Romain Rolland

DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Koncem února

Osel, když spásl louku, řekl si, že ji už není třeba hlídat, a tak šel vyjídat (chci říci hlídat) některou jinou louku sousední. Posádka pana de Nevers odtáhla dnes ráno. Byl to požitek dívat se na ně, jak jsou vypaseni jako vepříci. Byl jsem hrdý na naši kuchyni. Rozešli jsme se, srdce na jazyku a jazyk medový. Přáli nám roztomile a dvorně všechno nejlepší, abychom měli krásné obilí a réva aby nám nepromrzla.

„Pracuj pilně, strýče,” řekl mi Fiakr Bolakr, šikovatel u mne ubytovaný. (Říká mi „strýče” a zasloužil jsem si to plné: Mým strýcem je jisté ten, kdo mne nacpe každý den.) „Nešetři sil a běž ostříhat vinici. O svatém Martinu se vrátíme pít...”

Dobří kluci, vždycky ochotní pomoci počestnému člověku, když se u stolu potýká s korbelem...

Člověk se cítí lehčím od toho času, co odešli. Sousedé opatrně vyhrabují skrýše. Ti, kteří v posledních dnech ukazovali postní tváře a hekali hladem, jako by měli v panděru žravého vlka, vyšťourávají teď pod slámou na půdě nebo pod zemí ve sklepě, čím by tu hladovou potvůrku nasytili. Není nuzáka, který by při neustálém bědování, že zhola nic už nemá, nenašel nějaký prostředeček, jak by si někde v ústraní uchoval nejlepší své vínko. Já sám (ani nevím, jak se to stalo), sotvaže můj host Fiakr Bolakr vytáhl paty (doprovodil jsem ho až na obvod Židovské čtvrti), vzpomněl jsem si, plesknuv se po čele, na bečičku chabliského vínka, zapomenutou omylem pod koňským hnojem, aby byla pěkně v teple. Zkormoutilo mě to velice, jak si jistě sami domyslíte; ale když se zlo už stalo, stalo se a dobře se stalo a nezbývá než smířit se s ním. A já se s ním smiřuji docela dobře. Bolakre, synovče milý, ach, oč jste byl oloupen, o jaký nektar, o jakou vůni!... Ale nic z toho neztratíte, příteli drahý, nic z toho neztratíte: piju na vaše zdraví!

Chodí se na sousedské návštěvy z domu do domu. Každý ukazuje, co našel ve sklepech; a blahopřejí si navzájem, mrkajíce na sebe očkem jako augurové. Vypravují si také o svých škodách a ranách (o všech poškozených místních pannách). Pohromy sousedů baví a utěšují nad pohromami vlastními. Vyptávají se na zdraví ženy Vincence Pluviauta. Po každém pobytu vojska v obci tato statná vlastenka rozšíří zvláštní náhodou objem svého pasu. Všichni blahopřejí šťastnému otci, obdivují se úžasné plodnosti jeho ledví, veřejně vyzkoušených, a já dobrácky, jenom tak ze žertu, bez špatných myšlenek, poklepávám na bříško toho šťastného čtveráka a povídám mu, že jeho dům, jediný v obci, ukazuje plné břicho, zatímco ostatním v něm kručí. A všichni se tomu po právu smějí, ale docela nenápadně, jako blázni, od ucha k uchu. Ale Pluviaut mi mé poklony má za zlé a říká, že bych lépe udělal, kdybych si hlídal vlastní ženu. Na to jsem mu odpověděl, že co se té týče, její šťastný majitel že může klidně spát a nemusí se nijak bát, že mu jeho poklad někdo vezme. Všichni mi v tom dali za pravdu.

Ale máme tu již masopust. A tomu je třeba vzdát čest, třebaže jsme tak uboze (...)

(......)