyk mi zůstal, a proto jsem ho užíval a nadával jako špaček. Nebylo tenkrát radno přiblížit se ke mně. Ale věděl jsem přitom dobře, že jsem svým pádem vinen sám. Och, věděl jsem to až příliš dobře. Každý, kdo ke mně přišel, mi to troubil do ucha:

„Říkali jsme ti to! Bylo ti toho třeba, šplhat kdesi jako kočka? Takový starý šedivec! Varovali jsme tě. Ale ty nikdy nedbáš. Pořád musíš něco shánět. No tak si teď sháněj! Dobře ti tak...”

Pěkná útěcha! Dokazovat vám pro vaše obveselení, když ležíte jako Lazar, že jste hlupák! Martina, zeť, přátelé a všichni ostatní, známí i neznámí, kteří mě chodili navštěvovat, jako by se byli smluvili. A já jsem musil vyslechnout všechny ty jejich výčitky bez hnutí, sedě jako v pasti a pukaje zlostí.

Ba i to skvrně Glodie mi řeklo: „Nebyls hodný, dědečku; dobře ti tak!”

Hodil jsem po ní čepicí a zvolal jsem:

„Dejte mi svatý pokoj!”

A tak jsem zůstal sám, ale nebylo to o nic lepší. Martina, hodné děvče, naléhala, aby se má postel snesla dolů do světničky za krámem. Ale já (přiznávám se, že bych tomu byl vlastně velice rád), ale já, u všech rohatých, řeknu-li jednou ne, tak je to ne! A potom taky: ono to není nijak příjemné ukazovat lidem svou bezmocnost. Martina se k tomu neúnavně vracela a bzučela mi pořád kolem uší, jak to dovedou jenom mouchy a ženy. Myslím, že bych byl povolil, kdyby nebyla tolik mluvila. Ale byla příliš svéhlavá: od rána do večera by byla vytrubovala své vítězství, kdybych svolil. Řekl jsem jí, aby si hleděla svého. A to ovšem dělal každý, jenom mne nechali užírat se nudou v tom mém podkroví. Ale nenaříkej, Colasi, sám jsi to tak chtěl!...

Ale důvod, ten pravý důvod, proč jsem se tak vzpínal, jsem neřekl. Není-li člověk ve vlastním domě, je-li u druhých, bojí se, aby nepřekážel, nerad by jim byl něčím zavázán. Špatná zásada, chce-li být člověk všemi milován... Zapomněli na mne úplně. Což o mně už (...)

(......)