Joanne K. Rowlingová
překlad: Vladimír Medek

HARRY POTTER A ŘÁD FÉNIXE
(Harry Potter 5)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

31. NKÚ

Ronova euforie z vyhraného zápasu byla tak velká, že nebyl druhý den schopen se na nic soustředit. Nechtěl mluvit o ničem jiném a tak Harry s Hermionou nemohli najít chvíli, ve které by bylo možné zmínit se o Gropovi. Ne, že by se o to nějak zvlášť snažili; ani jeden z nich nechtěl být tím, kdo stáhne Rona zpátky do reality tak brutálním způsobem. Když přišel další pěkný teplý den, přemluvili ho, aby si s nimi šel opakovat k buku u jezera, kde byla menší pravděpodobnost, že je někdo uslyší. Ronovi se to nejdřív moc nezamlouvalo – líbilo se mu, jak ho každý nebelvírský student, který kolem něj projde, poplácává po zádech, o občasných záchvatech „Weasley je náš král“ nemluvě – ale po chvíli souhlasil, že trochu čerstvého by mu mohlo prospět.

Rozložili si knihy ve stínu mohutného buku a posadili se, zatímco Ron jim asi podvanácté vyprávěl, jak chytil camrál.

„Už jsem nechal proletět ten od Daviese, takže jsem si moc nevěřil, ale pak, když proti mě zničehonic vyrazil Bradley, řek jsem si – ty to dokážeš! A měl jsem asi sekundu na to, abych se rozhodnul, kam poletím, protože to vypadalo, jako že míří na pravou bránu – moji pravou, takže jeho levou – ale měl jsem takovej pocit, že blufuje a tak jsem to risknul a letěl doleva – tedy pro něj doprava – a –no – viděli jste, co se dělo potom,“ uzavřel skromně a prohrábl si vlasy, aby vypadaly zajímavě jako rozčepýřené větrem a rozhlédl se, jestli ho nejbližší skupinka – několik mrzimorských třeťáků – slyšela. „A pak, když po mně asi pět minut nato vyrazil Chambers – co?“ zarazil se uprostřed věty, když spatřil Harryho výraz. „Čemu se zubíš?“

„Ničemu,“ řekl Harry rychle a zadíval se do poznámek z proměňování, snaže se získat zpět neutrální výraz. Pravda byla, že Ron mu silně připomínal jiného nebelvírského hráče famfrpálu, který také sedával pod tímto stromem a prohrabával si vlasy. „Jsem jen rád, že jsme vyhráli, to je všechno.“

„Jo,“ řekl Ron pomalu a vychutnával si slovo „vyhráli“. „Viděl jsi Changovou, když jí Ginny vyfoukla zlatonku přímo pod nosem?“

„Přepokládám, že brečela?“ řekl Harry kysele.

„No, bylo to trošku horší,“ zamračil se Ron. „Ale viděl jsi snad, jak praštila koštětem, když přistála na zemi?“

„Eh –“ začal Harry.

„Víš, ve skutečnosti… ne, Rone,“ povzdechla si Hermiona, odložila knížku a omluvně se na něj podívala. „Ve skutečnosti jsme viděli jen tu část zápasu, než ti Davies dal první gól.“

Ronovy pečlivě rozcuchané vlasy téměř viditelně zvadly rozčarováním. „Vy jste se nedívali?“ nechápal a oba si je prohlížel. „Vy jste mě neviděli chytit ani jeden camrál?“

„No – ne,“ řekla Hermiona a natáhla ruku, jako by ho chtěla uklidnit, „ale nechtěli jsme odejít – museli jsme!“

„Ano?“ řekl Ron a pomalu, ale jistě rudnul. „Jakpak to?“

„Kvůli Hagridovi,“ řekl Harry. „Rozhodl se nám říct, kde se pořád berou ta jeho zranění. Chtěl, abychom s ním šli do lesa, neměli jsme na výběr, znáš ho, jaký je. Každopádně…“

Během pěti minut mu to celé vyklopili a dotčený výraz na Ronově tváři vystřídal krajně nevěřícný pohled.

„On jednoho přivedl s sebou a schoval ho v pralese?“

„Jo,“ řekl Harry temně.

„Ne,“ pravil Ron pevně, jako by prosté „ne“ mohlo celou tu záležitost zrušit. „Ne, to nemohl.“

„No, ale udělal to,“ řekla Hermiona. „Grop má kolem šestnácti stop, baví ho vytrhávat ze země dvacet stop vysoké borovice a zná mě,“ odfrkla si, „jako Hermy.“

Ron se nervózně zasmál.

„A Hagrid chce, abychom…“

„…ho naučili anglicky, přesně tak,“ dopověděl za něj Harry.

„Přišel o rozum,“ zhodnotil to Ron.

„Ano,“ souhlasila Hermiona, otočila stránku v Proměňování pro pokročilé a zadívala se na sérii obrázků ukazujících sovu měnící se v divadelní kukátko. „Také si to začínám myslet. Ale, bohužel, museli jsme mu to s Harrym slíbit.“

„No, tak prostě budete muset ten slib porušit, to je všechno,“ řekl Ron odhodlaně. „Chci říct… Máme před sebou zkoušky a jsme takhle daleko“ – zvedl ruku s téměř se dotýkajícím palcem a ukazováčkem – „od vyhození. A navíc… Vzpomínáte na Norberta? Vzpomínáte na Aragoga? Dopadlo to kdy dobře, když jsme si začali něco s Hagridovými monstrózními mazlíčky?“

„Já vím, ale – slíbili jsme mu to,“ pípla Hermiona.

Ron si uhladil vlasy a zatvářil se zaměstnaně.

„Dobrá,“ vzdychl, „zatím ještě Hagrida nevyhodili, ne? Vydržel doteď, tak možná vydrží až do konce školního roku a nebudeme se nakonec muset ke Gropovi ani přiblížit.“

 

Pozemky kolem hradu svítily na slunci, jako by je čerstvě natřel; čisťounká obloha se na sebe usmívala ve třpytící se hladině jezera; saténově zelený trávník se vlnil v lehkém vánku. Nadešel červen, ale to pro páťáky znamenalo jen jedno: zkoušky NKÚ je konečně doháněly.

Učitelé už jim nedávali domácí úkoly; o hodinách se opakovaly věci, o kterých se učitelé domnívali, že se nejspíš objeví u zkoušek. Cílevědomá, až horečnatá atmosféra vytlačila z Harryho hlavy všechno, co nesouviselo s NKÚ, i když ho občas na hodině lektvarů napadlo, jestli už Lupin řekl Snapeovi, aby pokračoval v hodinách uzavírání. Pakliže ano, ignoroval ho Snape stejně jako teď ignoroval Harryho. To ovšem Harrymu vůbec nevadilo; byl dost zaměstnaný a nervózní i bez extra hodin u Snapea a k jeho nemalé úlevě i Hermiona byla zabraná do učení a neměla čas do něj rýpat – většinu času si něco mumlala pro sebe a už dlouho neupletla žádný skřítčí obleček.

Nebyla jediná, kdo se kvůli nadcházejícím NKÚ choval divně. Ernie Macmillan si osvojil na nervy jdoucí zvyk vyptávat se ostatních na jejich opakovači praktiky.

„Kolik hodin asi tak tomu denně věnuješ?“ ptal se Harryho a Rona, když čekali na hodinu bylinkářství, v očích manický svit.

„Já nevím,“ řekl Ron, „pár.“

„Víc nebo méně než osm?“

„Myslím, že míň,“ řekl Ron a vypadal trochu polekaně.

„Já osm,“ řekl Ernie a vydechl. „Osm nebo devět. Dávám si hodinu už před snídaní. Osm je průměr. O víkendu bych mohl udělat deset. V pondělí to bylo devět a půl. V úterý to tak dobré nebylo – jen sedm a čtvrt. A ve středu –“

Harry byl velmi rád, když je profesorka Prýtová popohnala do skleníku číslo tři a Ernie musel ztichnout.

Draco Malfoy si vynalezl jinou cestu, jak způsobit paniku.

„Samozřejmě to není o tom, co víte,“ vykládal hlasitě několik dní před zkouškami Crabbemu a Goylovi, když čekali na hodinu lektvarů, „ale o tom, koho znáte. Otec se už několik let dobře zná s předsedou Správy kouzelnických zkoušek – starou Griseldou Marchbanksovou – byla u nás na večeři a tak…“

„Myslíte, že je to pravda?“ šeptala zděšeně Hermiona Harrymu a Ronovi.

„I kdyby byla, co s tím naděláme,“ řekl Ron chmurně.

„Já nemyslím, že je to pravda,“ pošeptal jim Neville. „Protože Griselda Marchbanksová je přítelkyně mojí babičky a o Malfoyových nikdy nemluvila.“

„Jaká je, Neville?“ zeptala se okamžitě Hermiona. „Je přísná?“

„Trochu podobná babičce,“ odpověděl Neville slabým hlasem.

„To, že ji znáš, ti nijak neuškodí, ne?“ pokusil se ho povzbudit Ron.

„Nemyslím, že v tom bude rozdíl,“ řekl ještě o něco zoufale ji Neville. „Babička jí pořád vykládá, že nejsem tak dobrej jako táta… No… Však jste ji viděli u svatýho Munga…“

Neville zíral na podlahu. Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali, ale nevěděli, co říci. To bylo poprvé, co se Neville o jejich setkání v nemocnici zmínil.

Krom toho se také mezi páťáky a sedmáky rozběhl čilý černý trh s pomůckami pro lepší koncentraci, svižnější myšlení a bdělost. Harryho a Rona ze všeho nejvíc sváděl Baruffiův mozkový elixír, nabídnutý jim havraspárským šesťákem Eddiem Carmichaelem, který odpřisáhl, že lektvar je zodpovědný za devět výborných, jež minulé léto dostal a nabídl jim celou pintu za pouhých dvanáct galeonů. Ron Harryho ujistil, že mu splatí svou polovinu hned, jak vypadne z Bradavic a najde si práci, ale než mohli obchod uzavřít, Hermiona Carmichaelovu láhev zkonfiskovala a vylila její obsah do záchodu.

„Hermiono, právě jsme to chtěli koupit!“ zařval Ron.

„Nebuďte hloupí,“ zavrčela, „to si můžete stejně dobře vzít mletý dračí dráp od Harolda Dingla.“

„Dingle má mleté dračí drápy?“ zeptal se okamžitě Ron.

„Už ne,“ odpověděla Hermiona. „Taky jsem mu to zkonfiskovala. Ani jedna z těch věcí stejně nefunguje.“

„Dračí drápy ano!“ řekl Ron. „Prý jsou přímo neuvěřitelné, úplně ti nastartují mozek, několik hodin jsi úplná hvězda – Hermiono, no tak, aspoň špetku, to nikomu nic neudělá –“

„Právě, že by mohlo,“ děla Hermiona temně, „podívala jsem se na to a ve skutečnosti to byly dorotí bobky.“

Ta informace Harryho a Ronovu touhu po mozkových stimulantech zchladila.

Během příští hodiny proměňování obdrželi rozvrhy a další pokyny ke zkouškám.

„Jak vidíte,“ řekla jim profesorka McGonagallová, když si z tabule opsali data a časy, „zkoušky NKÚ trvají dva týdny. Dopoledne se budou psát testy z teorie a odpoledne budou praktické zkoušky. Praktická zkouška z astronomie bude pochopitelně probíhat v noci.“

„A teď vás ještě musím varovat, že na papíry na písemky byla použita nejpřísnější kouzla proti podvodům. Samoodpovídací brky jsou samozřejmě zakázány, stejně jako pamatováčky, odnímatelné podváděcí manžety a samoopravovací inkoust. Každý rok se bohužel najde minimálně jeden student, který si myslí, že dokáže obelstít pravidla Správy kouzelnických zkoušek. Doufám, že nikdo z Nebelvíru mezi nimi nebude. Naše nová – ředitelka –“ profesorka McGonagallová při vyslovení toho slova nasadila stejný výraz, jako teta Petúnie, když bojovala s opravdu odolnou špínou „– požádala ředitele kolejí, aby varovali studenty, že podvádění bude co nejpřísněji trestáno – protože výsledky zkoušek budou pochopitelně vypovídat o novém režimu ve škole –“

Profesorka McGonagallová si lehce povzdechla; Harry viděl, jak se jí zachvěly nozdry.

„– to ovšem není důvod, abyste se nesnažili podat co nejlepší výkon. V sázce je vaše vlastní budoucnost.“

„Prosím, paní profesorko,“ zvedla Hermiona ruku, „kdy budou známé výsledky?“

„V červenci vám bude poslána sova,“ řekla profesorka McGonagallová.

„Výborně,“ zašeptal Dean Thomas hlasitě, „takže se o to až do prázdnin nemusíme starat.“

Harry si představil, jak bude za šest týdnů sedět v Zobí ulici a čekat na výsledky NKÚ. No, pomyslel si chmurně, alespoň si bude jist, že dostane nějakou poštu.

První zkouška – z teorie formulí – měla být v pondělí. Harry souhlasil, že Hermionu v neděli odpoledne vyzkouší, ale hned toho litoval; byla velmi rozrušená a neustále mu brala z rukou knihu a kontrolovala, jestli její odpověď byla zcela správná, až ho nakonec tvrdě zasáhla do nosu ostrým okrajem Cílů zaříkávání.

„Tak proč si to prostě neuděláš sama?“ rozzlobil se Harry, knihu jí podal a oči mu slzely.

Ron si mezitím četl v poznámkách z dvou let formulí a bezhlasně pohyboval rty; Seamus Finnigan ležel na zádech na podlaze a recitoval definici Bytostného zaklínadla a Dean ho kontroloval v Základní knize kouzel, stupeň 5; a Parvati s Levandulí si procvičovaly základní pohybová zaklínadla a posílaly si přes stůl na střídačku penál.

Večeře proběhla v neobvyklém klidu. Harry a Ron moc nemluvili, zato se s gustem krmili, protože se celý den tvrdě učili. Hermiona naopak neustále odkládala nůž a vidličku a mizela pod stolem, kde si vždycky vytáhla z tašky knížku a podívala se na nějaký údaj či obrázek. Ron jí právě říkal, že by raději měla něco sníst, aby se v noci vyspala, když jí vidlička vyklouzla z ochrnutých prstů a s cinknutím přistála na talíři.

„Ach můj bože,“ kvikla slabě, zírajíc do vstupní síně. „To jsou oni? Zkoušející?“

Harry a Ron se otočili. Dveřmi z velké síně viděli Umbridgovou ve společnosti skupinky velmi starých čarodějů a čarodějek. Umbridgová vypadala poněkud nervózně, což Harryho potěšilo.

„Neměli bychom se jít podívat zblízka?“ navrhl Ron.

Harry a Hermiona přikývli a spěchali ke dveřím, kde zpomalili a klidně přešli kolem zkoušejících. Harry se domníval, že malinká sehnutá čarodějka s tváří tak vrásčitou, že vypadala jako zabalená do pavučin, musí být profesorka Marchbanksová; Umbridgová s ní mluvila s úctou. Profesorka Marchbanksová se zdála být trochu nahluchlá; odpovídala profesorce Umbridgové poměrně hlasitě na to, že od sebe stály jen jednu stopu.

„Cesta byla skvělá, cesta byla skvělá, už jsme ji absolvovali mockrát!“ říkala netrpělivě. „Ale už jsem dlouho neslyšela o Brumbálovi!“ dodala a rozhlížela

se po síni, jako by se snad mohl co chvíli vynořit z kumbálu na košťata. „Nevíte náhodou, kde je?“

„Nemám tušení,“ řekla Umbridgová a hodila po Harrym, Ronovi a Hermioně, kteří se poflakovali kolem schodiště (Ron předstíral, že si zavazuje tkaničky) nenávistným pohledem. „Ale jsem si jistá, že ministerstvo kouzel ho brzy vypátrá.“

„To pochybuju,“ zakřičela malá profesorka Marchbanksová, „to by Brumbál musel chtít! Mohla jsem to vědět… Osobně jsem ho zkoušela z formulí a proměňování, když dělal OVCE… Uměl s hůlkou věci, které jsem v životě neviděla.“

„Ano… Dobře…“ řekla profesorka Umbridgová, zatímco Ron, Harry a Hermiona se courali po schodech vzhůru tak pomalu, jak jen si troufli. „Dovolte, abych vám ukázala sborovnu. Předpokládám, že byste si po cestě dali trochu čaje.“

 

Večer byl takový nepříjemný. Všichni se snažili na poslední chvíli dohnat co nejvíc, ale nikomu se to moc nedařilo. Harry šel brzo spát, ale pak ležel, aniž by zamhouřil oka tak dlouho, že to vypadalo jako několik hodin. Vzpomněl si na konzultaci ohledně budoucího povolání a na profesorku McGonagallovou, jak zuřivě prohlašuje, že mu pomůže stát se bystrozorem, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Přál si, aby byl býval projevil trochu větší ambice, teď, když byly zkoušky za dveřmi. Věděl, že není jediný, kdo nespí, ale nikdo v pokoji nepromluvil a postupně jeden za druhým usnuli.

U snídaně nikdo z páťáků moc nemluvil; Parvati si potichu opakovala zaklínadla, zatímco slánka na stole před ní poskakovala; Hermiona si četla v Cílích zaklínadel tak rychle, že místo očí měla jen míhající se šmouhy; a Nevillovi pořád padala z ruky vidlička a nůž a každou chvíli převrhl marmeládu.

Když bylo po snídani, motali se páťáci a sedmáci po vstupní síni, zatímco ostatní odešli na vyučování; a pak, o půl desáté, byli postupně po třídách voláni do velké síně, která byla předělána tak, jak to Harry viděl v Myslánce, když zkoušky NKÚ dělali jeho otec, Sirius a Snape; čtyři velké stoly byly nahrazeny spoustou malých stolků, obrácených čelem k profesorskému stolu, kde už na ně čekala profesorka McGonagallová. Když se všichni usadili a ztichli, řekla: „Můžete začít“ a převrátila obrovské přesýpací hodiny, stojící na stole za ní, kde také čekaly náhradní brky, kalamáře a role pergamenu.

Harry otočil svůj papír a srdce mu prudce bilo – o tři řady vpravo od něj a čtyři stoly dopředu seděla Hermiona a už psala. Podíval se na první otázku: a) napište zaklínadlo a b) popište pohyb hůlky potřebné k tomu, aby předměty létaly.

Harry si mlhavě vzpomněl na kyj, letící vysoko ve vzduchu a přistávající na tvrdé trollí lebce… Pousmál se, sklonil se nad papírem a začal psát.

 

„Tak co, nebylo to tak zlé, že ne?“ ptala se o dvě hodiny později ve vstupní síni Hermiona, papír s otázkami stále v ruce. „Nevím, jak jsem zvládla obveselovací zaklínadla, neměla jsem už čas. Máš to protizaklínadlo na škytavku? Nevěděla jsem, jestli mám, zdálo se mi to už trochu moc – a otázka dvacettři –“

„Hermiono,“ řekl Ron přísně, „už jsme tím prošli… Nebudeme si každou zkoušku ještě opakovat, dost na tom, že je děláme jednou.“

Páťáci se naobědvali se zbytkem školy (čtyři velké stoly se v poledne opět objevily) a pak se vydali do malé místnůstky vedle velké síně, kde čekali, až budou zavoláni na praktickou zkoušku. Zatícmo studenti ve skupinkách podle abecedy odcházeli, ostatní si ještě rychle opakovali zaklínadla a mávali hůlkami a sem tam někoho nechtěně píchli do zad nebo do oka.

Bylo vyvoláno Hermionino jméno. Lehce roztřesená opustila místnost spolu s Anthonym Goldsteinem, Gregorym Goylem a Daphne Greengrassovou. Studenti, kteří už to měli za sebou se sem nevraceli, takže Ron s Harrym neměli potuchy, jak si Hermiona vedla.

„Bude v pořádku, vzpomeň si, jak jednou dostala z testu z formulí 120%,“ řekl Ron.

O deset minut později zavolal profesor Kratiknot: „Parkinsonová, Pansy –Patilová, Padma – Patilová, Parvati – Potter, Harry.“

„Hodně štěstí,“ popřál mu tiše Ron. Harry vkročil do velké síně a držel hůlku tak pevně, že se mu třásla ruka.

„Profesor Tofty je volný, Harry,“ zapištěl profesor Kratiknot, který stál přímo ve dveřích. Ukázal Harrymu na toho nejstaršího a nejplešatějšího zkoušejícího, který seděl za malým stolkem ve vzdáleném rohu, kousek vedle profesorky Marchbanksové, která právě zkoušela Draca Malfoye.

„Tak vy jste Potter?“ zeptal se Tofty, podíval se do poznámek a pak si Harryho změřil přes skřipec, který měl na nose. „Ten slavný Potter?“

Koutkem oka Harry zahlédl, jak po něm Malfoy hodil sžíravý pohled; sklenice vína, kterou právě levitoval, spadla na zem a rozbila se. Harry nemohl potlačit úšklebek; profesor Tofty se na něj povzbudivě usmál.

„To je ono,“ řekl třaslavým hlasem starce, „nemusíte být nervózní. Teď bych vás požádal, jestli byste nevzal tenhle kalíšek na vejce a nenechal ho udělat pár kotrmelců.“

Celkově to šlo, dle Harryho názoru, dobře. Jeho levitační zaklínadlo bylo rozhodně lepší než Malfoyovo, i když by si býval přál, aby si nepopletl růstové a barvu měnící kouzlo, takže potkan, kterého měl obarvit na oranžovo, stačil narůst do velikosti jezevce, než Harry chybu napravil. Byl rád, že Hermiona ve velké síni není a sám se jí raději nechlubil. Ronovi to říci mohl; Ron totiž udělal z talíře velkou houbu a vůbec netušil, jak se mu to podařilo.

Ale v noci nebyl čas na odpočinek; odešli rovnou do společenské místnosti a ponořili se do opakování z proměňování; Harry šel spát a v hlavě mu bzučely komplikované modely kouzel a teorie.

Při písemce si nemohl vzpomenout na Přepínací kouzlo, ale praktická zkouška mohla dopadnout mnohem hůř. Rozhodně se mu podařilo nechat zmizet celého leguána, zatímco chudák Hannah Abottová u vedlejšího stolu úplně ztratila hlavu a proměnila fretku v hejnko plameňáků, kvůli kterým musela být zkouška na deset minut pozastavena, než budou ptáci pochytáni a vyneseni ven.

Ve středu měli zkoušku z bylinkářství (nepočítáme-li to malé kousnutí od zubatého gerania, si vedl Harry celkem dobře); a nakonec, ve čtvrtek, přišla na řadu obrana proti černé magii. Tady si byl Harry poprvé jist, že prošel. Neměl problém se žádnou z teoretických otázek a praktická zkouška mu byla přímo potěšením, protože bezchybně provedl všechna protizaklínadla a obranná kouzla přímo před Umbridgovou, která ho upjatě sledovala ode dveří do velké síně.

„Ó, bravo!“ vykřikl profesor Tofty, který ho opět zkoušel, když mu Harry předvedl perfektní kouzlo na zahánění bubáků. „To bylo velmi dobré! Myslím, že to bude všechno, Pottere… Ledaže by…“

Naklonil se dopředu.

„Od svého drahého přítele Tiberiuse Ogdena jsem se doslechl, že umíte vykouzlit Patrona? Jako bonusová otázka…“

Harry napřáhl hůlku, podíval se přímo na Umbridgovou a představil si, jak letí na dlažbu.

„Expecto patronum!“

Z konce hůlky vyletěl jeho stříbrný jelen a přecválal velkou síň. Všichni zkoušející se po něm celou dobu dívali a když se rozplynul ve stříbrnou mlhu, profesor Tofty nadšeně zatleskal uzlovitýma, žilnatýma rukama.

„Výtečně!“ řekl. „Dobře, Pottere, můžete jít!“

Když Harry míjel Umbridgovou, jejich pohledy se setkaly. Na její široké tlamě se usadil odporný úsměv, ale nestaral se o to. Pokud se opravdu šeredně nespletl (a hodlal si to raději nechat pro sebe, pro případ, že by ano), obdržel právě „výbornou“.

V pátek měli Harry s Ronem volno, zatímco Hermiona dělala zkoušku z prastarých run a protože před sebou měli celý víkend, dovolili si na dnešek odpočinek. Protahovali se a zívali pod otevřeným oknem, kterým dovnitř proudil teplý letní vzduch a hráli kouzelné šachy. V dálce spatřil Harry Hagrida, jak učí na kraji Zapovězeného lesa. Snažil se uhodnout, jaké potvory jsou dnes na programu – podle všeho jednorožci, protože chlapci stáli trochu bokem – když tu se obrazové dveře otevřely a dovnitř vlezla opravdu rozladěná Hermiona.

„Jak dopadly runy?“ zeptal se Ron, natáhl se a zívnul.

„Špatně jsem přeložila ehwaz,“ soptila Hermiona. „Znamená to partnerství, ne obrana; popletla jsem to s eihwaz.“

„Ale jdi,“ řekl Ron líně, „to je jen jedna chyba, i tak máš –“

„Sklapni!“ vztekala se Hermiona. „Jedna jediná chyba může být hranicí mezi projitím a propadem. A co víc, někdo dal do kabinetu Umbridgové dalšího hrabáka. Nechápu, jak ho dostali přes ty zamčené dveře, ale šla jsem okolo a Umbridgová ječí, jako by ji na nože brali – podle zvuku jí to chtělo ukousnout kus nohy –“

„Skvělý,“ řekli Ron a Harry zároveň.

„To není skvělý!“ čílila se Hermiona. „Myslí si přece, že to dělá Hagrid, ne? A my nechceme, aby Hagrida vyhodila!“

„Teď zrovna učí; nemůže ho z toho vinit,“ namítl Harry, ukazuje z okna.

„Ach, Harry, ty jsi někdy tak naivní. Ty si opravdu myslíš, že Umbridgová bude čekat na důkaz?“ řekla Hermiona, která byla očividně rozhodnutá nepřestat se vztekat a odpochodovala k dívčím pokojům a práskla za sebou dveřmi.

„Taková něžná, milá dívenka,“ poznamenal Ron a posunul svou královnu a vyhodil jednoho z Harryho jezdců.

Hermionina špatná nálada vydržela většinu víkendu, ale Harry s Ronem zjistili, že to půjde snadno ignorovat, neboť sobotu a neděli strávili opakováním lektvarů na pondělí – na tu zkoušku se Harry těšil ze všeho nejméně a byl si jist, že mu jeho ambice stát se bystrozorem zkazí. A také že písemka byla hodně těžká, i když si myslel, že za odpověď na otázku ohledně mnoholičného lektvarů by mohl dostat plný počet bodů, neboť jeho účinky popsal přesně – v druhém ročníku ho tajně použil.

Odpolední praktická zkouška nebyla tak hrozná, jak se obával. Protože Snape u toho nebyl, cítil se mnohem lépe než když dělal lektvary předtím. Neville, který seděl kousek od Harryho také vypadal šťastněji než o hodinách lektvarů. Když profesorka Marchbanksová řekla: „Odstupte od kotlíků, prosím, zkouška je u konce,“ Harry zazátkoval láhev se vzorkem s pocitem, že možná nezískal nejlepší známku, ale ani nepropadl.

„Už jen čtyři zkoušky,“ vzdychala Parvati Patilová, když mířili zpět do nebelvírské věže.

„Jenom!“ odsekla Hermiona. „Já mám věštění z čísel a to je asi ten nejtěžší předmět, který existuje!“

Nikdo nebyl tak hloupý, aby jí dal stejně ostrou odpověď, takže si nemohla špatnou náladu na nikom vylít a musela se spokojit s vynadáním několika prvňačkám za to, že se na chodbě moc hlasitě hihňají.

Harry byl rozhodnut v úterý na zkouškách z péče o magické tvory udělat co nejlepší dojem, aby Hagrida nezklamal. Praktická část se odehrávala odpoledne na trávníku u Zapovězeného lesa, kde museli studenti najít sukovce v hromadě ježků (trik byl v tom, nabízet jim postupně mléko; sukovci, jejichž ostny mají spoustu magických vlastností jsou krajně podezřívaví a na tento, jak se domnívali, pokus je otrávit reagují velmi zuřivě); pak museli předvést, jak se správně zachází s podlézavcem; nakrmit a uklidit ohnivému krabovi bez toho, že by utrpěli těžké popáleniny; a z několika možností vybrat tu správnou dietu pro nemocného jednorožce.

Harry viděl, jak Hagrid nervózně vykukuje z okna své chýše. Když se Harryho zkoušející, kulatá malá čarodějka, usmála a řekla, že může jít, ukázal Harry Hagridovi palce nahoru a pak teprve zamířil k hradu.

Písemka z astronomie ve středu ráno šla docela dobře. Harry si nebyl jist, jestli správně napsal jména Jupiterových měsíců, ale byl si poměrně jist, že ani jeden z nich není pokryt medem. Na praktickou zkoušku museli počkat až do noci; odpoledne místo toho dělali jasnovidectví.

I na Harryho nízká očekávání šla zkouška z jasnovidectví dost špatně. Mohl se stejně dobře snažit zahlédnout pohybující se obrazy na desce stolu jako v křišťálové kouli; při čtení z čajových lístků docela ztratil hlavu a řekl, že to vypadá, že profesorka Marchbanksová brzy potká kulatého, tmavého a promáčeného cizince a celé fiasko završil popletením čar života a hlavy na její dlani, podle nichž ji informoval, že měla zemřít už minulé úterý.

„Tuhle jsme nikdy nemohli udělat,“ chmuřil se Ron, když stoupali po mramorovém schodišti. Přesto se Harry cítil trochu lépe, když mu Ron vyprávěl, jak popsal zkoušejícímu každičký detail ošklivého muže s bradavicí na nose, kterého viděl v křišťálové kouli a pak zjistil, že popisuje jeho odraz.

„Předně jsme si ten pitomej předmět vůbec neměli brát,“ řekl Harry.

„Přinejmenším ho můžeme vzdát teď.“

„Jo,“ souhlasil Harry, „už žádné předstírání, že nás zajímá, co se stane, když se Jupiter s Uranem začnou moc kamarádit.“

„A odteď je mi fuk, jestli mi čajové lístky říkají umři, Rone, umři – budu je jen házet do koše, kam patřej.“

Harry se zasmál, zrovna když je doběhla Hermiona. Ihned přestal, aby ji náhodou nenaštval.

„No, myslím, že věštění z čísel dopadlo dobře,“ řekla a Harry s Ronem si oddechli. „Mám před večeří akorát čas podívat se na naše rozpisy…“

Když v jedenáct vstupovali do astronomické věže, nebe bylo perfektní – bez mráčku, ani vítr nefoukal. Pozemky zalévalo stříbřité světlo měsíce a vzduch byl chladný. Všichni se posadili k teleskopům a když profesorka Marchbanksová zkoušku zahájila, začali vyplňovat prázdné hvězdné mapky, které dostali.

Profesoři Marchbanksová a Tofty chodili mezi nimi a sledovali, jak zapisují přesné pozice hvězd a planet, které pozorovali. Bylo ticho, rušené jen šustěním pergamenu, občasným zavrzáním stojánku teleskopu a škrabáním brků. Uplynulo půl hodiny, pak hodina; malé čtverečky světla na zemi mizely, jak v hradu postupně zhasínala světla.

Když Harry dokreslil souhvězdí Oriona, přímo pod parapetem se otevřely hlavní dveře do hradu a kamenné schody a kus trávníku zalilo světlo. Harry posunul teleskop, podíval se dolů a spatřil pět nebo šest podlouhlých stínů, pohybujících se přes osvětlený trávník, až se dveře opět zavřely a dole se rozhostila tma.

Harry přiložil oko k teleskopu a zaostřil ho, pozoruje Venuši. Pak pohlédl na pergamen, aby na něj planetu zakreslil, ale jeho pozornost upoutalo něco jiného; zarazil se a podíval se na ztemnělé pozemky a uviděl půl tuctu postav, jak kráčejí po trávě. Kdyby se nepohybovaly a neozařoval je měsíc, byly by k nerozeznání od tmavé země, po které šly. Přestože byly daleko, měl Harry pocit, že chůzi té nejmenší, která skupinu vedla, poznává.

Nechápal, proč by Umbridgová mohla chtít jít kolem půlnoci na procházku, navíc s pěti společníky. Pak si někdo za ním odkašlal a on si uvědomil, že je na zkoušce. Na pozici Venuše úplně zapomněl. Přitiskl oko k dalekohledu a zrovna se už podruhé chystal ji zakreslit, když zaslechl vzdálené zaklepání, rozléhající se opuštěným pozemkem a hned na to přidušené štěkání velkého psa.

S tlukoucím srdcem zvedl hlavu. U Hagrida se svítilo a lidé, které předtím viděl, teď stáli před jeho okny. Dveře se otevřely a mohl zřetelně rozeznat siluety postav, překračujících práh. Dveře se zase zavřely a bylo ticho.

Harry z toho neměl dobrý pocit. Hodil pohledem po Ronovi a Hermioně, jestli si také něčeho všimli, ale tu se za ním objevila profesorka Marchbanksová a protože Harry nechtěl vypadat jako že opisuje, sklonil se rychle nad pergamenem a předstíral, že něco píše, zatímco přes parapet sledoval Hagridovu chýši. Postavy se teď pohybovaly vevnitř za okny.

Cítil pohled profesorky Marchbanksové v zádech a znovu se podíval do teleskopu a zíral na měsíc, přestože ten zakreslil už před hodinou, ale jakmile profesorka Marchbanksová poodešla, ozval se od chýše řev, který dolehl až na vrcholek astronomické věže. Několik studentů vykouklo z okna směrem k chýši.

Profesor Tofty si suše odkašlal.

„Snažte se soustředit, děvčata a chlapci,“ řekl jemně.

Většina lidí se vrátila k teleskopům. Harry se podíval doprava. Hermiona nemohla odtrhnout zrak od Hagridovy chýše.

„Ehm – ještě dvacet minut,“ řekl profesor Tofty.

Hermiona nadskočila a vrátila se k hvězdné mapce; Harry se podíval na svou a zjistil, že špatně zakreslil Mars a Venuši. Sklonil hlavu, aby chyby opravil.

Zezdola se ozvalo hlasité BENG. Několik lidí vykřiklo „au!“, jak se šťouchli do oka teleskopem, když se chtěli rychle podívat dolů.

Dveře Hagridovy chýše se otevřely a ve světle, které z nich vycházelo, bylo poměrně jasně vidět jeho mohutnou postavu, potácející se s řevem a zaťatými pěstmi vpřed a kolem něj bylo šest lidí a, soudě dle tenkých vlákének červeného světla, se ho snažili omráčit.

„Ne!“ zaječela Hermiona.

„Moje milá!“ řekl profesor Tofty pohoršené. „Tohle je zkouška!“

Ale to už se nikdo hvězdným mapkám nevěnoval. Dole u chýše poletovaly proudy červeného světla, ale jako by se od něj odrážely; pořád ještě stál vzpřímeně a pořád ještě bojoval. Scénu doprovázel křik a jekot; mužský hlas křičel: „Měj rozum, Hagride!“

Hagrid zařval: „Trhni si s rozumem, takhle mě nedostaneš, Dawlishi!“

Harry viděl siluetu Tesáka, který se snažil Hagrida bránit a skákal na čaroděje kolem, dokud ho netrefilo omračovací kouzlo a nepadl na zem. Hagrid zuřivě zavyl, popadl pachatele a hodil ho na ostatní; muž odletěl o dobrých deset stop a už nevstal. Hermiona zalapala po dechu, obě ruce přitisknuté na ústech; Harry se ohlédl na Rona a viděl, že ten také vypadá zděšeně. Ještě nikdy předtím neviděli Hagrida tak rozzuřeného.

„Podívejte!“ vyjekla Parvati, která se nakláněla z okna a ukazovala k hradu, jehož hlavní dveře se opět otevřely; vyšel z nich jeden dlouhý stín a rázoval přes trávník.

„Ale teď opravdu!“ řekl nervózně profesor Tofty. „Už máte jen šestnáct minut!“

Ale nikdo mu nevěnoval pozornost; všichni sledovali, jak postava běží k bitvě u Hagridovy chýše.

„Jak se opovažujete!“ křičela, „jak se jen opovažujete!“

„To je McGonagallová!“ šeptala Hermiona.

„Nechte ho být! Nechte ho, povídám!“ nesl se hlas profesorky McGonagallové tmou, „z jakého důvodu na něj útočíte? Neudělal nic, nic, co by ospravedlňovalo –“

Hermiona, Parvati a Lavender zaječely. Postavy u chýše vystřelily čtyři omračovací paprsky na profesorku McGonagallovou. Střetly se s ní v půli cesty mezi chýší a hradem; na chvíli vypadala, že světélkuje přízračnou červení, pak vyletěla do vzduchu, přistála na zádech a už se nepohnula.

„U pádících chrličů!“ zařval profesor Tofty, který už na zkoušku také zapomněl, „takhle bez varování! Takové hrubé chování!“

„ZBABĚLCI!“ hulákal Hagrid; jeho hlas bylo ve věži slyšet dokonale jasně a i na hradě se rozsvítila světla. „ZATRACENÝ ZBABĚLCI! JEN SI DEJTE –A EŠTĚ –“

„Ach bože –“ sykla Hermiona.

Hagrid tvrdě praštil do dvou nejbližších útočníků; soudě dle jejich okamžitého pádu k zemi je poslal rovnou do limbu. Harry viděl, jak se Hagrid ohnul v pase a myslel si, že ho už dostalo kouzlo. Ale za chvíli už Hagrid zase stál na nohách a na zádech měl něco, co vypadalo jako pytel – pak si Harry uvědomil, že je to Tesákovo nehybné tělo.

„Na něj, na něj!“ ječela Umbridgová, ale jejímu poslednímu zbylému pomocníkovi se k Hagridovým létajícím pěstím moc nechtělo; vlastně ustupoval tak rychle, že zakopl o jednoho bezvědomého kolegu a upadl. Hagrid se otočil a dal se, i s Tesákem na ramenou, do běhu. Umbridgová za ním poslala ještě jedno omračovací kouzlo, ale minula; a Hagrid, běžící směrem ke vzdálené bráně, se ztratil ve tmě.

Nastalo dlouhé ticho, během něhož všichni s otevřenými ústy zírali dolů. Pak se ozval trochu zastřený hlas profesora Toftyho: „Um… máte ještě pět minut.“

Přestože měl vyplněné jen dvě třetiny mapky, toužil Harry, aby už zkouška skončila. Když bylo konečně po všem, nacpali s Ronem a Hermionou svoje teleskopy do držáků a vyrazili dolů po točitém schodišti. Žádný student nešel spát; hlasitě a vzrušeně probírali, čeho byli právě očitými svědky.

„Ta zlá babizna,“ zajíkala se Hermiona, která zlostí ani nemohla mluvit. „Takhle se uprostřed noci vplížil k Hagridovi!“

„Evidetně se chtěla vyhnout další scéně jako byla ta s Trelawneyovou,“ pravil moudře Ernie Macmillian, který se k nim připojil.

„Ale Hagrid si vedl dobře, ne?“ řekl Ron, který vypadal víc vystrašeně než ohromeně. „Jak to, že se od něj všechna kouzla odrážela?“

„To bude ta jeho obří krev,“ řekla roztřeseně Hermiona. „Je velmi těžké omráčit obra, jsou jako trollové… Ale chudák profesorka McGonagallová… Čtyři omráčení přímo do hrudi a to už není moc mladá…“

„Hrůza, hrůza,“ řekl Ernie a dramaticky vrtěl hlavou. „No, já jdu do postele. Dobrou, všichni.“

I ostatní se rozcházeli, stále rozebírajíce onu událost.

„Ale aspoň se jim nepodařilo odtáhnout Hagrida do Azkabanu,“ řekl Ron. „Nejspíš asi půjde za Brumbálem, že jo?“

„Vypadá to tak,“ řekla Hermiona a zdálo se, že má na krajíčku. „Ach, tohle je strašné, už jsem doufala, že tu Brumbál dávno bude, ale teď jsme přišli i o Hagrida.“

Odloudali se zpět do společenské místnosti a zjistili, že je plná. Rozruch venku probudil některé spící a ti se teď rychle přidali k ostatním. Seamus a Dean, kteří dorazili před Ronem, Harrym a Hermionou teď vykládali ostatním, co viděli a slyšeli z vrcholku astronomické věže.

„Ale proč vyhazovat Hagrida?“ nechápala Angelina Johnsonová. „To není jako Trelawneyová; letos učil opravdu dobře!“

„Umbridgová nesnáší pololidi,“ řekla hořce Hermiona a padla do křesla. „Vždycky se snažila odsud Hagrida dostat.“

„A taky si myslela, že Hagrid jí dává do kabinetu ty hrábaky,“ přidala se Katie Bellová.

„Ale ne,“ řekl Lee Jordán a přikryl si ústa rukou, „to jsem byl já. Fred a George mi tu pár hrabáků nechali; levitoval jsem jí je tam oknem.“

„Stejně by ho vyhodila,“ řekl Dean. „Byl moc blízký Brumbálovi.“

„To je pravda,“ řekl Harry a posadil se vedle Hermiony.

„Jen doufám, že profesorka McGonagallová je v pořádku,“ řekla plačtivě Levandule.

„Už ji odnesli zpátky do hradu, viděl jsem to oknem,“ řekl Colin Creevey. „Nevypadala moc dobře.“

„Madam Pomfreyová jí pomůže,“ řekla pevně Alice Spinnetová. „Ještě nikdy nezklamala.“

Byly už skoro čtyři hodiny ráno, když se společenská místnost vyprázdnila. Harry byl dokonale bdělý; vize Hagrida, prchajícího do tmy ho pronásledovala; byl na Umbridgovou tak naštvaný, že pro ni nedokázal vymyslet dostatečný trest; Ron navrhoval vhodit ji do bedny vyhladovělých třaskavých skvorejšů. Usnul, zatímco přemítal o dalších pomstách a vzbudil se po třech hodinách, aniž by si odpočinul.

Poslední zkouška – z dějin magie – začala až odpoledne. Harry by se po snídani nejraději vrátil do postele, ale s opakovacím dopolednem počítal a tak se posadil u okna ve společenské místnosti, hlavu si podepřel dlaněmi a snažil se neusnout, zatímco si pročítal tři a půl stopy vysoký štos poznámek, které mu půjčila Hermiona.

Ve dvě hodiny vstoupili páťáci do velké síně a posadili se ke stolkům. Harry se cítil úplně vyčerpaný. Chtěl, aby to už prostě skončilo a on se mohl jít vyspat; zítra chtěli jít spolu s Ronem na famfrpálové hřiště – chtěl si zalétat na Ronově koštěti – a oslavit nově nabytou svobodu.

„Otočte papíry,“ řekla profesorka Marchbanksová a obrátila přesýpací hodiny. „Můžete začít.“

Harry chvíli zíral na první otázku. Po několika vteřinách si uvědomil, že si ještě nepřečetl ani slovo; u jednoho z vysokých oken bzučela vosa a rušila ho. Pomalu začal psát odpověď.

Zjistil, že si nemůže vzpomenout na skoro žádné jméno a pletl data. Otázku číslo čtyři prostě vynechal (Přispěla podle vašeho názoru hůlková legislativa v osmnáctém století k lepší nebo horší kontrole nad skřetími demonstracemi?) s tím, že když bude na konci čas, vrátí se k ní. U otázky číslo pět (Jak byl porušen Statut tajemství v roce 1749 a jaká byla přijata opatření, aby se to neopakovalo?) se trochu vzpamatoval, ale měl podezření, že něco důležitého vynechal; cítil, že do toho celého ještě nějak patřili upíři.

Hledal dál nějakou otázku, na kterou by znal odpověď a oči mu zasvítily nad desítkou: popište okolnosti, které vedly ke zformování Mezinárodní konfederace čarodějů a vysvětlete, proč se lichtenštejnští čarodějové odmítli připojit.

Tohle znám, pomyslel si Harry, i když jeho mozek nadále odmítal poslušnost. Vyvolal si v paměti titulek v Hermionině rukopisu: Ustanovení Mezinárodní konfederace čarodějů… Ještě ráno ty poznámky četl.

Začal psát a občas se podíval na velké přesýpací hodiny stojící na stole vedle profesorky Marchbanksové. Seděl hned vedle Parvati Patilové, jejíž dlouhé tmavé vlasy spadaly přes opěradlo židle. Jednou nebo dvakrát se přistihl, jak sleduje zlatavá světýlka, která se v nich mihotala, když pohnula hlavou a musel svou vlastní hlavou zatřást, aby se probral.

…první Velký mugwump Mezinárodní konfederace čarodějů byl Pierre Bonaccord, ale jeho jmenování bylo odmítnuto lichtenštejnskou komunitou, protože –

Všude kolem Harryho škrábaly brky o pergamen jako cupitající hrabající potkani. Slunce ho pálilo zezadu do hlavy. Co to bylo, co Bonaccord udělal, že to lichtenštejnské čaroděje rozzlobilo? Harry měl pocit, že to možná mělo co dělat s trolly… Zase se zadíval na Parvatinu hlavu. Kdyby tak uměl číst cizí mysl, aby se podíval do její hlavy, co to bylo s těmi trolly, co způsobilo rozkol mezi Pierrem Bonaccordem a Lichtenštejnském…

Harry zavřel oči a schoval obličej do dlaní, takže žhavá červeň očních víček zchladla a potemněla. Bonaccord chtěl zastavit hony na trolly a dát jim práva… Ale Lichtenštejnsko mělo problémy s kmenem agresivních horských trollů… To bylo ono.

Otevřel oči; když pohlédl na zářivě bílý pergamen, zaštípaly ho a zalily se slzami. Pomalu napsal dva řádky o trollech a pak si přečetl, co dosud napsal. Nebylo to moc informativní ani podrobné, i když věděl, že Hermioniny poznámky o Konfederaci měly několik stran.

Znovu zavřel oči a pokoušel se je vyvolat z paměti, vidět je… Konfederace se poprvé setkala ve Francii, ano, to už tam napsal…

Goblini se pokusili také se zúčastnit a byli vypuzeni… To už taky napsal…

A nikdo z Lichtenštejnská nechtěl přijet…

Mysli, poručil si, tvář v dlaních, zatímco kolem něj brky škrabaly nekonečné odpovědi a padající písek v hodinách odměřoval čas…

Opět se ocitl v chladné temné chodbě na Oddělení záhad, kráčel pevným a rozhodným krokem, občas se dal do běhu, odhodlán konečně dojít až na konec… Černé dveře se otevřely jako obvykle a byl v kruhové místnosti s mnoha dveřmi…

Rovnou přes kamennou podlahu a skrze druhé dveře… Stopy tančícího světla na stěnách a podlaze a to podivné mechanické cvakání, ale není čas na průzkum, musí spěchat…

Uběhl posledních pár stop ke třetím dveřím, které se otevřely jako všechny ostatní…

Znovu vstoupil do místnosti velikosti katedrály, plné polic a skleněných koulí… Jeho srdce bilo tak rychle… Tentokrát se tam dostane… Když minul číslo 97, zahnul doleva a spěchal uličkou mezi dvěma řadami…

Ale na konci byl na podlaze jakýsi tvar, černý přízrak, pohybující se sem a tam jako poraněné zvíře… Harryho žaludek se sevřel strachy… Vzrušením…

Z jeho vlastních úst vyšel hlas, vysoký, ledový a prost lidské laskavosti…

Přines mi to… Sundej to, teď hned… Já se toho nemůžu dotknout… Ale ty můžeš…

Černý stín na podlaze se mírně nadzvedl. Harry spatřil bílou ruku s dlouhými prsty, svírajícími hůlku, jak se zvedá z jeho vlastní paže… Slyšel ten vysoký ledový hlas říci: „Crucio!“

Muž na podlaze vykřikl bolestí, pokusil se postavit, ale padl zpátky a začal se svíjet. Harry se smál. Zvedl hůlku, vypustil kletbu a postava zasténala a zůstala nehybná.

„Lord Voldemort čeká…“

Velmi pomalu a s rukama roztřesenýma zvedl muž na zemi ramena a pak hlavu. Jeho tvář byla zakrvácená a vyzáblá, zkroucená bolestí, ale přesto vzdorovitá…

„Budeš mě muset zabít,“ zašeptal Sirius.

„To nakonec bezpochyby budu muset,“ řekl ledový hlas, „ale nejdřív mi to podáš, Blacku… Myslíš, že jsi zažil bolest? Přemýšlej… Máme spoustu hodin a tvůj křik nikdo neuslyší…“

Ale někdo vykřikl, když Voldemort opět sklonil hůlku; někdo zaječel a upadl z rozžhavené lavice na studenou kamennou podlahu; Harry se vzbudil, když dopadl na zem, stále ječel, jizva ho pálila a velká síň kolem něj explodovala.