Patrick Ryan
překlad: František Vrba

JAK JSEM VYHRÁL VÁLKU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Nepřátelská obrana na západ od Rýna se v té době octla v naprostém chaosu. Od Dusseldorfu po Coblenz se do Rýna zhroutily desítky důkladných mostů, když obránci odpálili demoliční nálože. Třebaže jsme toužili po získání předmostí za Rýnem, neměli jsme naději, že nějaký most dostaneme neporušený ... Najednou zazvonil telefon. Volal mě Hodges ze Spa.

„Brade!“ vykřikl Courtney „... Brade, máme most!“

„Most? Myslíš tím neporušený most přes Rýn?“

„No jo ...“

„Krucinál, Courtney,“ povídám, „tohle jim natrhne tričko ...“

Generál Omar Bradley

Příběh vojáka

 

Když se dvanáctá četa připojila ke spojeneckým branným silám v západní Evropě, jejich předvoj se blížil k Rýnu. Velice mě těšilo, že přicházíme právě včas, abychom se podíleli na nejdůležitějším násilném přechodu vodního toku za celou válku, poněvadž v Itálii, ačkoli jsme tam překročili tolik řek, neměli jsme nikdy to štěstí, abychom se přes ně dostali dřív, než nepřítel vyklidil pole. Násilný přechod řeky je jedním z nejzajímavějších manévrů, k jakému může být vojenský velitel povolán, a já litoval, že v zemi oplývající tolika řekami jako Itálie mi nebylo dopřáno vychutnat složitost této operace.

Postup od Rimini do Boloně připomínal něco jako dostihy přes vodní příkopy. Objevovaly se v pravidelných rozestupech — Conca, Marrechia, Savip, Ronco, Montone a všechny ostatní — a všude zůstaly jen pahýly vyhozených mostů, aby nám pomohly na druhou stranu. Jestliže však dvanáctá četa nikdy nepřekročila žádnou řeku, dokud nám někdo nepostavil most, nebylo to nedostatkem naší snahy. Mohla za to jenom pekelná smůla, která se nám lepila na paty.

Byli jsme plně připraveni na zdolání řeky Marrechie a dostali jsme k tomu účelu šest nafukovacích gumových člunů. Sklíčilo nás, když jsme při pumpování vzduchu zjistili, že všechny utrpěly při dopravě pěticentimetrové trhliny.

„Z toho náklaďáku, ve kterým je ty ženisti přivezli, muselo trčet nějaký dláto či co,“ poznamenal desátník Dooley. „Jsou děsně nevopatrný s těma nástrojema. V těch vrakách se na druhou stranu nedostaneme, pane. Hrozná škoda, kluci do toho byli celí žhaví.“

„Jen se nevzdávat,“ řekl jsem. „Pořád ještě můžeme zaútočit. Přineste ze sedmitunky záplaty na duše a spravíme ty díry!“

Chlapcům trvalo skoro celou noc, než dlouhé trhliny utěsnili drobnými kolečky záplat. Když byly konečné čluny zase vzduchotěsné, desátník Hink z přehnané dychtivosti utkat se s nepřítelem šlapal na pedál hustilky tak vehementně, že mu hustilka odletěla zpod boty jako fotbalový míč a zmizela v kalném proudu Marrechie. Nastrčil jsem na ventilek kus hadičky a seřadil jsem četu, aby střídavě foukala, jako když se nafukuje dětský balónek, a podařilo se nám tak pozvednout splasklou černou gumu do objemu vrásčitých ňader zulukaferské babičky. Ale třebaže chlapci dmychali statečně, až modrali a oči jim lezly z důlků, nepodařilo se nám uvést žádný člun do stavu, aby se udržel na vodě. A než nám major Arkdust poslal novou hustilku, skopčáci se stáhli a ženisti mohli v klidu postavit most.

Když jsme se octli před rozvodněným proudem Ronca, poslali nám útočné čluny z plachtoviny, které se při dopravě sklapovaly a zase rozkládaly na důmyslné dřevěné kostře. Vyznačili jsme si přes bažiny páskami dráhy, kudy spustit čluny na vodu, nacvičili jsme si přistání a ukryli jsme čluny ve křoví. V hodinu H bez patnácti minut jsme plavidla rozložili — abychom zjistili, že se nám okamžitě hroutí pod rukama. Hlavní vzpěry v přídi a v zádi byly vejpůl a balíky plachtoviny se zlomenou páteří se zaboha nedaly proměnit v použitelná plavidla.

„To vypadá na sabotáž,“ prohlásil jsem. „Tohle jsou stopy pilky. Třeba sem v noci přeplaval nějaký Němec.“

Seržant Transom si odborně prohlédl zničené vzpěry. „To nejsou stopy pilky, pane. To je přehlodaný. Nejspíš to udělaly vodní krysy.“

„Copak vodní krysy žerou dřevo?“

„Tady kolem jo, pane. Obrovský italský krysy dřevožravý. Ty nám vyřídily tydle čluny, pane, a můžou bejt při přechodu přes řeku sakra nebezpečný. Ještě klika, že ty naše byly hladový a přehryzaly to rovnou. Kdyby se bejvaly nažraly a nechaly toho v polovičce, povolil by nám ten rám až uprostřed proudu a všichni bysme se byli utopili.“

Považoval jsem za správné a všeobecně prospěšné sepsat pro majora Arkdusta okamžité hlášení o nebezpečí hrozícím od obrovské italské vodní krysy dřevožravé a doprovodil jsem je náčrtky kovové kostry útočných člunů, která by odolala hlodavým zubům. Než jsem s tím byl hotov a než desátník od ženistů přišel opravit přehryzané vzpěry, Němci zase jednou odtáhli a my mohli Ronco překročit za denního světla suchou nohou.

Když náš postup zastavila řeka Montone, poslali nám z týlu celé vagóny kapokových mostních dílců — plovoucí kosočtverce v rozměru asi půldruhého metru na půl, které se daly položit jako plovoucí železniční pražce, nesoucí haťovou vozovku. Ženisti stáli celou noc po pás ve vodě a splétali plovoucí most patřičné délky. Ve dne ležel zakotvený mezi rákosím podél našeho břehu. Příští noc jsme ho začali přetahovat na druhý břeh, a když se jako had vyplazil ze sítin do proudu, popraskal ve všech švech a jednotlivé kapokové dílce uháněly po řece jako velké černé kostky domina.

„Všechna spojovací lana se přetrhala,“ konstatoval jsem.

„To zase ty zatracený taliánský vodní krysy,“ poznamenal seržant Transom.

„Ale já myslel, že žerou dřevo.“

„To dole na Roncu. Tady na Montone žerou i provazy.“

Seržanta od ženistů hrozně rozčililo, když jeho most zmizel po kouskách v proudu, a vyhrožoval, že kvůli tomu někoho bude žalovat. Potopil se, vylovil kousky krysami přehledaných provazů a vzrušeně mi s nimi mával před nosem, právě když desátník Globe uklouzl nešťastnou náhodou na blátivém břehu a praštil ho do zátylku pažbou protitankové pušky. Museli jsme ho v bezvědomí poslat do polního lazaretu a já využil příležitosti, abych po řidiči ambulance poslal majoru Arkdustovi doplněk ke svému dřívějšímu hlášení o vodních krysách, vysvětlující zálibu montonské mutace v provazech.

Když se nám v cestě octla řeka Lamone, poslali nám dopředu jednoho důmyslného ženistu s raketou, kabelem a kladkostrojem. Měl v plánu vystřelit kabel na druhý břeh jako při záchraně posádky ze ztroskotané lodi, a kdyby to nevyvolalo nepřátelskou nelibost, vyslat tam plaveckou hlídku, aby kabel zajistila. Náš konec by pak byl upevněn výš a my bychom přes řeku jeden po druhém snadno sklouzli v záchranné boji jako po lanovce.

„A kdy nám sem pošlou kolotoče a tobogány?“ zeptal se desátník Hink, když jsem svým podřízeným velitelům vysvětlil techniku přepravy. „Kde si sakra myslej, že jsme? V dětským prázdninovým táboře?“

To odpoledne raketník umístil svou veleprskavku na speciální třínožku a provedl záhadné výpočty, aby určil úhel sklonu a směr odpálení. Všichni moji poddůstojníci byli bohužel dosud neplavci, takže jsem musel vést plaveckou hlídku sám. Seržant Transom mě právě před půlnocí natíral poslední vrstvou vyjetého motorového oleje, když ženista odpočítal start a odpálil raketu. Chvíli nepohnutě syčela na podstavci... pak náhle vyplivla mračno dýmu ... prudce se rozeřvala ... jedna noha přední třínožky povolila... celá konstrukce se svalila na bok a raketa odsvištěla v pravém úhlu k řece... udělala čelem vzad a vrátila se nám nad hlavami dvě stě kroků zpátky, vrazila předním oknem do selského stavení, kde byl hlavní stan roty... proletěla skrz a zadem zase vyletěla, táhnouc za sebou kabel jako navlečená jehla.

Major Arkdust bohužel spal zrovna pod dráhou kabelu, a když mu zasvištěl jako létající had po stropě, napadlo ho, že dvanáctá četa na něj záměrně spáchala atentát raketovou palbou. V tom mylném dojmu byl utvrzen, když kabel konečně dosvištěl a na podlahu dopadla italská vlajka, která se nějak zapletla do jeho konce a zahalila majorovo polní lůžko jako katafalk. Major se brzy objevil na mé odpalovací rampě, a třebaže jsem dělal, co bylo v mých silách, abych mu vyložil pravý stav věcí, bylo těžké, abych dvanáctou četu náležitě ospravedlnil, když jsem stál v pozoru na blátivém břehu, docela nahý a od hlavy k patě natřený vyjetým motorovým olejem.

Po téhle sérii poříčních nehod mě vyhlídka na útok přes Rýn naplnila nadšením. Divize přistála v Marseille a cestou na sever k 21. skupině armád se začátkem března zastavila u americké První armády. Dvanáctá četa se utábořila na březích řeky Echler, přítoku Rýna, třicet kilometrů od jeho soutoku s veletokem. K nacvičování přeplavby přes řeku jsme dostali čtyři americké gumové čluny. Ve srovnání s těmi trochu většími dušemi do pneumatik, které jsme měli v Itálii, to byly hotové nafukovací paláce. Nahušťovaly se automaticky z lahví se stlačeným plynem, měly ochranné zástěny proti vodní tříšti a byly poseté kapsičkami s čokoládou, se žvýkačkou, se signálními raketami, s obvazy a s dopisy přejícím našim čackým hochům všechno nejlepší od ředitelství a zaměstnanců továrny na gumové zboží v Rochfordu (stát New York).

„Posaďte tam ještě kapelu, ať hraje Vodní serenádu,“ řekl desátník Globe, „a pár černejch hub s vějířema ze pštrosích per, a Antonius v týhle gondole může povozit Kleopatru dvakrát kolem přístavu.“

Vymyslel jsem naloďovací cvičení, speciálně uzpůsobené našim latexovým luxusním leviatanům, a celý den jsem je praktikoval na jednom písečném břehu. Vím, že bitvy se vyhrávají v srdcích vojáků, a tak jsem podnikl obvyklé kroky, aby všichni pod mým velením věděli přesně, oč jde.

„Brzy se nalodíme, vojáci,“ začal jsem, když jsem jim dal pohov, abych uvolnil napětí, „k bitvě, která rozhodne celou válku — k útoku přes Rýn. Mušketýři půjdou jako vždycky v prvním sledu. Jsem rozhodnut, stejně jako jistě vy všichni, že dvanáctá četa zaútočí na nejčestnějším místě. Až mušketýři vyrazí přes Rýn, chci, aby dvanáctá četa šla v jejich čele. Ale takové čestné místo nám nepřipadne jenom proto, že jsem náhodou služebně nejstarší velitel čety v pluku. Vysloužíme si je jediné svými schopnostmi... jedině tehdy, když plukovníka Plastera přesvědčíme, že jsme nejlepší znalci zdolávání vodních toků pod jeho velením. A takovou pověst si získáme jenom houževnatou prací a intenzívním výcvikem. Navrhuji vám proto, abychom ode dneška až do signálu k boji nacvičovali naloďování a vyloďování na řece Echler každou noc. A pak, až trubky zahlaholí naposledy do zbraně, dvanáctá četa bude první ve vodě, první přes Rýn a první na cestě do Berlína!“

„A poslední,“ poznamenal vojín Drogue, aby žertem zamaskoval své nadšení, „na tom zatraceným pořadníku dovolenejch.“

„Jak říkáte, pane,“ zeptal se desátník Dooley, „že ten Rýn bude širokej?“

„Jistě víc než půl kilometru.“

„Kristova noho!“ podivil se vojín Spool.

„Tak to poteče docela pomalu?“ zeptal se desátník Hink.

„Obávám se, že ne. Řeka je rozvodněná zimními dešti.“ Nikdy jsem nevěřil na uhlazování drsných fakt před svým mužstvem. „Proud bude prudký a budeme muset vynaložit všechen um.“

„A sakra!“ řekl vojín Clapper. „A kterej břeh je vyšší,“ chtěl vědět desátník Globe, „jejich nebo náš?“

„Jejich. Ovládají dominující svahy a po přistání si budeme muset dát zvlášť pozor, abychom uplatnili nacvičené zajištění.“

„Do prkýnka!“ poznamenal vojín Gripweed.

„A jakej bude sám přechod?“ zeptal se seržant Transom. „Lepší než v Itálii?“

„Ne. Možná daleko horší. Východní břeh je většinou srázný. A na místech vhodných pro přeplavbu mohou být bažiny, přes které se budeme muset dostat.“

„Půl kilometru přes vodu,“ řekl vojín Drogue, „nad náma skopčáci, lejt bude jako z konve a my se potáhneme po rozkrok v bahně.. . Hurá, hurá, hurá, chlapci! Do toho a lovu zdar!“

„To je ten správný duch!“ pochválil jsem ho. „Překážky jsou tu proto, abychom je překonali. Dobrá vůle všechno zmůže. A teď si probereme podrobnosti dnešního nočního cvičení.. .“

O půlnoci jsme byli s čluny dole na písčitém břehu. Družstva se krčila ukryta v kapradí, zatímco já a seržant Transom jsme se plížili vpřed s naváděcími páskami. Řeka před námi zahýbala obloukem, vzedmutá zimními dešti, prudce uháněla a bíle se pěnila, jak narážela na protější břeh.

„Pozor!“ zavelel jsem tiše. „Nafukovací oddíl vpřed!“

Nosiči člunů se vynořili ze tmy a rozvinuli své balíky podél naváděcích pásek. Stlačený plyn tiše zasyčel a guma zavrzala, jak se plavidla nadula jako nestvůrní slimáci a neslyšně vklouzla do vody.

„Zajistit čluny!“

Vojáci zarazili do písku kůl a přivázali k němu poutací lanka všech čtyř člunů. Lanka se napjala a drnčela, jak proud lehká plavidla dravě strhával.

„Připravit k nalodění!“

Družstva se vyplížila z podrostu a přikrčila se ve správném pořádku na pásce před kůlem, poddůstojníci vpředu, veslaři na svých stanovištích.

„Nalodit! Za mnou!“

Rozběhl jsem se pobřežní mělčinou, naskočil jsem do velitelského člunu a zaujal jsem místo na přídi. Když jsem se otočil, abych sledoval naloďování mužstva, člun najednou vystřelil doprostřed proudu... Lanko se odpoutalo od kůlu dřív, než mě mohl kdokoli následovat... Byl jsem na palubě sám a plul jsem čím dál rychleji, jak mě strhával stále prudší proud ...

„Stát!“ vykřikl jsem. „Cvičení Mořská míle se dočasně přerušuje...“

Vytušil jsem, že se nade mnou vynořuje stín převislého stromu... moje lehké plavidlo se zhouplo v peřeji, na okamžik vyskočilo celým trupem z vody ... Přes obličej se mi přemetlo listí a větvičky ... do něčeho se mi zapletly nohy, ztratil jsem rovnováhu ... nějaká větev mě praštila do zátylku, až jsem uviděl hvězdičky, a omráčený jsem padl obličejem na gumovou obrubu ...

Když jsem přišel k sobě, tma ustupovala prvnímu úsvitu. Pod uchem mi pleskala a bublala voda, a jakmile jsem zvedl hlavu, nahmatal jsem si pod temenem bouli jako kostěné vole. Moje plavidlo uhánělo po nesmírné rozloze hučící vody. Ani z jedné strany jsem neviděl břeh a myslel jsem si nejdřív, že jsem byl zanesen na širé moře. Nad hlavou mi proletěly nějaké obrovské propletené tvary a já si uvědomil, že proplouvám pod kostrou vyhozeného mostu. Světla stále přibývalo a já rozeznal na pravoboku i na levoboku obrysy nějakých útesů ... Byl jsem na Rýně a moje pneumatická lastura se hnala po vzedmutém proudu svištivou rychlostí dvaceti kilometrů za hodinu.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo 04.30. Plul jsem tak už asi čtyři hodiny. Když jsem vzal v úvahu třicet kilometrů zbývající délky řeky Echler, byl jsem už půl třetí hodiny unášen po Rýně.

V člunu nebyla žádná vesla — při mém speciálním cvičení se vydávala veslařům jenom na podpis. Prohledal jsem plavidlo, ale třebaže jsem objevil spoustu žvýkačky, obvazů, cukrátek a jeden erotický dopis od jakési Myry Kegoverové z Rochfordské továrny na gumové zboží, která zvala nálezce, aby si s ní přijel užít, až bude mít dovolenou, nenašel jsem nic, čím by se dalo pádlovat. Byl jsem v prudkém proudu bezmocný, nemohl jsem obrátit člun k domovskému břehu, ani mu zabránit v přistání na nepřátelské straně. Na německém břehu se začaly objevovat budovy, a protože už byl den, považoval jsem za moudřejší ulehnout zase na dno plavidla a analyzovat si svou situaci.

Měl jsem před sebou tři možnosti. Jednak, kdyby člun přistál na východním břehu, musel bych si najít nějakou skrýš a vydržet tam až do příchodu spojenců. Za druhé, kdybych skončil na západním břehu, mohl bych v noci dojít k americkým liniím. A za třetí, kdyby mě Rýn unášel dál středem, jak se při dosavadní rychlosti zdálo pravděpodobné, a zanesl mě až na širé moře, musel bych upnout veškerou naději ke Královskému námořnictvu. Pokud jsem zůstával ležet naplocho na dně, skopčáci mě mohli pokládat za plovoucí trosku bez posádky, a zásoba žvýkačky a cukrátek mi mohla podle mých výpočtů vystačit klidně na týden.

Kalkuloval jsem právě, kdy asi dorazím do Severního moře, když si moje kocábka našla čtvrtou alternativu.

Zastavila se uprostřed řeky. Cítil jsem, že oba gumové boky drhnou o jakési překážky, a vyhlédl jsem opatrně pres roubení. Po pravici se mi tyčil betonový pilíř nějakého mostu, po levici uvízl býlím propletený strom, stržený řekou a teď zaklesnutý o kamennou podezdívku pilíře. Most nad hlavou se mi klenul od břehu k břehu, nedotčený a neporušený. Větve stromu a čelo pilíře mé úplně zakrývaly před pohledem shora. Vylezl jsem na plovoucí kmen a přitáhl jsem poutací lanko, abych člun zajistil. Proti uplynulé noci bylo jenom poloviční. Jeho konec byl roztřepený, právě tak jako lana přehledaná vodními krysami na řece Montone. Zapamatoval jsem si to, abych mohl hlásit, že stejný druh se dá doložit i na řece Echler, a to dokonce odrůda, která hryže ještě rychleji.

Na západní straně pilíře byl přidělaný údržbářský žebřík vedoucí ke klenutí. Většinu cesty nahoru byl zakryt zaklesnutým stromem a pak mizel v oblouku spodních nosných trámů. Kdybych se tam dostal, mohl bych se propracovat po spodní straně mostu až na západní břeh. Opatrně jsem stoupal po kovových příčlích... výš a výš nad uhánějící vody... a právě jsem mizel v bezpečí spodních nosníků, když vzadu nade mnou něco kovově cvaklo.

„Handě hoch! Kommen Sie her!“

Německý voják mne měl na mušce z ochozu přečnívajícího přes bok pilíře. Kdyby byl z těch sedmi metrů vypálil, bylo po mně. Kdybych byl na místě zvedl ruce, spadl bych dvacet metrů na podezdívku pilíře, na strom nebo do Rýna. Nezbývalo mi žádné východisko. Vylezl jsem po několika posledních příčlích na ochoz a dal jsem ruce vzhůru. Počítal jsem však naštěstí s možností zajetí a měl jsem připravenou ústupovou linii.

„Nicht schiessen!“ řekl jsem. ,,Ich bin Skorzeny-kommando.“

Otto Skorzeny, skopčácký óbrhrdlořez a zachránce Mussoliniho, propašoval při bitvě v Ardenách za spojenecké linie skupinky americky mluvících Němců v amerických uniformách. Poslední z nich jsme ještě tu a tam zajímali, když se pokoušeli vrátit se za vlastní linie.

„Skorzeny?“ vykřikl strážný. „Komm'mit!“ Mířil na mě zezadu a já neměl dosud příležitost vzít nohy na ramena. Přešli jsme přes most a voják mě posunkem poslal do opevněné strážní budky na jeho konci. U psacího stolu tam seděl nějaký důstojník, korektní muž ve středních letech s navoskovaným kaiserovským knírkem, a listoval nějakým časopisem. Strážný vychrlil salvu němčiny a ukazoval na mne jako na důkaz číslo 1. Kapitán si nasadil brýle s tlustými obroučkami a pozorně si mě prohlédl. „Skorzeny? Hein? Sitzen Sie!“ Posadil jsem se. Důstojník propustil strážného a zaslechl jsem, jak za ním zamkl dveře. Otevřel zásuvku psacího stolu a vytáhl foukací harmoniku. Nasadil si ji ke rtům, upřel na mne oči a najednou spustil velitelskými tóny Bože, nám krále chraň.

Automaticky jsem vstal ze židle a švihl jsem sebou do pozoru. Jako důstojník Jeho Veličenstva jsem neměl nic jiného na vybranou. Harmonikář náhle přešel do Plukovníka Postracha, pak odložil nástroj a ironicky se zasmál.

„To je můj malý trik na chytání Angličanů,“ řekl. „Jen se račte zase posadit. Vy nejste žádný muž Skorzeného. Jste britský ženijní důstojník ze speciálního komanda, vyslaný před vašimi jednotkami, abyste zabránil demolici tohoto mostu.“

Založiljsem si vzdorně paže na prsou. Byl jsem už zkušený válečný zajatec, zajali mě přece po řadě Arabové, Poláci, Britové i Němci.

„Neprozradím vám nic jiného než svoje jméno, hodnost a číslo. Jsem číslo 131313, poručík Ernest Goodbody.“

„Vyslali vás samotného v noci v gumovém člunu, abyste zničil vedení k odpalovacím náložím. Důstojník, kterému bylo svěřeno tak důležité poslání, bude podobně jako Skorzeny v přímém styku s velením na nejvyšší úrovni. Třeba vás instruoval sám Eisenhower ... ano?“

„Jsem číslo 131313, poručík Ernest Goodbody.“

Zaklonil se v křesle, sundal si brýle a unaveně si promnul očí.

„Jste odvážný důstojník. Byl to nebezpečný podnik. Vaše vyšší velení musí zoufale potřebovat nějaký most přes Rýn ...“ Odmlčel se, naklonil se konspirativně přes stůl a zdůraznil svá slova prstem, který mi zašermoval pod nosem. „Most přes Rýn ... nepoškozený a nedotčený.“

„Jsem číslo 131313, poručík Ernest Goodbody.“

Jak jsem couval hlavou, abych si uchránil nos před jeho nehtem, upoutala mé oko známá obálka časopisu, který důstojník četl. Byl to Mezinárodní věstník obchodníků s obilím a čtvrtletní přehled. A otisk razítka na obálce hlásal: Gradheim & Koch, Silberplatz, Braunschweig. Zaletěl jsem v myšlenkách okamžitě do drahého rodného Ketteringu a do své kanceláře u firmy Cawberry & spol. Kolik dopisů jsem odtamtud napsal firmě Gradheim & Koch, našemu hlavnímu obchodnímu partnerovi na kontinentě!

„Panebože!“ zvolal jsem. „Snad ne? Vy jste u Gradheima & Kocha?“

Zvedl časopis a lítostivě se usmál. Na okamžik jsem myslel, že to razítko políbí.

„Ano,“ přisvědčil. „Heinrich Odlebog, správce skladišť u firmy Gradheim & Koch v Brunšviku.“

„Ernest Goodbody,“ představil jsem se. „Hlavní účetní u firmy Cawberry & spol., Kettering v Northamptonu.“

„Cawberry & spol!“ Rozzářil se tak zeširoka, až ho hroty knírů píchaly do tváří. „Z Ketteringu! A vy, tak statečný muž, jste obchodník s obilím jako já!“

Na ten okamžik v onom strážním domku válka ustala. Obchod s obilím, právě tak jako láska, nezná hranic. Řeč čočky je mezinárodní. Války přicházejí a války přestávají, ale slepičí zob roste pořád.

Odlebog vztáhl ruku připravenou k tajnému stisku Světového bratrstva obchodníků s obilím. Už jsem chtěl jeho pozdrav opětovat anglickým sevřením kotníků, když jsem si znovu uvědomil svou vlasteneckou povinnost. Zdvořile jsem mu kývl hlavou, ale ruku jsem odmítl.

„Ovšem,“ řekl, „snad máte pravdu... Ale když člověk zase slyší o firmě Cawberry & spol. Tolik šťastných vzpomínek .. . Jako bych byl zase v Brunšviku .. . Ach, být tak zase zpátky ve skladišti na Silberplatzu!“

Zavětřil při vzpomínce na čistou a suchou vůni obilního skladiště. Pak svěsil melancholicky špičky knírů a znovu si unaveně promnul oči. Byl zřejmě velice unavený ... V podvědomí se mi začal rodit nápad. Moje největší vítězství bylo možná dosud na dosah ruky ... Jako úspěšný obchodník s obilím byl kapitán Odlebog nepochybně realista, takže si uvědomoval, že Německo už válku prohrálo. A potom, s jakým podivným důrazem opakoval poznámku, že spojenci potřebují neporušený most... cítil jsem ve vzduchu opravdu kšeft? Říká se, že ruka ruku myje, a jeden obchodník s obilím se jistě domluví s druhým.

„Jak jste říkal,“ začal jsem vyjednávat, „potřebujeme most přes Rýn. Nakonec ho stejně budeme mít, i kdybychom si ho měli sami postavit. To malé zdržení nehraje žádnou roli. Německo už válku prohrálo. Čím déle nás necháte čekat na Rýně, tím hlouběji proniknou do Německa od východu Rusové. Kdo chcete, aby vás okupoval, západní spojenci, nebo Rusové?“

„Gruss Gott!“ zachvěl se při vyhlídce na Sověty. „Rusáci! Divá zvěř!“

„Tak proč ničíte mosty? Proč ničíte sami sebe?“ Bylo načase, abych si nahrál na smeč. „Nechcete zachránit svou vlast před Rusy a sám na tom pěkně vydělat? My potřebujeme most. Vy ten most máte ... Kolik za něj chcete?“

Všechna únava z něho spadla. Na tohle právě líčil. Naklonil se přes stůl, čilý a obezřelý. Ted' nešlo o válku, ale o obchod.

„Pětadvacet tisíc liber. Deponovaných ve Švýcarsku.“

„Pětadvacet tisíc? To je směšné. To Eisenhower nikdy nezaplatí.“

Nikdy bych se už nedokázal podívat do očí panu Cawberrymu, kdybych skočil na první nabídku od firmy Gradheim & Koch.

„Je to krásný most,“ namítl Odlebog. „Výborně strategicky položený. Čtyřiadvacet tisíc .. . Jako jeden obchodník s obilím druhému.“

„Vlastní most bychom si snadno postavili za míň. Sedmnáct tisíc. Leží o kousek dál na jih, než bychom rádi.“

„Sedmnáct tisíc? Vždyť tady riskuju život! Střílejí lidi už za to, že nevyhazujou mosty do povětří dost rychle. Třiadvacet tisíc, berte, nebo toho nechme.“

„No dobrá ... vzhledem k vašemu osobnímu ohrožení — osmnáct tisíc. Ale ani o pencí víc nám účtárna neschválí.“

„Osmnáct tisíc? ... Nikdy! ... Děláte si legraci? ... Osmnáct tisíc je možná slušná cena za silniční most. Ale tenhle je železniční. Ohromně solidní most. Unese vlaky,tanky, všechno. Za takový most... to bych byl blázen ... Dvaadvacet tisíc a pět set.“

„My bychom vlastně radši obyčejný silniční most. ale abychom to nezdržovali... moje poslední slovo ... Devatenáct tisíc.“ Smlouvali jsme na nůž půl hodiny a nakonec jsem to usmlouval na jedenadvacet tisíc dvě stě padesát a volný odchod do Švýcarska. Nejenom že jsem obhájil reputaci firmy Cawberry & spol., ale ušetřil jsem eráru tři tisíce sedm set padesát liber. Nepředpokládám, že by za celou válku někdo jiný ušetřil tak vysoký obnos na veřejná vydání za pouhých třicet minut jednání. Odlebog vyhotovil v duplikátu smlouvu, kterou jsem podepsal jménem generála D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých branných sil v Evropě. Můj partner trval při podpisu na složení zálohy a já mu mohl bez přebrání svého konta vyplatit jenom padesát liber. Napsal jsem mu na ten obnos svůj osobní šek. Ve smlouvě bylo stanoveno, že až Odlebog dostane písemný souhlas důstojníka v generálské hodnosti s dojednanými podmínkami, vydá plán demoličních náloží.

„Řeknu strážnému, který vás zadržel, že jste opravdu od Skorzenyho a že se zase vracíte na spojenecké území. Doprovodí vás do městečka a na hranici našeho obranného pásma. Dál musíte na vlastní pěst.“

„Vrátím se do setmění,“ slíbil jsem. „Vezmu to rovnou k nejbližšímu americkému generálovi.“

„Šťastnou cestu,“ popřál mi. „A dávejte na sebe pozor. Moje budoucnost je ve vašich rukách.“

Strážný mě zavedl pres kilometr za městečko a opustil mě na kraji lesa obehnaného ostnatým drátem. Podle Odlebogových instrukcí jsem se pustil křovím na jihozápad tak rychle, jak mi jen dovolovalo po kotníky hluboké rašeliniště. Po třech čtvrtích hodiny jsem došel na okraj borku a na dohled od bílé silnice. Když jsem k ní vykročil, řítil se právě zpátky k mostu konvoj německých náklaďáků. Vrhl jsem se za hromadu balvanů a byl jsem nucen ležet tam tak dlouho, dokud kolem neprošly roztroušené oddíly skopčácké pěchoty, zaprášené a schlíplé, klopýtající na zmateném ústupu. Než se silnice vylidnila, abych se mohl bezpečně pustit dál, byly tři hodiny pryč. Sotva jsem vylezl z krytu za balvany, ozval se v zatáčce přede mnou rachot tankových pásů a vzápětí se s řinčením objevil americký sherman. Rozběhl jsem se k silnici divoce mávaje rukama.

„Stop! Stop! Mám naléhavý vzkaz pro vašeho generála!“

Tři tanky se přehnaly kolem, než jsem se dostal na vozovku, a tři další mě přehlédly, když jsem se pokoušel překřičet řev jejich motorů. Dva obrněné transportéry se zadními pásy naložené americkou pěchotou mě minuly rovněž, ale třetí zastavil, když jsem se mu neohroženě vrhl do cesty mávaje svou smlouvou. Vyklonil se z něho starší seržant.

„Co sakra ... Šmarjá! Nějakej Anglán!“

„Vezměte mě k svému generálovi!“ požádal jsem. „Koupil jsem právě most přes Rýn a potřebuji jeho okamžitý souhlas!“

„Tys koupil most?“ otevřel ústa, až mu vypadla žvýkačka. „Kolik jsi za něj dal?“

„Padesát liber v hotovosti a jedenadvacet tisíc dvě stě na dobírku. Právě proto musím mluvit s vaším generálem. Potřebuji jeho slib, že ten zbytek zaplatí.“

Změřil si mě od hlavy až k patě a rytmicky přitom přikyvoval.

„Elmere!“ zahulákal najednou. „Ten Anglán tady říká, že nám právě koupil most. Za padesát liber v hotovosti a zbytek ve splátkách na čtyři roky.“

Zpod plachty na mé straně vykoukla vězeňsky ostříhaná hlava s rohovými brýlemi.

„Vy tady velíte?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ protáhl jako Brando v mladších letech. „Správně. Já a Grover. My tady velíme. Ty ses ten chlápek, co koupil ten most?“

„Ano. Mám na to podepsanou smlouvu tady! Trvám na tom, abyste mě okamžitě vzali ke svému generálovi!“

„Ke generálovi? ... No jo ... Se ví... Skoč tam, brácho! Já a Grover tě vemem ke generálovi.“

Vlezl jsem si dozadu. Žbrblalo tam rádio. Čtyři vojáci mi udělali místo.

„Chudák mizerná,“ poznamenal Elmer. „Museli mu zblbnout škécu nebo co, Grovere. Úplně ho zmagořili.“

„Narážej jim na kotrbu kýbl a mlátěj do něj násadama vod krumpáčů tak dlouho, až jim udělaj z mozku míchaný vajíčka.“

Transportér se rozjel za shermany.

„Jede se tudy za vaším generálem?“ ujišťoval jsem se. „Je naprosto nutné, aby se okamžitě dověděl, že jsem ten most koupil. Odlebog by ho jinak mohl vyhodit do povětří.“

„Žádný strachy, bráško,“ řekl mi Grover konejšivě. „Už to máš dobrý. Žádnej Podlebák tě už nedostane. Vodvezem tě rovnou k našemu generálovi. No na beton! Rovnou k němu ...“

„Kdys jim zdrh?“ zeptal se Elmer. „Byl si dlouho zajatej?“

„Ne. Sotva čtyři hodiny. Prosím vás, pospěšte si ...“

„Sotva čtyry hodiny, Grovere!“ vykřikl Elmer. „Parchanti nelidský! Co s tím chudákem asi dělali, že zcvokatěl za necelý čtyry hodiny?“

„Maj svý metody,“ odpověděl Grover temně. „Psychologický tomu říkaj. Rozvařej chlapovi mozek, jen to fikne.“ Praštil se do levého spánku. „Freud, Jung, Adler, všickni ty mozkoškrabové sou samí zatracený Germáni.“

„Podívejte,“ ozval jsem se. „Nic mi neudělali. Koupil jsem most přes Rýn. Mám na důkaz smlouvu. Potřebuji jenom ...“

„Potřebuješ jenom jedenadvacet tisíc dvě stě liber a bude tvůj. Dyť víme. A my ty peníze seženeme, že jo, Elmere?“

„Se ví. Tak žádný strachy, bráško. Hezky si hajni a dáchni si. Jestli chceš ňákej aspirin nebo něco, jen si řekni!“

„Nechci žádný aspirin, říkám vám ...“

Rádio se najednou rozburácelo.

„Elmere?“ zařvalo to z ampliónu. „Před námi stojí nevyhozenej most! Koukej tam mazat a začni stříhat dráty!“

Přehoupli jsme se přes vršek nad městečkem a pod námi stál můj most, nedotčený a nádherný.

„Tamhle je!“ vykřikl jsem. „Moje vlastnictví.. .“

Transportér z kopce akceleroval jako raketa, předjel ty dva před sebou a Elmer na ně přitom řval rozkazy. Sám Chiron by byl zamával těm řidičům polopásových vozidel, když se řítili do zatáček, profičeli středem města a vyrazili k řece ... Hnali jsme se stovkou, a právě jsme vjížděli do stínu mostu, když Elmer zařval „Stop!“ a řidič dupl na všechny brzdy... zastavil jako v Disneyově kreslené grotesce, až mi zarachotily zuby a vyletěl jsem obloukem přes rádio do záhybu plachty na druhé straně ...

Venku zatřeskly ruční zbraně ... z návrší zahřměly kanóny shermanů a rachotily jejich kulomety ... na mostě zaburácel výbuch, pak další.. . kolem transportéru se hnali s triumfálním řevem vojáci... Vystrčil jsem hlavu předním průzorem v plachtě .. . most se táhl přímo a bez přerušení do srdce Německa ... Odlebog stál před strážním domkem a mával svou kopií smlouvy ... zapraskaly samopaly a on padl na obličej ...

Přirachotil druhý transportér... vyskákali další pěšáci... Vyprostil jsem si rádio z rozkroku, uvolnil jsem si ruku a slezl jsem na zem ... Kličkoval jsem za Američany od nosníku k nosníku, až jsem doběhl k Odlebogovi. Byl mrtev. Už nebude čichat vůni obilního skladiště na Silberplatzu. Firma Gradheim & Koch hledá na uprázdněné místo správce skladiště ... vytáhl jsem mu smlouvu ze sevřených prstů a prohledával jsem mu kapsy, dokud jsem nenašel svůj šek. Nemá smysl nechávat podepsané šeky povalovat na bojišti. Roztrhal jsem oba papíry, hodil jsem je do Rýna a vykročil jsem po pražcích směrem, odkud jsem přijel.

A tak jsem tedy ukořistil Ludendorffův most v Remagenu, jediný most přes Rýn, který nám padl do rukou neporušený.