Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Cizí dům

Říjen

Musil jsem se konečně rozhodnout pro nějaký byt. Odkládal jsem to, dokud jsem mohl. Člověk ustupuje, aby pak dále doskočil. Od té doby, co z mého krbu zbyl jenom popel, spal jsem jednou zde, podruhé tam, dnes u jednoho přítele a zítra u druhého; bylo dost lidí, kteří mě na noc nebo na dvě u sebe nechali, než se rozhodnu. Dokud na všech ještě ležela tíživá vzpomínka na nebezpečí, jež všechny ohrožovala, lidé byli jediné stádo a každý se cítil u sousedů jako doma. Ale to nemohlo trvat věčně. Nebezpečí ubývalo. Každý stahoval své tělo zas do ulity. Jenom ti ne, kteří tělo již neměli, a já, jenž jsem už neměl ulitu. A nemohl jsem se přece ubytovat v hostinci! Mám dva syny a dceru, kteří jsou clamecyjskými měšťany; ti by to nestrpěli. Ne, že by tím ti dva hoši příliš trpěli ve své synovské lásce! Jenže: co by tomu řekli lidé! Ale nijak nespěchali mít mě u sebe. Ani já jsem nijak nepospíchal. Mé nešetrné, přímé řeči jsou příliš na štíru s jejich pokrytectvím. Který z nich se obětuje? Ubozí hoši! Nevěděli, co počít, stejně jako já. Naštěstí pro ně mě Martina, hodná dcera, má, myslím, opravdu ráda. Chtěla mě stůj co stůj pro sebe... Ano, ale je zde taky zeť. Ten nemá, a úplně ho chápu, žádný důvod pro to, aby mě chtěl mít v domě. A tak chodili kolem sebe, pošilhávajíce po sobě i po mně rozmrzelými pohledy. A já jsem před nimi utíkal; měl jsem pocit, jako by mé staré tělo vydražovali.

Zatím jsem se usídlil ve své vinařské boudě na beaumontském svahu. V červenci jsem tam, hříšník hříšná, spával s morem. Neboť nejlepší na celé věci bylo, že ti potřeštěnci, kteří mi „ze zdravotních důvodů” spálili nezamořený dům, nechali vetchou boudu, v níž smrt již byla, stát. Já se jí, té kolozubé paní, už nebojím, a proto mi bylo velice vhod, že jsem zas našel svůj baráček s upěchovanou podlahou: ještě se na ní válely láhve od té morové pitky. Upřímně řečeno: věděl jsem dobře, že bych nikdy nemohl přezimovat v té díře. Dveře má rozsypané, okénko rozbité a střechou se dešťová voda cedila jako sítem. Ale dnes nepršelo; a zítra bude dosti pokdy myslit na zítřek; nerad se trápím nejistou budoucností. A potom taky, nemohu-li si uspokojivě rozřešit nějaké soužení, léčím se tím, že to odložím na příští týden. „Co z toho máš?” říkají mi známí. „Jednou tu hořkou pilulku přece zhltnout musíš.” - „To se neví,” odpovídám. „Kdožpak to ví, bude-li za týden ještě svět stát tak, jak stojí dnes? To by mě jistě setsakulentsky mrzelo, kdybych tu pilulku zhltl a boží trouby začaly vytrubovat, že jsem příliš spěchal! Štěstí, kamaráde, neodkládej nikdy ani o hodinu! Štěstí se pije začerstva. Ale mrzutost může počkat. Vyvětrá-li ta její láhev, chutná pak tím lépe.”

A tak jsem tedy čekal, nebo lépe nechával jsem čekat to nepříjemné rozhodnutí, jež bude přece jednou třeba učinit. A aby mě do té doby nic nevyrušovalo, zastrčil jsem petlici na dveřích a zabarikádoval jsem se. Úvahy mě příliš netísnily. Okopával jsem zahradu, prohrabával jsem chodníky, (...)

(......)