Joanne K. Rowlingová
překlad: Vladimír Medek

HARRY POTTER A ŘÁD FÉNIXE
(Harry Potter 5)
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

33. Boj a let

Harry neměl představu, jaký má Hermiona plán, nebo má-li vůbec nějaký plán. Šel o půl kroku za ní, říkal si, že by bylo podezřelé, kdyby to vypadalo, že neví, kam jdou. Neodvážil se s ní promluvit; Umbridgová šla tak blízko za nimi, že slyšel její přerývaný dech.

Hermiona je vedla po schodech dolů do vstupní síně. Za dveřmi do velké síně bylo slyšet hlasy a cinkání příborů o talíře – Harrymu přišlo nemožné, že dvacet stop od něj jsou lidé pochutnávající si na večeři, oslavující konec zkoušek…

Hermiona vykročila hlavními dveřmi a po kamenných schodech vyšla ven do voňavého podvečerního vzduchu. Slunce zapadalo za stromy Zapovězeného lesa a jak Hermiona mašírovala přes trávník – Umbridgová musela občas popoběhnout, aby jí stačila – dlouhé tmavé stíny se za nimi vlnily jako pláště.

„Je to schované v Hagridově chýši, že?“ zafuněla Umbridgová Harrymu do ucha.

„Jistěže ne,“ řekla Hermiona kousavě, „Hagrid by ji mohl omylem spustit.“

„Ano,“ řekla Umbridgová a její vzrušení se evidentně stupňovalo. „No jistě, samozřejmě, ten kříženej trouba.“

Zasmála se. Harry pocítil silnou touhu se otočit a chytit ji pod krkem, ale odolal. Jizva ho bolela, ale ještě ne tak silně jak by bývala bolela, kdyby Voldemort začal zabíjet.

„Tak… Kde tedy je?“ zeptala se Umbridgová a znělo to lehce nejistě, protože Hermiona mířila do Zapovězeného lesa.

„No tam, samozřejmě,“ ukázala Hermiona mezi stromy, „muselo to být někde, kam studenti nechodí a nemohli by to tedy náhodně objevit.“

„No jistě,“ řekla Umbridgová, teď už trochu bojácně, „No jistě… Tak dobře… Vy zůstaňte přede mnou.“

„Nemohli bychom dostat vaši hůlku, když musíme jít vepředu?“ zkusil to Harry.

„Ne, to si nemyslím, pane Pottere,“ zasladila Umbridgová a píchla ho hůlkou do zad. „Obávám se, že ministerstvo si cení můj život víc než váš.“

Když se ocitli v chladném stínu prvních stromů, pokusil se Harry zachytit Hermionin pohled; vstoupit do Zapovězeného lesa bez hůlek mu přišlo mnohem bláznivější než cokoli jiného z toho, co dnes večer provedli. Ta ale sotva věnovala pohled Umbridgové a vzala to rovnou mezi stromy, rázujíc tak, že Umbridgová se svýma krátkýma nožkama měla co dělat, aby jí stačila.

„Je to hodně daleko?“ zeptala se, když si roztrhla hábit o ostružiní.

„Ano,“ řekla Hermiona, „ano, je to dobře schované.“

Harryho pochybnosti zesílily. Hermiona nešla cestou, kterou šli navštívit Gropa, ale tou, kterou se před třemi lety dostali do Aragogovy nory. Hermiona tam s ním tenkrát nebyla; pochyboval, že vůbec tuší, do jakého nebezpečí je vede.

„Eh – jsi si jistá, že jdeš dobře?“ zeptal se opatrně.

„Ó ano,“ odpověděla hlasem přímo ocelovým a prodírala se podrostem s celkem zbytečným hlukem. Za nimi Umbridgová zakopla o padlý stromek. Ani jeden se nezastavil, aby jí pomohli; Hermiona pokračovala a jen houkla přes rameno: „Je to ještě kousek dál!“

„Hermiono, nekřič tolik,“ zamumlal Harry a poposkočil, aby jí stačil, „tady může poslouchat cokoliv –“

„Já chci, abychom byli slyšet,“ odpověděla tiše, zatímco Umbridgová hlučně spěchala za nimi. „Uvidíš…“

Šli ještě poměrně dlouho, až byli tak daleko v nitru pralesa, že baldachýn stromů nepropouštěl žádné světlo. Harry měl zase ten pocit, který už tu zažil –pocit, že ho sledují cizí oči.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se Umbridgová zlostně.

„Teď už moc ne!“ křikla Hermiona, když se objevili na potemnělé pasece. „Už jen kousek –“

Vzduchem proletěl šíp a zapíchl se ze zlověstným zadrnčením přímo nad její hlavou. Ze všech stran bylo slyšet dunění kopyt; Harry cítil, jak se zem třese; Umbridgová zakvičela a přistrčila ho před sebe jako štít. Vyškubl se a otočil se. Obklopovalo je asi padesát kentaurů, luky natažené a namířené na Harryho, Hermionu a Umbridgovou. Pomalu poodstoupili do středu paseky a Umbridgová cosi zděšeně drmolila. Harry se podíval stranou na Hermionu. Triumfálně se usmívala.

„Kdo jste?“ zeptal se něčí hlas.

Harry se otočil vlevo. Kentaur s ořechově hnědým tělem, Magorian, vystoupil z kruhu; luk měl připravený ke střelbě. Umbridgová, stále stojící po Harryho pravici, nepřestávala drmolit a třesoucí se hůlkou mířila na kentaura.

„Ptal jsem se, kdo jsi, člověče,“ zopakoval Magorian drsně.

„Jsem Dolores Umbridgová!“ zapištěla Umbridgová, „starší tajemnice ministra kouzel a ředitelka a nejvyšší vyšetřovatelka Bradavic!“

„Ty jsi z ministerstva kouzel?“ otázal se Magorian a kentauři kolem se neklidně zavrtěli.

„Přesně tak!“ řekla Umbridgová ještě vyšším hlasem. „Takže si dávejte pozor! Podle zákonů Oddělení pro regulaci a kontrolu magických stvoření, každý útok kříženců jako jste vy na člověka –“

„Jak že jsi nás to nazvala?“ křikl divoce vypadající černý kentaur, kterého Harry znal jako Banea. Kentauři rozzlobeně hučeli a napínali luky.

„Neříkejte jim tak!“ zuřila Hermiona, ale Umbridgová ji evidentně neslyšela. Stále mířila třesoucí se hůlkou na Magoriana a pokračovala: „Zákon 15 B říká jasně, že každý útok kouzelného stvoření, jehož inteligence je považována za blízkou lidské a je tudíž zodpovědné za své jednání –“

„Inteligence blízká lidské?“ opakoval Magorian a Bane a ostatní vztekle řvali a dupali. „To považujeme za velkou urážku, člověče! Naše inteligence je naštěstí mnohem vyšší než vaše!“

„Co děláte v našem lese?“ zavyl šedý kentaur s ostře řezanými rysy, kterého Harry s Hermionou viděli při posledním výletě do lesa. „Proč jste tady?“

„Váš les?“ řekla Umbridgová a teď už se zřejmě třásla nejen strachy, ale i rozhořčením. „Ráda bych vás upozornila, že tu žijete jen proto, že ministerstvo kouzel povolilo na některých místech –“

Kolem hlavy jí proletěl šíp tak blízko, že s sebou vzal několik vlasů; Umbridgová zavřeštěla a ruce jí vyletěly nad hlavu, zatímco kentauři souhlasně zavyli a někteří se drsně rozchechtali. Zvuk jejich divokého, řehtavého smíchu, rozléhající se po potemnělé pasece a pohled na dupající kopyta byl velmi znervózňující.

„Čí les je to teď, člověče?“ houkl Bane.

„Špinavý kříženci!“ zaječela, ruce stále pevně přitisknuté na hlavě. „Bestie! Zatracený zvířata!“

„Buďte zticha!“ vykřikla Hermiona, ale bylo pozdě; Umbridgová namířila hůlku na Magoriana a křikla: „Incarcerous!“

Ve vzduchu se objevily provazy a jako tlustí hadi omotali kentaurovo tělo a ruce: zuřivě zařval a zvedl se na zadní, pokoušeje se osvobodit, zatímco ostatní vyrazili vpřed.

Harry popadl Hermionu a stáhl ji k zemi; tváří k zemi zažil chvíli hrůzy, když kolem nich duněla kopyta, ale kentauři, řvoucí zlostí, je přeskakovali.

„Neeeeee!“ ječela Umbridgová, „Neeeee… Jsem tajemnice ministra… Nemůžete – pusťte mě, zvířata… Neeeee!“

Harry viděl záblesk červeného světla, jak se pokoušela někoho omráčit; pak velmi hlasitě zaječela. Harry zvedl hlavu a viděl, že mrskající se Umbridgovou drží Bane vysoko ve vzduchu. Hůlka jí vypadla z ruky a Harryho srdce poskočilo. Kdyby na ni tak mohl dosáhnout –“

Ale když natáhl ruku, dopadlo na hůlku těžké kopyto a zlomilo ji vejpůl.

„A teď!“ zařvalo mu něco do ucha a silná chlupatá ruka ho vytáhla nahoru. I Hermiona stála na nohách. Přes vlnící se mnohabarevné hřbety a hlavy kentaurů Harry viděl, jak Bane táhle Umbridgovou mezi stromy. Nepřestávala vřeštět a její hlas se pomalu vytrácel, až ho nebylo přes dusající kopyta slyšet.

„Co s nimi?“ zeptal se šedý kentaur, držící Hermionu.

„Jsou mladí,“ řekl pomalý smutný hlas za Harryho zády. „Neútočíme na hříbata.“

„Přivedli ji sem, Ronane,“ odpověděl kentaur, který držel Harryho. „A nejsou tak mladí… Tenhle už je skoro dospělý.“

A pořádně Harrym zaklepal.

„Prosím,“ řekla Hermiona bez dechu, „prosím, neútočte na nás, my nejsme jako ona, nejsme z ministerstva kouzel! Přišli jsme sem jen proto, že jsme doufali, že nás jí zbavíte.“

Podle výrazu ve tváři šedého kentaura Harry okamžitě poznal, že to byla velká chyba. Kentaur pohodil hlavou, zadupal nohama a zařval: „Vidíš, Ronane? Už mají tu jejich aroganci! Takže my jsme za vás měli udělat špinavou práci, lidská holko? Měli jsme být jako vaši slouhové, odehnat nepřítele jako poslušní psi?“

„Ne!“ zapištěla vyděšeně Hermiona, „prosím – tak jsem to nemyslela! Jen jsem doufala, že nám – pomůžete –“

Ale bylo to ještě horší.

„My lidem nepomáháme,“ zavrčel kentaur, který držel Harryho a kousek zacouval, takže Harryho nohy na chvíli opustily zemi. „Jsme od sebe moc vzdálení a jsme na to hrdí. Nedovolíme vám, abyste odsud odešli a vykládali, že jsme splnili vaše rozkazy!“

„Nic takového vykládat nebudeme!“ zvolal Harry, „my víme, že jste to neudělali proto, že bychom to po vás chtěli –“

Ale nikdo ho neposlouchal.

Vousatý kentaur vzadu křikl: „Přišli nepozváni, musí platit!“

Kentauři souhlasně zařvali a jeden šedohnědý kentaur se přidal: „Budou následovat tu ženu!“

„Říkali jste, že neubližujete nevinným!“ křičela Hermiona a po tváři jí stékaly tentokrát opravdové slzy. „Neudělali jsme nic, čím bychom vám ublížili, nepoužili jsme hůlky ani výhrůžky, chceme jen jít zpátky do školy, prosím, nechtě nás jít –“

„My nejsme všichni jako ten zrádce Firenze, lidská holko!“ křikl šedý kentaur, podporován souhlasným řevem přihlížejících. „Možná sis myslela, že jsme takoví mluvící koně? Jsme starobylí lidé, kteří nebudou trpět nájezdy a urážky čarodějů! Neuznáváme vaše zákony, ani vaši nadřazenost, jsme –“

Ale už se nedozvěděli, co kentauři jsou, protože z okraje paseky se ozvalo tak hlasité praskání, že se Harry, Hermiona i těch padesát nebo kolik kentaurů otočilo. Kentaur, který držel Harryho ho pustil a chopil se luku a šípu. Hermiona také spadla na zem a Harry běžel k ní, zatímco stromy se rozestoupily a mezi nimi se objevila obrovská silueta obra Gropa.

Kentauři v první řadě couvli; paseka se nyní stala lesem šípů, čekajících na vystřelení, mířících na velikou šedavou tvář, shlížející na ně od korun stromů. Grapova křivá tlama byla hloupě pootevřená; mohli tak vidět žluté zuby velikosti cihel a skelné oči barvy bláta, pozorující hemžení u svých nohou. Od kotníků mu vedly zpřetrhané provazy.

Otevřel ústa ještě víc.

„Hagger.“

Harry nevěděl, co to znamená „hagger“ nebo v jakém je to jazyce, ale nestaral se o to; sledoval Gropovy nohy, které byly skoro tak dlouhé jako jeho vlastní tělo. Hermiona se ho pevně držela za ruku; kentauři byli celkem potichu a dívali se, jak se mohutná hlava pohybuje ze strany na stranu, jako by něco hledala.

„Hagger!“ řekl ještě naléhavěji.

„Jdi pryč, obře!“ zavolal Magorian, „nejsi tu vítán!“

Na Gropa ta slova neudělala žádný dojem. Trochu se sehnul (kentauři napjali luky) a zavyl: „HAGGER!“

Někteří kentauři teď vypadali trochu poděšeně. Hermiona zalapala po dechu.

„Harry!“ zašeptala, „myslím, že se snaží říct Hagrid!“

Přesně v ten moment si jich Grop všiml – jediných dvou lidí v moři kentaurů. Sklonil hlavu ještě o stopu níž a upřeně na ně civěl. Harry cítil, jak se Hermiona třese a Grop otevřel obrovskou tlamu a hlubokým rachotivým hlasem řekl: „Hermy.“

„Bože,“ řekla Hermiona, pevně sevřela Harryho ruku a vypadala, že co chvíli omdlí. „On – on si nás pamatuje!“

„HERMY!“ zařval Grop. „KDE HAGGER?“

„Já nevím!“ zapištěla vyděšeně Hermiona. „Promiň, Grope, já nevím!“

„GROP CHCE HAGGER!“

Jedna z obřích rukou se natáhla dolů. Hermiona vykřikla, poodběhla několik kroků a upadla. Harry, protože neměl hůlku, se připravil kopat, mlátit a kousat nebo cokoliv, zatímco ruka projela směrem k němu a srazila sněhově bílého kentaura na zem.

Na to kentauři čekali – Gropovy roztažené prsty byly asi stopu od Harryho, když do vzduchu vyletělo padesát šípů a trefilo obra do tváře, takže zařval bolestí a zuřivostí a narovnal se, snaže se rukama otřít tvář, takže šípy zlámal, ale jejich špičky zatlačil ještě hloub.

Zavyl a zadupal mohutnýma nohama a kentauři odletovali na všechny strany; kapky Gropovy krve dopadly na Harryho, když vytáhl Hermionu na nohy a utíkali tak rychle jak dokázali pryč mezi stromy. Když byli dostatečně daleko, otočili se; Grop mával rukama po kentaurech a po tváři mu tekla krev; kentauři ustupovali do lesa na druhé straně paseky. Harry a Hermiona sledovali, jak Grop řve vzteky a klestí si cestu skrze stromy.

„Ach ne,“ řekla Hermiona a klepala se tak, že pod ní povolila kolena. „Ach, to bylo strašné. A mohl je všechny zabít.“

„Upřímně, to mi nijak nevadí,“ řekl kysele Harry.

Hluk cválajících kopyt a tápajícího obra se vzdaloval. Harrymu zaškubalo v jizvě a zalila ho hrůza.

Ztratili tolik času – od záchrany Siriuse teď byli ještě dál než předtím. Nejen, že se Harrymu podařilo ztratit hůlku, ale trčeli uprostřed Zapovězeného lesa a neměli se odsud jak dostat.

„Skvělej plán,“ utrhl se na Hermionu, „fakt skvělej! Kam teď odtud půjdeme?“

„Musíme se dostat zpátky na hrad,“ pípla Hermiona.

„Až se tam konečně dohrabeme, bude už Sirius mrtvý!“ řekl Harry a nakopl nejbližší strom. Seshora se ozvalo rozčilené pištění a když vzhlédl, spatřil naštvaného podlézavce, jak po něm mává jehlovitými prstíky.

„Bez hůlek nemůžeme nic dělat,“ řekla Hermiona a zase se postavila. „Stejně, Harry, jak ses chtěl dostat do Londýna?“

„Taky jsme si to právě říkali,“ ozval se za nimi povědomý hlas.

Harry a Hermiona se instinktivně přitiskli k sobě.

Zpoza stromů vystoupil Ron a hned za ním Ginny, Neville a Luna. Ginny měla na tváři pár škrábanců; Nevillovi otékalo pravé oko; Ronův ret krvácel ještě víc – ale všichni vypadali celkem spokojeně.

„Takže,“ řekl Ron, odstrčil dlouhou větev a podal Harrymu hůlku, „máte nějaký nápad?“

„Jak jste se jich zbavili?“ zeptal se ohromeně Harry a vzal si hůlku.

„Pár omráčení, jedno odzbrojovací zaklínadlo a Nevillovi se povedla moc hezká Překážka,“ řekl Ron a podal hůlku i Hermioně. „Ale nejlepší byla Ginny, dostala Malfoye – kletbou netopýřího strašáka – to bylo k popukání, celý obličej měl pokrytý těmi velkými plácajícími se věcmi. Pak jsme vás viděli z okna, jak jdete do lesa a šli jsme za vámi. Co jste udělali s Umbridgovou?“

„Je pryč,“ řekl Harry. „Odneslo ji stádo kentaurů.“

„A vás nechali být?“ vytřešitla oči Ginny.

„Ne, zahnal je Grop,“ řekl Harry.

„Kdo je Grop?“ zeptala se Luna.

„Hagridův mladší brácha,“ odpověděl jí Ron. „Ale to je teď jedno. Harry, co jsi zjistil? Dostal ty-víš-kdo Siriuse nebo –?“

„Ano,“ řekl Harry a v jizvě ho zase bodlo, „a jsem si jistý, že Sirius ještě žije, ale netuším, jak se tam dostaneme, abychom mu pomohli.“

Všichni ztichli; problém, který před nimi vyvstal, vypadal neřešitelně.

„No, budeme muset letět, ne?“ řekla Luna tím nejvěcnějším hlasem, jaký kdy použila.

„Fajn,“ řekl a otočil se na ni, „za prvé, my nebudeme dělat nic, pokud se mezi ty my počítáš taky a za druhé, Ron je tu jediný, kdo má koště, které nehlídá troll, takže –“

„Já mám taky koště!“ řekla Ginny.

„Ano, ale ty nikam neletíš,“ odsekl Ron.

„Když dovolíš, tak já mám o Siriuse úplně stejnou starost jako ty!“ řekla Ginny a zaťala čelisti tak, že její podobnost s Fredem a Georgem byla velmi nápadná.

„Jsi moc –“ začal Harry, ale Ginny se rozhodnila, „jsem o tři roky starší než jsi byl ty, když jsi bojoval s ty-víš-kým o kámen mudrců a krom toho právě díky mě trčí Malfoy v kabinetě Umbridgové a snaží se zbavit velkých poletujících strašáků –“

„Ano, ale –“

„Všichni patříme do BA,“ řekl tiše Neville, „šlo přece o boj proti ty-víš-komu, ne? A tohle je první šance, kdy můžeme udělat něco opravdového – nebo to snad byla jenom hra?“

„Ne – jistěže nebyla –“ řekl Harry netrpělivě.

„Tak bychom měli jít také,“ uzavřel to Neville prostě. „Chceme ti pomoct.“

„To je pravda,“ usmála se šťastně Luna.

Harryho pohled se střetl s Ronovým. Věděl, že Ron myslí na totéž: kdyby si měl vybrat nějaké členy BA, kteří s ním půjdou zachraňovat Siriuse, rozhodně by to nebyla Ginny, Neville a Luna.

„No, to je stejně jedno,“ zavrčel Harry, „protože stejně nevíme, jak se tam dostat –“

„Já myslela, že už jsme to vyřešili,“ namítla Luna, „poletíme!“

„Koukni,“ začínal se zlobit Ron, „ty možná umíš lítat bez koštěte, ale my ostatní nemůžeme roztáhnout křídla kdykoliv –“

„Jsou i jiné způsoby jak létat, než na koštěti,“ pokračovala klidně Luna.

„Předpokládám, že poletíme na zádech toho štěbetajícího smrku nebo co to bylo?“ zeptal se jízlivě Ron.

„Zmuchloroh smrkáč nelétá,“ děla Luna povýšeně, „ale oni ano a Hagrid říkal, že jsou dobří v hledání míst, na které se jejich jezdci chtějí dostat.“

Harry se otočil Mezi stromy vykukovaly bílé oči dvou thestralů a sledovali rozhovor jako by rozuměli každému slovu.

„No ano!“ zašeptal a popošel k nim. Pohodili ještěříma hlavama, až jim zavlála hříva a Harry se natáhl, aby je pohladil po krku; jak jen si kdy mohl myslet, že jsou oškliví?

„To jsou ti divní koně?“ zeptal se Ron nejistě a hleděl kousek doleva od thestrala, kterého Harry poplácával. „Ti, co je nevidíš, když jsi neviděl nikoho umřít?“

„Jo,“ řekl Harry.

„Kolik?“

„Jen dva.“

„Potřebujeme tři,“ řekla Hermiona, která byla ještě trochu roztřesená, ale také odhodlaná.

„Čtyři, Hermioně,“ ozvala se Ginny.

„Myslím, že nás je tu šest,“ namítla Luna.

„Neblázněte, nemůžeme jít všichni!“ rozzlobil se Harry. „Vy tři –“ ukázal na Nevilla, Ginny a Lunu „– do toho nepatříte, nejste –“

Začali zase protestovat. Zase se ozvala jizva, teď o něco bolestivěji. Každá chvíle, o kterou to odkládali, byla cenná; nebyl čas se hádat.

„Fajn, dobře, je to vaše volba,“ řekl stručně. „Ale jestliže nenajdeme další thestraly, nemůžete –“

„Však oni přiletí další,“ řekla Ginny rozhodně a stejně jako Ron koukala špatným směrem, evidetně přesvědčená, že se dívá na koně.

„Jak to víš?“

„Protože, jestli jste si nevšimli, ty i Hermiona jste zakrvácení,“ pravila suše, „a víme, že Hagrid láká thestraly na syrové maso. Proto se tu tihle dva asi taky objevili.“

Harry ucítil žďuchnutí a když se podíval dolů, zjistil, že jeden z thestralů mu olizuje z rukávu Gropovu krev.

„Dobře, takže,“ řekl, protože dostal nápad. „Ron a já si vezmeme tyhle dva a vyrazíme napřed a Hermiona tu zůstane s vámi a pokusíte se přilákat další –“

„Já tu nezůstanu!“ ohradila se Hermiona.

„Není třeba,“ usmála se Luna, „tady jsou další… Vy musíte opravdu zavánět…“

Harry se otočil: mezi stromy se k nim blížilo dalších šest nebo sedm thestralů, křídla přimknutá k tělu, oči jim zářily do tmy. Teď už neměl žádnou výmluvu.

„Fajn“ řekl, „tak si jednoho vezměte a nasedejte.“