Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Šelmovina s knížetem pánem

Konec září

Pořádek se vrátil, popel vychladl a o moru už nebylo slyšet. Ale město zůstalo zpočátku jako pod nějakým hrozným tlakem. Měšťané přežvykovali vytrpěný strach. Opatrně zkoumali půdu kolem sebe; nebyli dosud zcela jisti, že jsou ještě na zemi, a ne již pod ní. Obyčejně trčeli doma nebo, když byli venku, uháněli kolem zdí s ušima sklopenýma a s ohonem mezi nohama. Och, nikdo nebyl tehdy hrdý; neodvažovali se takřka ani do tváří se podívat, a ani pohled na sebe samého v zrcadle nebyl radostný; každý se již dost a dost viděl, dost a dost znal; a přirozenost lidská zde byla přistižena v nedbalkách; a to není nikdy pěkný pohled. Styděli se za to a nedůvěřovali si. Já sám jsem se necítil ve své kůži: pronásledoval mě ten masakr a zápach toho smažení; a nejvíce vzpomínka na ty zbabělosti a krutosti, jež jsem četl na známých tvářích. Věděli to a potají mi to měli za zlé. A to chápu; já sám jsem byl na rozpacích ještě větších; rád bych jim byl, kdybych mohl, řekl: „Přátelé milí, odpusťte. Nic jsem neviděl...” A nad stísněným městem viselo těžké zářijové slunce. Horečnatost a zmalátnělost končícího léta.

Milý Racquin odešel s bezpečným doprovodem do Neversu, kde se kníže a král přeli o čest soudit ho, a to tak houževnatě, že náš pan konšel doufal, že toho sporu využije a vyklouzne jim oběma. Co mne se týče, naši zámečtí páni milostivě přimhouřili nad mým jednáním obě oči. Zdá se, že jsem, zachraňuje Clamecy, spáchal dva či tři těžké přestupky, které mi mohly vynést přinejmenším galeje. Ale protože by k tomu koneckonců nebylo vůbec došlo, kdyby ti páni nebyli utekli a byli zůstali ve městě a vedli nás, nenaléhali ani oni, ani já. Nerad se tahám se soudy! Nic nepomáhá, že se cítíš nevinen: copak víš něco jistého? Jakmile ten zatracený stroj zachytí prst, sbohem, celá ruko! A to potom abys řezal, bez váhání řezal, nechceš-li tam zůstat celý... A tak jsme se také s nimi, bez jediného slova, dohodli, že já jsem nic neudělal, oni že nic neviděli a že to, co se té noci pod mým velením sběhlo, bylo jejich dílo. Ale dělej co dělej, to, co se již stalo, nesmažeš jen tak jedním máznutím. Vzpomíná se, a to je nepříjemné. Četl jsem to ve všech očích; báli se mne: a já jsem se bál sám sebe, těch svých hrdinských činů, toho Colase Breugnona neznámého a potrhlého, jímž jsem byl včera. K čertu s takovým Caesarem, Attilou, prachovým sudem! Sud vína, to je něco pro mne! Ale válka, ne, ne, to mi nijak nevoní!... Zkrátka, byli jsme schlíplí, unavení, utrmácení; ozývaly se výčitky v srdci i v žaludku.

Zuřivě jsme se všichni vrhli zase do práce. Práce vypíjí všechny hanby a strasti jako houba. Práce dává duši nový povlak a novou krev. Práce bylo dost: tolik trosek všude! Ale nejvíce nám pomohla země. Nikdo nepamatoval takové úrody plodů a žní; a korunu tomu nakonec nasadilo vinobraní. Vypadalo to opravdu, jako by nám ta dobrá matka Země chtěla ve víně vrátit všecku krev, kterou vypila. A proč koneckonců ne? Nic se (...)

(......)