Joanne K. Rowlingová
překlad: Vladimír Medek

HARRY POTTER A ŘÁD FÉNIXE
(Harry Potter 5)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

32. Z ohně

„Já nikam nejdu… Nepotřebuju na ošetřovnu… Já nechci –“

brebentil a pokoušel se odstrčit profesora Toftyho, který mu pomohl ven do vstupní síně a teď na něj soucitně koukal.

„Mně je – mně je dobře, pane,“ trval na svém Harry a otíral si s tváře pot, „Opravdu… Jen jsem usnul… Měl jsem noční můru…“

„Stres ze zkoušek!“ řekl starý čaroděj chápavě a třaslavě poplácal Harryho po zádech. „To se stává, mladý muži, to se stává! Teď si dejte trochu studené vody a možná se budete moci vrátit do velké síně? Zkouška už skoro skončila, ale mohl byste dokončit poslední otázku?“

„Ano,“ řekl Harry divoce, „totiž… Ne… Už jsem – už jsem udělal, co jsem mohl, myslím…“

„Tak dobře, dobře,“ řekl starý čaroděj jemně. „Půjdu sebrat váš papír a navrhuji, abyste si šel raději lehnout.“

„To udělám,“ kýval Harry zuřivě. „Děkuji.“

Jakmile starcovy nohy překročily práh velké síně, Harry vyletěl po schodech nahoru, utíkal chodbami tak rychle, že portréty, které míjel, vyčítavě huhlaly; další schodiště a pak konečně vrazil jako hurikán do dveří ošetřovny, takže madam Pomfreyová – která právě strkala do Montaguových úst lžíci modré tekutiny – zaječela leknutím.

„Pottere, co si myslíte, že děláte?“

„Potřebuju mluvit s profesorkou McGonagallovou,“ sípal Harry a cítil, že se mu co chvíli roztrhnou plíce. „Hned… Je to naléhavé!“

„Není tady, Pottere,“ řekla madam Pomfreyová smutně, „dnes ráno ji vzali ke svatému Mungovi. Čtyři omračovací kouzla přímo do hrudi, v jejím věku? Div, že ji to nezabilo.“

„Ona… je pryč?“ zeptal se šokovaně Harry.

Dole zazvonil zvonek a Harry slyšel, jak se chodby zaplňují studenty. Chvíli tiše pozoroval madam Pomfreyovou. Ta hrůza ho ochromila.

Už tu nezbyl nikdo, komu by to mohl říci. Brumbál byl pryč, Hagrid byl pryč, ale od profesorky McGonagallové vždycky očekával, že tu bude, sice trochu popudlivá a umíněná, ale vždycky spolehlivá…

„Nedivím se, že jste v šoku, Pottere,“ řekla madam Pomfreyová s výrazem rozzlobeného souhlasu. „Jako kdyby si někdo z nich troufl omráčit Minervu McGonagallovou za denního světla! To byla… Neodpustitelná zbabělost… Kdybych neměla obavy o vás, o studenty, rezignovala bych na protest.“

„Ano,“ řekl Harry.

Otočil se a slepě odešel z ošetřovny do chodby, kde zůstal stát, postrkovaný davem a panika se v něm rozpínala jako jedovatý plyn, ve kterém plavala jeho hlava a nemohl na nic přijít…

Ron a Hermiona, ozval se hlas v jeho hlavě.

A zase utíkal, strkal do studentů, aniž by poslouchal jejich rozzlobené protesty. Seběhl dvě patra a byl na vrcholku mramorového schodiště, když je spatřil přímo pod sebou.

„Harry!“ volala zděšeně Hermiona, „co se stalo? Jsi v pořádku? Nejsi nemocný?“

„Kde jsi byl?“ naléhal Ron.

„Pojďte se mnou,“ řekl Harry rychle, „pojďte, musím vám něco říct.“

Vedl je chodbou v prvním patře a nakukoval do dveří, až konečně našel prázdnou učebnu, zatáhl je dovnitř, zavřel dveře a opřel se o ně zády.

„Voldemort dostal Siriuse.“

„Co?“

„Jak to –?“

„Viděl jsem to. Právě teď. Usnul jsem při zkoušce.“

„Ale – ale kde? Jak?“ ptala se Hermiona a ve tváři byla úplně bílá.

„Já nevím,“ řekl Harry. „Ale vím přesně kde. V Oddělení záhad je místnost plná polic pokrytých malými skleněnými koulemi a tam jsou, na konci řady 97… Chce použít Siriuse, aby odtamtud dostal, co potřebuje… Říkal, že na konci ho zabije!“

Harry zjistil, že jeho hlas se třese a stejně tak i kolena. Přešel ke stolu, sedl si a snažil se uklidnit.

„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se.

Chvíli bylo ticho. Pak Ron řekl: „D-dostaneme?“

„Jak se dostaneme na Oddělení záhad, abychom mohli Siriuse vysvobodit!“ řekl Harry hlasitě.

„Ale – Harry…“ namítl slabě Ron.

„Co? Co?“

Nemohl pochopit, proč na něj oba zírají jako kdyby je žádal bezdůvodně.

„Harry,“ řekla Hermiona vyděšeně, „eh… Jak… Jak se Voldemort dostal na ministerstvo kouzel, aniž by si ho někdo všiml?“

„Jak to mám vědět?“ zahulákal Harry. „Otázka zní jak se tam dostaneme my!“

„Ale… Harry, přemýšlej,“ řekla Hermiona a přistoupila o krok blíž, „je pět hodin odpoledne… Ministerstvo kouzel bude plné lidí… Jak by se Voldemort a Sirius mohli dostat dovnitř, aniž by je někdo zpozoroval? Harry… Jsou to zřejmě ti nejhledanější kouzelníci na světaě… Jak myslíš, že by se mohli nepozorováni dostat do budovy plné bystrozorů?“

„Já nevím, Voldemort asi použil neviditelný plášť nebo něco!“ křičel Harry. „Mimoto, Oddělení záhad bylo prázdné pokaždé, když jsem tam –“

„Ty jsi tam nikdy nebyl, Harry,“ řekla Hermiona tiše, „jen se ti o tom místě zdálo, to je všechno.“

„To nejsou normální sny!“ zařval jí Harry přímo do obličeje, když se postavil a přistoupil také o krok blíž. Měl chuť s ní zatřást. „Jak mi potom vysvětlíš Ronova tátu, co to všechno bylo, jak to, že jsem věděl, co se mu stalo?“

„To je pravda,“ řekl Ron tiše, dívaje se na Hermionu.

„Ale tohle je – tak nepravděpodobné“ bránila se zoufale Hermiona. „Harry, jak by proboha Voldemort mohl dostat Siriuse, když celou dobu sedí doma?“

„Sirius se mohl zbláznit a chtít vyrazit na vzduch,“ řekl Ron polekaně, „byl celej zoufalej, aby se odtamtud dostal –“

„Ale proč,“ pokračovala Hermiona, „proč by proboha Voldemort měl chtít Siriuse, aby mu pomohl k té zbrani nebo co to je za věc?“

„Já nevím, může mít spoustu důvodů!“ zaječel Harry, „možná je mu prostě jedno, když Siriuse zraní –“

„Právě jsem asi na něco přišel,“ řekl Ron, „Siriusův bratr byl přece Smrtijed, ne? Možná Siriusovi prozradil, jak tu zbraň dostat!“

„Jo – a proto ho taky Brumbál chtěl celou dobu mít pod zámkem!“

„Podívejte, mrzí mě to,“ rozplakala se Hermiona, „ale to nedává smysl a nemáme žádný důkaz, že tam Voldemort a Sirius vůbec jsou –“

„Hermiono, Harry je viděl!“ přidal se Ron na Harryho stranu.

„OK,“ řekla, tváříc se vyděšeně, ale odhodlaně. „Jen ti musím říct jedno –“

„Copak?“

„No… A neber to jako kritiku, Harry! Ale nezdá se ti… Že jsi tak trochu zatížený na – eh – zachraňování lidí?“ řekla.

Harry se na ni upřeně díval.

„A co to má zase znamenat, zachraňování lidí?“

„Víš… Přece…“ Vypadala víc vyděšeně než kdy jindy. „Myslím… Například vloni… V jezeře… Během turnaje… Nemusel jsi… No, nemusel jsi zachraňovat tu malou Delacourovou… Nechal ses trochu… Unést…“

Harryho tělem projela vlna žhavé zlosti; jak na něj teď tohle může vytahovat?

„Chci říct, bylo to od tebe opravdu hezké a tak,“ pokračovala Hermiona rychle, protože pod Harryho pohledem skoro kameněla, „všichni si mysleli, že to bylo skvělý –“

„To je zajímavý,“ cedil Harry skrz zaťaté zuby, „protože já si pamatuju, jak Ron říkal, že jsem marnil čas hraním si na hrdinu… Tak to si myslíš? Že si chci zase zahrát na hrdinu?“

„Ne, ne, ne!“ bránila se Hermiona. „Tak jsem to nemyslela!“

„Tak to laskavě vyklop, protože tady ztrácíme čas!“ zařval Harry.

„Snažím se ti říct – Voldemort tě zná, Harry! Už jednou odtáhl Ginny do tajemné komnaty, aby tě tam vlákal, takhle to přece dělá, on ví, že ty jsi – že jsi ten druh člověka, který by šel Siriusovi na pomoc! Co když se tě prostě jen snaží dostat do Oddělení záh-“

„Hermiono, to nehraje roli, proč to udělal – McGonagallová je u svatého Munga, v Bradavicích už nezůstal nikdo z Řádu, komu bych to mohl říct a když nevyrazíme, Sirius je mrtvej!“

„Ale Harry – co když ten sen – byl jenom sen?“

Harry frustrovaně zavyl. Hermiona poplašeně ustoupila vzad.

„Ty to nechápeš!“ křičel Harry, „já nemám noční můry, to nejsou jen sny! K čemu myslíš, že mělo být to uzavírání, proč mi asi chtěl Brumbál zabránit, abych viděl všechny ty věci! Protože jsou SKUTEČNÉ, Hermiono – Sirius je v pasti, viděl jsem ho. Voldemort ho dostal a nikdo jiný to neví a to znamená, že jsme jediní, kdo ho může zachránit a jestli s námi nechceš jít, fajn, ale já jdu, rozumíš? A jestli si dobře vzpomínám, neměla jsi s mým hraním si na hrdinu problém, když jsem tě zachraňoval před mozkomory, nebo –“ otočil se na Rona „– když jsem zachraňoval tvoji sestru před baziliškem –“

„Já jsem nikdy neřek, že s tím mám problém!“ ohradil se Ron.

„Ale Harry, právě jsi to řekl,“ rozohnila se Hermiona, „Brumbál chtěl, aby ses naučil ty věci nepouštět do svojí hlavy, kdybys to uzavírání uměl, nikdy bys to neviděl –“

„JESTLI SI MYSLÍŠ, ŽE BUDU DĚLAT, ŽE JSEM NIC NEVIDĚL –“

„Sirius ti řekl, že není nic důležitějšího, než naučit se uzavřít svou mysl!“

„MYSLÍM, ŽE BY ŘÍKAL NĚCO JINÉHO KDYBY VĚDĚL, CO JSEM PRÁVĚ –“

Dveře do třídy se otevřely. Harry, Ron a Hermiona se otočili. Dovnitř zvědavě vstoupila Ginny, následovaná Lunou, která jako obvykle vypadala, že se sem dostala víceméně náhodou.

„Ahoj,“ řekla Ginny nejistě. „Poznaly jsme Harryho hlas. O čem to tu ječíš?“

„Nestarej se,“ odsekl Harry hrubě.

Ginny zvedla obočí.

„Nemusíš na mě hned být takovej,“ pravila chladně, „jen jsem si říkala, jestli bych nemohla nějak pomoct.“

„Nemohla,“ řekl Harry stručně.

„Jsi docela nezdvořilej, víš,“ namítla Luna.

Harry zaklel a otočil se. To poslední, o co teď stál, byla konverzace s Lunou.

„Počkej,“ řekla najednou Hermiona. „Počkej… Harry, můžou nám pomoct.“

Harry a Ron se na ni podívali.

„Poslouchejte,“ řekla naléhavě, „Harry, musíme zjistit, jestli Sirius vůbec opustil ústředí.“

„Říkal jsem ti, viděl jsem –“

„Harry, já tě prosím!“ zasténala Hermiona, „prosím, jen se přesvědčíme, že Sirius není doma, než se vydáme do Londýna. Jestli zjistíme, že tam není, přísahám, že se tě nebudu snažit zastavit. Půjdu s tebou, udělám všechno, abychom ho zachránili.“

„On ale Siriuse mučí zrovna TEĎ!“ zařval Harry. „Nemáme čas!“

„Ale jestli je to jen Voldemortův trik, Harry, musíme to ověřit, prostě musíme.“

„Jak?“ zeptal se Harry. „Jak si to chceš ověřit?“

„Musíme použít oheň v kabinetě u Umbridgové a uvidíme, jestli ho můžeme kontaktovat,“ řekla Hermiona a ta myšlenka ji očividně děsila. „Musíme Umbridgovou nějak vytáhnout ven, ale potřebujeme hlídače, a to bude Ginny a Luna.“

Ginny sice evidentně nerozuměla, o co jde, ale okamžitě řekla: „Jasně, uděláme to“ a Luna se zeptala: „Když říkáš Sirius, myslíš Stubbyho Boardmana?“

Nikdo jí neodpověděl.

„Fajn,“ souhlasil Harry rozzlobeně, „fajn, jestli víš, jak to udělat rychle, jdu na to, v opačném případě okamžitě vyrážím do Oddělení záhad.“

„Oddělení záhad?“ zeptala se mírně překvapeně Luna. „Ale jak se tam chceš dostat?“

Harry ji opět ignoroval.

„Dobře,“ řekla Hermiona, propletla prsty na rukou a chvíli přecházela mezi stoly. „Dobře… Takže… Jeden z nás musí najít Umbridgovou a poslat ji špatným směrem, držet ji od kanceláře. Mohl by jí říct – nevím – třeba že Protiva chystá něco odporného –“

„Já se o to postarám,“ řekl Ron. „Řeknu jí, že Protiva rozbíjí něco v učebně proměňování nebo tak, je to míle od jejího kabinetu. Možná bych mohl dokonce přesvědčit Protivu, aby to opravdu udělal.“

Vážnost situace jen potvrzovalo, že Hermiona proti rozbíjení učebny proměňování vůbec neprotestovala.

„Fajn,“ řekla a mračila se. „A taky budeme muset nějak odlákat studenty, protože by se tam mohli nachomýtnou zmijozelští a žalovat.“

„Luna a já zůstaneme každá na jednom konci chodby,“ navrhla okamžitě Ginny, „a budeme lidi varovat, aby tam nechodili, protože tam někdo vypustil oblak škrticího plynu.“ Hermionu zjevně překvapilo, jak rychle dokázala Ginny tu lež vysypat z rukávu; Ginny jen pokrčila rameny a řekla: „Fred a George to měli v plánu, než odešli.“

„Fajn,“ řekla Hermiona. „Harry, ty budeš se mnou pod neviditelným pláštěm a vplížíme se do kabinetu a můžeš promluvit se Siriusem –“

„On tam není, Hermiono!“

„Chtěl jsem říct – můžeš si ověřit, jestli je Sirius doma nebo ne a já budu hlídat, nemyslím, že bys tam měl být sám, Lee už dokázal, že okna jsou slabé místo, když tam poslal ty hrabáky.“

I přes netrpělivost a hněv si Harry uvědomil, že Hermionina nabídka, že ho bude doprovázet, je projevem solidarity a loajality.

„Já… Dobře, díky,“ zamumlal.

„Fajn, takže, i když to všechno uděláme, nemyslím, že budeme mít víc než pět minut,“ řekla Hermiona, ráda, že Harry plán akceptoval. „Rozhodně ne s Filchem a tou vyšetřovatelskou četou v zádech.“

„Pět minut bude dost,“ řekl Harry. „Tak jdeme –“

„Teď?“ polekala se Hermiona.

„Jistěže teď!“ vyletěl Harry, „myslíš, že budeme jako čekat na večeři nebo tak? Hermiono, Sirius je v nebezpečí právě teď!“

„Ehm – oh, dobře,“ řekla zoufale, „tak běž pro neviditelný plášť a sejdeme se na konci té chodby, ano?“

Harry neodpověděl, ale vyletěl z chodby a začal se probojovávat davem. O dvě patra výš potkal Seamuse a Deana, kteří ho žoviálně pozdravili a řekli, že plánují od západu slunce do východu oslavovat konec zkoušek. Harry je neposlouchal. Protáhl se dírou za obrazem, zatímco se ti dva ještě dohadovali, kolik musí na černém trhu koupit máslových ležáků a než si všimli, že je pryč, už zase běžel zpátky s neviditelným pláštěm v tašce.

„Harry, nechceš utratit pár galeonů? Harold Dingle by nám prý mohl prodat trochu ohnivé whisky –“

Ale to už Harry letěl chodbou a o pár minut později překonával poslední schody k místu setkání s Ronem, Hermionou, Ginny a Lunou, kteří na něj čekali na konci chodby, v níž měla Umbridgová kabinet.

„Mám to,“ funěl, „tak jdeme?“

„Dobře,“ zašeptala Hermiona, když kolem prošel houf šesťáků. „Takže –Rone, běž a odveď Umbridgovou… Ginny, Luno, můžete začít vystěhovávat lidi… Harry a já si vezmeme plášť a počkáme, až bude vzduch čistý…“

Ron odešel a jeho rudé vlasy svítily přes celou chodbu; mezitím Ginnina stejně nápadná hlava poskakovala v proudu studentů, následována blonďatou Lunou.

„Pojď sem,“ zamumlala Hermiona a za zápěstí ho odtáhla do zákoutí za sloupem s huhlající kamennou hlavou středověkého čaroděje. „Jsi si jistý, že je ti dobře, Harry? Jsi pořád dost bledý.“

„Je mi fajn,“ řekl stručně a vytáhl plášť z tašky. Ve skutečnosti ho bolela jizva, ale ne tak, aby si myslel, že Voldemort zasadil Siriusovi smrtelnou ránu; bolelo to mnohem víc, když Voldemort trestal Averyho…

„Teď,“ řekl; přehodil přes oba neviditelný plášť a zůstali tiše stát, zatímco socha si pro sebe povídala něco v latině.

„Nemůžete tam jít!“ volala Ginny na hemžící se studenty, „ne, je mi líto, budete muset jít přes proměnlivé shodiště, někdo sem vypustil škrticí plyn –“

Slyšeli, jak lidé protestují; jeden hlas říkal: „Já nevidím žádný plyn.“

„Protože je bezbarvý,“ řekla Ginny přesvědčivě přiškrceným hlasem, „ale jestli se jím chceš projít, klidně, použiju tvoje tělo jako důkaz pro dalšího idiota, který mi nebude chtít věřit.“

Zástup se pomalu ztenčoval. Novinka o škrticím plynu se rychle rozšířila; nikdo další už sem nechodil. Když bylo konečně kolem téměř prázdno, Hermiona tiše řekla: „Myslím, že lepší už to asi nebude, Harry – půjdeme.“

Pohnuli se kupředu. Luna stála zády k nim na konci chodby. Když šli kolem Ginny, Hermiona zašeptala: „Dobrá práce… Nezapomeň na signál.“

„Jaký je signál?“ zeptal se Harry, když dorazili ke dveřím do kabinetu.

„Hlasitý zpěv „Weasley je náš král“, kdyby se Umbridgová vracela,“ řekla Hermiona a Harry vsunul mezi dveře a zeď Siriusův nůž. Zámek cvakl a vkročili dovnitř.

Křiklavě barevná koťátka si hrála v záři teplého odpoledního slunce, ale jinak byl kabinet tichý a prázdný jako posledně. Hermiona si oddechla.

„Napadlo mě, že po těch nepříjemnostech s hrabáky zlepší zabezpečení.“

Sundali se sebe plášť; Hermiona přispěchala k oknu a s hůlkou v ruce sledovala pozemky dole. Harry se vrhl ke krbu, popadl nádobku s Letaxem a hodil špetku do ohně. Plameny zezelenaly. Klekl si, strčil do nich hlavu a křikl: „Grimmauldovo náměstí dvanáct!“

Hlava se mu začala točit, jako by právě slezl z horské dráhy, zatímco jeho kolena zůstávala na místě. Zavřel oči před poletujícím popelem a když točení ustalo, otevřel je a spatřil velkou studenou kuchyni v domě na Grimmauldově náměstí.

Nikdo tam nebyl. Čekal to, ale nebyl připraven na vlnu hrůzy a paniky, která mu projela útrobami.

„Siriusi?“ zavolá. „Siriusi, jsi tady?“

Jeho hlas se rozléhal po místnosti, ale kromě tichého šoupavého zvuku vpravo od ohně se nikdo neozval.

„Kdo je to?“ zavolal znovu a přemýšlel, jestli to není jen myš.

Domácí skřítek Pišta se pomalu přesunul do jeho zorného pole. Něco ho evidentně potěšilo, i když se zřejmě nedávno zranil na obou rukách, protože je měl zavázané.

„V tom ohni je hlava Potterovic kluka,“ informoval prázdnou kuchyni a vrhal po Harrym podivně triumfální pohledy. „Pročpak si přišel, říká si Pišta?“

„Kde je Sirius, Pišto?“ zeptal se Harry.

Domácí skřítek se zakuckal.

„Pán šel ven, Harry Pottere.“

„Kam šel?“ Pišto, kam šel?“

Pišta se jen znovu zakuckal.

„Varuju tě!“ řekl Harry, plně si vědom toho, že ze své současné pozice nemůže Pištu nijak ohrozit. „Co Lupin? Pošuk? Kdokoliv, je někdo z nich doma?“

„Nikdo, jen Pišta!“ pravil skřítek vesele, otočil se k Harrymu zády a šoural se ke dveřím na konci kuchyně. „Pišta si teď půjde popovídat se svou paní, ano, už dlouho neměl příležitost, Pistův pán ho od ní držel daleko –“

„Kam šel Sirius?“ zaječel na něj Harry. „Pišto, šel do Oddělení záhad?“

Pišta se okamžitě zastavil. Harry viděl přes les nohou od židlí jen zadní stranu jeho plešaté hlavy.

„Pán neřekl chudákovi Pištovi, kam jde,“ řekl skřítek tiše.

„Ale ty to víš!“ volal Harry, „víš to, že jo? Ty víš, kde je!“

Chvíli bylo ticho a pak skřítek vydal zatím nejhlasitější zachichtání.

„Pán se už z Oddělení záhad nevrátí!“ zatrylkoval, „Pišta a jeho paní tu zase budou sami!“

A pak popoběhl a zmizel v hale.

„Ty-!“

Ale než mohl vyřknout jedinou kletbu či nadávku, ucítil silnou bolest na temeni; nadechl se popela a zatímco prskal, něco ho táhlo zpět skrz plameny, až s hrůzou zjistil, že se dívá do široké, bledé tváře profesorky Umbridgové, která ho vytáhla z krbu za vlasy a teď ho držela v záklonu, jako by mu chtěla podříznout krk.

„Ty si myslíš,“ zašeptala a zatáhla ještě víc, takže Harry koukal na strop „že po dvou hrabácích nechám do svého kabinetu vstoupit ještě další malou odpornou havěť? Posledně jsem dala všude kolem dveří kouzlo na detekci vloupání, ty pitomče. Vezmi mu hůlku,“ štěkla na někoho, koho Harry neviděl, jen cítil, jak mu v hábitu hrabe čísi ruka. „Jí taky.“

Harry slyšel u dveří šramot a věděl, že Hermiona právě také přišla o hůlku.

„Chci vědět, co jsi dělal v mém kabinetě,“ řekla Umbridgová a zatřásla rukou, kterou ho držela za vlasy.

„Chtěl jsem – vzít si svého Kulového bleska!“ zakrákal Harry.

„Lháři.“ Znovu mu zatřásla hlavou. „Tvůj Kulový blesk je dole ve sklepení, jak víš, Pottere. Měl jsi hlavu v krbu. S kým jsi mluvil?“

„S nikým –“ řekl Harry a snažil se od ní odtáhnou. Cítil, že pár vlasů se právě rozloučilo s jeho hlavou.

„Lháři!“ zaječela Umbridgová. Odhodila ho na stůl. Teď viděl, že Hermionu drží u zdi Millicent Bulstrodeová. O okno se opíral Malfoy a pohazoval si s jeho hůlkou.

Venku se ozval hluk a vstoupilo několik zmijozelských, držících Rona, Ginny, Lunu a – k Harryho nemalému zděšení – Nevilla, kterého držel Goyle škrticím chvatem a vypadalo to, že ho za chvíli udusí.

„Máme je všecky,“ řekl Warrington a mrštil Ronem do místnosti. „Tenhle,“ ukázal prstem na Nevilla, „mě chtěl zastavit, když jsem chytal ji,“ ukázal na Ginny, která se snažila nakopnout svou zmijozelskou věznitelku do holeně, „tak jsem ho přived taky.“

„Výborně, výborně,“ řekla Umbridgová a pozorovala Ginny, „vypadá to, že Bradavice budou za chvíli budou prosty všech Weasleyů, že?“

Malfoy se hlasitě a podlézavě zasmál. Umbridgová se usmála svým širokým spokojeným úsměvem a posadila se do kartounového křesla, mrkajíc na své zajatce jako velká žába v květinovém záhonku.

„Takže Pottere,“ řekla. „Ty sis ohlídal okolí mého kabinetu a poslal jsi tohohle pitomce,“ kývla na Rona a Malfoy se zasmál ještě hlasitěji, „aby mi řekl, že ten poltergeist dělá bordel v učebně proměňování zrovna když jsem se od pana Filche dozvěděla, že právě rozpatlává inkoust na čočky teleskopů. Evidentně jsi s někým potřeboval naléhavě mluvit. S Albusem Brumbálem? Nebo s tím křížencem Hagridem? Pochybuju, že s Minervou McGonagallovou, slyšela jsem, že je ještě moc nemocná, než aby s někým mohla mluvit.“

Malfoy a několik dalších členů vyšetřovací čety se zase zasmálo. Harry cítil takovou zlost a nenávist, až se třásl.

„Do toho vám nic není, s kým mluvím,“ zavrčel.

Rozteklá tvář lehce ztuhla.

„Tak dobrá,“ řekla tím nejnebezpečnějším a nejfalešnějším sladkým hlasem. „Dobrá, pane Pottere; nabídla jsem vám šanci říci mi to po dobrém. Odmítl jste. Nemám jinou možnost než vás přinutit. Draco – přiveď profesora Snapea.“

Malfoy si zastrčil Harryho hůlku do hábitu a se šklebem na tváři opustil místnost, ale Harry si toho nevšímal. Právě mu něco došlo; nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a zapomněl na to. Myslel, že všichni členové Řádu, kteří by mu mohli pomoci Siriuse zachránit, jsou pryč – ale mýlil se. Ještě jeden člen Řádu v Bradavicích zbyl – Snape.

V kabinetě bylo ticho až na neklidné a šoupavé zvuky, jak se zmijozelští snažili udržet Rona a ostatní pod kontrolou. Ron krvácel ze rtu, jak se bránil Warringtonovi; Ginny se pořád ještě snažila dupnout na nohu šesťačce, která jí pevně držela obě ruce; Neville rudnul víc a víc a dloubal do Crabbeovy ruky; a Hermiona se marně pokoušela setřást Millicent Bulstrodeovou. Jediná Luna stála klidně a hleděla z okna, jako by ji situace spíš nudila.

Harry se podíval na Umbridgovou, která si ho pozorně prohlížela. Udržel ve tváři klidný a prázdný výraz, když se zvenku ozvaly kroky a Draco Malfoy vstoupil do kabinetu, následován Snapem.

„Chtěla jste mě vidět, paní ředitelko?“ řekl Snape a rozhlédl se po bojujících dvojicích s dokonale neutrálním výrazem.

„Á, profesore Snape,“ usmála se Umbridgová a vstala, „ano, potřebovala bych další láhev veritaséra, tak rychle, jak jen to bude možné.“

„Vzala jste si moji poslední láhev na Potterův výslech,“ řekl a chladně si ji prohlížel přes oponu mastných černých vlasů. „Jistě jste ji nepoužila celou? Říkal jsem vám, že tři kapky bohatě stačí.“

Umbridgová zrudla.

„Ale můžete udělat další, ne?“ řekla a její hlas byl ještě víc dívčí a sladší, což se stávalo vždycky, když zuřila.

„Jistě,“ řekl Snape a ohrnul ret. „Chce to jeden celý měsíční cyklus, než dozraje, takže asi tak za měsíc bych ho pro vás mohl mít hotové.“

„Za měsíc?“ zakvičela Umbridgová a nafukovala se jako žába. „Měsíc? Ale já ho potřebuji tento večer, Snape! Právě jsem nachytala Pottera, jak používá můj oheň k domluvě s někým neznámým!“

„Skutečně?“ řekl Snape a poprvé projevil slabý náznak zájmu. „To mě nepřekvapuje. Potter se nikdy s dodržováním školního řádu příliš neobtěžoval.“

Jeho studené černé oči hleděly na Harryho, který pohled bez mrknutí opětoval a vší silou se soustředil na svůj sen, chtěl, aby Snape přečetl jeho myšlenky, aby pochopil…

„Chci ho vyslechnout!“ opakovala zlostně Umbridgová a Snapeův pohled se vrátil od Harryho k její vztekem zkřivené tváři. „Chci, abyste mi dal lektvar, který ho donutí říct pravdu!“

„Už jsem vám řekl,“ odpověděl Snape hladce, „že nemám žádné další zásoby veritaséra. Jedině, že byste chtěla Pottera otrávit – a ujišťuji vás, že v tom bych vás rozhodně podpořil – jinak vám nemůžu pomoci. Problém je, že většina jedů účinkuje poměrně rychle, takže oběť nemá moc času vyklopit pravdu.“

Snape se podíval zpátky na Harryho, který na něj zíral, snažil se komunikovat beze slov.

 

Voldemort dostal Siriuse do Oddělení záhad, opakoval si v duchu zoufale, Voldemort dostal Siriuse –

 

„Jste v podmínce!“ zaječela profesorka Umbridgová a Snape se na ni obrátil, obočí lehce zvednuté. „Jste zcela k ničemu! Očekávala jsem víc, Lucius Malfoy o vás vždycky mluvil tak dobře! A teď běžte pryč!“

Snape se jí ironicky uklonil a chystal se k odchodu. Harry věděl, že jeho poslední šance, jak dát Řádu vědět, co se děje, právě odchází.

„Dostal Tichošlápka!“ zaječel. „Dostal Tichošlápka na místo, kde je to ukryté!“

Snape se zastavil s rukou na klice.

„Tichošlápek?“ zavřískla profesorka Umbridgová a těkala očima mezi Harrym a Snapem. „Co je to Tichošlápek? Co je kde ukryté? Co tím myslel, Snape?“

Snape se podíval na Harryho. Jeho tvář byla nečitelná. Harry nevěděl, jestli tomu porozuměl nebo ne, ale před Umbridgovou si netroufal mluvit jasněji.

„Nemám představu,“ řekl Snape chladně. „Pottere, až budu chtít, aby na mě někdo křičel nesmysly, dám mu blábolicí lektvar. A Crabbe, povolte trochu ty ruce. Jestli se Longbottom udusí, bude to znamenat hodně papírování navíc a obávám se, že bych to musel zmínit ve vašem doporučení, jestli se někdy pokusíte získat práci.“

Pak za sebou bouchl dveřmi a zanechal Harryho jeho mučivým myšlenkám; Snape byl jeho poslední nadějí. Podíval se na Umbridgovou, která se nejspíš cítila podobně; funěla zuřivostí a frustrací.

„No dobře,“ řekla a vytáhla hůlku, „Jak chcete… Nemám jinou možnost… Tohle není jen otázka školní disciplíny… Tohle je otázka bezpečnosti ministerstva… Ano… Ano…“

Zdálo se, že o něčem přemítá. Nervózně přenášela váhu z nohy na nohu, koukala na Harryho, klepala se hůlkou do dlaně a funěla. Harry se bez své vlastní hůlky cítil strašlivě bezmocný.

„Nutíte mě k tomu, Pottere… Nechci to udělat,“ řekla a pořád přešlapovala na místě, „ale někdy účel světí prostředky… Jsem si jistá, že ministr pochopí, že jsem neměla na vybranou…“

Malfoy ji sledoval hladovým pohledem.

„Kletba Cruciatus by ti mohla rozvázat jazyk,“ řekla Umbridgová tiše.

„Ne!“ vykřikla Hermiona. „Profesorko Umbridgová – to je ilegální.“

Ale Umbridgová si jí nevšímala. Ve tváři měla odporný, dychtivý, vzrušený výraz, jaký u ní Harry ještě neviděl. Zvedla hůlku.

„Ministr by nechtěl, abyste překročila zákon, profesorko Umbridgová!“ křičela Hermiona.

„Co Kornelius nevidí, jeho srdce nebolí,“ řekla Umbridgová, lehce oddychovala a mířila hůlkou na různé části jeho těla, očividně přemýšlejíc, kde to bude nejvíc bolet. „Nikdy se nedozvěděl, že jsem loni v létě poslala na Pottera mozkomory, ale byl rád, že má příležitost ho vyloučit.“

„To jste byla vy,“ zasípal Harry. „Vy jste na mě poslala ty mozkomory?“

„Někdo musel jednat,“ funěla Umbridgová a její hůlka se zastavila, míříc přímo na Harryho čelo. „Všichni blábolili, že by tě měli nějak utišit – zdiskreditovat – ale já jsem byla jediná, kdo opravdu něco udělal… Jenomže ty jsi z toho vyklouzl, viď, Pottere? Ale dneska ne –“ a zhluboka se nadechla a křikla: „Cruc-“

„NE!“ zavyla Hermiona zlomeným hlasem zpoza Millicent Bulstrodeové. „Ne – Harry – budeme jí to muset říct!“

„Nikdy!“ zaječel Harry a sledoval ten kousek Hermiony, který byl vidět.

„Budeme muset, Harry, stejně tě k tomu donutí, tak… Tak proč?“

A Hermiona začala plakat do hábitu Millicent Bulstrodeové. Millincet se okamžitě přestala pokoušet vmáčknout ji do zdi a uhnula se znechuceným výrazem.

„Ale, ale, ale!“ zaradovala se Umbridgová. „Malá slečna Otázková nám dá pár odpovědí! Tak do toho, děvče, do toho!“

„Eh – mi – o – o – ne!“ křičel Ron přidušeně.

Ginny zírala na Hermionu jako by ji nikdy předtím neviděla. Neville také, zatímco stále bojoval o vzduch. Ale Harry si něčeho všiml. Přestože Hermiona vzlykala do dlaní jako o závod, nikde nebylo vidět žádné slzy.

„Já – mně je to tak líto,“ řekla Hermiona, „ale – nemůžu to vydržet –“

„To nic, to nic, děvče,“ řekla Umbridgová, vzala ji za ramena, posadila ji do křesla a sklonila se nad ní. „Takže… Koho se to Potter pokoušel kontaktovat?“

„On,“ vzlykla Hermiona do dlaní, „on se pokoušel promluvit s profesorem Brumbálem.“

Ron ztuhl, oči vytřeštěné; Ginny přestala dupat zmijozelskému studentovi na nohu; dokonce i Luna se zatvářila překvapeně. Umbridgová a její oblíbenci se naštěstí soustředili na Hermionu a tak jim ty podezřelé známky unikly.

„Brumbál?“ řekla Umbridgová dychtivě. „Takže vy víte, kde Brumbál je?“

„Ne!“ stkala Hermiona, „zkusili jsme Děravý kotel v Příčné ulici a U tří košťat a dokonce Prasečí hlavu –“

„Hloupá holko – Brumbál nebude sedět v hospodě, když ho hledá celé ministerstvo!“ houkla Umbridgová a v každé obtloustlé lince její tváře se zračilo zklamání.

„Ale – ale my jsme mu potřebovali říct něco důležitého!“ zavyla Hermiona a přitiskla si ruce ještě pevněji na tvář, ne však z úzkosti, ale, jak Harry věděl, kvůli přetrvávajícímu nedostatku slz.

„Ano?“ zeptala se Umbridgová s novým zájmem. „A co to bylo, co jste mu chtěli říct?“

„My… My jsme mu chtěli říct, že je to p – připravené!“ dusila se Hermiona.

„Co je připravené?“ chtěla vědět Umbridgová, chytila Hermionu za ramena a jemně s ní zatřásla. „Co je připravené, děvče?“

„Ta… Ta zbraň,“ řekla Hermiona.

„Zbraň? Zbraň?“ řekla Umbridgová a oči jí samým vzrušením lezly z důlků. „Vy jste vyvíjeli nějakou metodu odporu? Zbraň, kterou byste mohli použít proti ministerstvu? Na příkaz profesora Brumbála, předpokládám?“

„A – a – ano,“ vzlykla Hermiona, „ale musel odejít, než jsme to dokončili a my jsme to teď pro n – něj dokončili a n – n – nemůžeme ho najít, abychom mu to řekli!“

„Co je to za zbraň?“ zeptala se Umbridgová drsně, ruce stále na Hermioniných ramenou.

„My jí m – m – moc nerozumíme,“ řekla Hermiona a hlasitě popotahovala, „m – m – my jsme jen dělali, co nám p – p – profesor Brumbál řekl.“

Umbridgová vstala a zářila nadšením.

„Doveď mě k té zbrani,“ poručila.

„Nechci to ukazovat jim,“ zavřískala Hermiona a skrz prsty se podívala na zmijozelské.

„Nejsi tady proto, abys určovala podmínky!“ odsekla Umbridgová.

„Fajn,“ řekla Hermiona a zase se rozeštkala, „fajn… Tak ať si jdou, kéž by ji použili na vás! Vlastně bych si přála, abyste pozvala co nejvíc lidí, aby to viděli! To by vám patřilo – ach, chtěla bych to vidět – jak se celá škola dozví, kde zbraň je a jak se používá a až zase někoho naštvete, mohli by si to s vámi vyřídit!“

Ta slova měla na Umbridgovou velký účinek; svižně se rozhlédla po své vyšetřovatelské četě a její vyvalené oči se na chvíli zastavily na Malfoyovi, který byl moc pomalý, než aby mu došlo, že by se neměl tvářit tak dychtivě.

Umbridgová Hermionu dlouho zamyšleně pozorovala a pak promluvila tónem, který pokládala za mateřský.

„Dobře, drahoušku, takže půjdeme ty a já… A vezmeme si také Pottera, ano? Tak vstaň.“

„Profesorko,“ ozval se Malfoy. „Profesorko Umbridgová, myslím, že někdo z čety by měl jít s vámi, aby –“

„Jsem plně kvalifikovaná úřednice ministerstva, Malfoyi, myslíte si, že nedokážu zvládnout dva žáky bez hůlek?“ zeptala se ho Umbridgová ostře. „V každém případě, nevypadá to, že ta zbraň je něco, co by měli vidět studenti. Zůstanete tady, dokud se nevrátím a postaráte se, aby nikdo z nich –“ mávla rukou směrem k Ronovi, Ginny, Nevillovi a Luně „-neutekl.“

„Dobře,“ řekl Malfoy zklamaně.

„A vy dva můžete jít přede mnou a ukázat mi cestu,“ uzavřela Umbridgová a ukázala na Harryho a Hermionu hůlkou. „Jděte.“