Patrick Ryan
překlad: František Vrba

JAK JSEM VYHRÁL VÁLKU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Divili jste se patrně, proč se naši vojáci neusmívají, když jim máváte nebo je na ulicích zdravíte nebo si hrajete s dětmi... Naši vojáci viděli své zastřelené kamarády, jejich domovy v troskách, jejich ženy a děti strádající hladem. Viděli strašné věci v mnoha zemích, kam vaši vládcové zanesli válku ... každý národ je odpovědný za své vládce, a když vaši vládcové byli úspěšní, provolávali jste jim slávu a jásali jste. Proto se naši vojáci na vás neusmívají.

Polní maršál vikomt Montgomery z Alamejnu

Poselství německému lidu z 10. června 1945

 

Když je britskému vojákovi ponechána volnost jednání, vychází brzy s místním obyvatelstvem co nejpřátelštěji. Tentokrát mu bohužel volnost jednání ponechána nebyla a byly vydány všemožné předpisy proti bratření s německým lidem ... našim vojákům bylo zabráněno poznat obyčejné, slušné rodiny otevřeným a normálním způsobem a byli nuceni stýkat se s nejhoršími typy německých žen. Navzdory předpisům proti bratření jsem byl rozhodnut okupaci místnímu obyvatelstvu co možná zpříjemnit... Proto jsem všem jednotkám svého sboru vydal rozkaz udělat všechno, co je v jejich silách, aby pomohly německým dětem ...

Generálporučík Sir Brian Horrocks

Život naplno

 

Než jsem se opět setkal s mušketýry, připojili se k Druhé britské armádě, která se stále ještě přeskupovala na západním břehu dolního Rýna. Moji chlapci z dvanácté čety měli z našeho opětovného shledání takovou radost, že večer po mém příjezdu všichni šli a opili se. Třebaže někteří z nich byli druhý den ráno následkem kocoviny nesporně popudliví, cítil jsem se oprávněn přehlédnout jejich nestřídmost, protože jejich noční oslavu zavinila jenom moje popularita. Musel jsem je také zklamat oznámením, že přece jen nepůjdou v čele útočného spojeneckého předvoje přes Rýn. Vyšší moc určila, že divize zůstane při přechodu přes řeku v záloze, aby po zajištění předmostí vyrazila do vestfálských plání.

Pluk se usadil v Gretmundu, padesát kilometrů od Rýna, v bezpečné vzdálenosti od nepřítele, ale nepříjemně blízko armádnímu hlavnímu stanu. Čím dál jste se octli za frontou, tím přísněji se dodržovaly výnosy proti bratření. V gretmundském okrese měli zvláštní hlídky vojenské policie, aby odhalovaly a znemožňovaly jakékoli ilegální pohledy, úsměvy a nevhodné laškování mezi vojáky a civilisty.

Velitel skupiny armád rozeslal osobní dopis všem důstojníkům a vojínům pod svým velením, aby jim vysvětlil, proč posílá Němce do rozbombardovaného Coventry. Dopis byl vytištěn na kartičce, která se dala nosit v kapse battledressu, a to mi velice pomáhalo. Kdykoli jsem cítil pokušení pohladit po hlavičce nějaké skopčácká dítě nebo přestat se mračit na jeho hladovějící matku, vytáhl jsem si kartičku z kapsy a načerpal jsem z jeho slov posilu. Předčítal jsem ten dopis i dvanácté četě denně u raportu a zdůrazňoval jsem velitelovy myšlenky, že, jestliže se budeme s Němci volně stýkat, navštěvovat je doma, tančit s jejich dívkami a tak dál, setká se to s odporem našich vlastních rodin doma v Anglii i miliónů lidí, kteří strádali pod gestapem. Až vstoupíme do Německa, bude ještě příliš brzy, abychom rozlišovali mezi hodnými a zlými Němci, takže se musíme držet zpátky a nebratřit se, dokud nebudeme vidět jasně.“

„A tak, vojáci,“ kázal jsem jim každé ráno, ,slibme si pro dnešek, že se s nimi nebudeme bratřit!“

„My se s nima nechceme bratřit,“ špitl vojín Drogue. „My s nima chceme jenom mr —“

Obávám se, že tato žertovná poznámka shrnovala celkový postoj mušketýrů. Po volných a neomezených vztazích, jakým jsme se těšili s Italy, všechny hodnosti pokládaly za dvojnásob obtížné zachovávat zákaz obcování s Němci. A myslím opravdu obcování.

Byli jsme v Gretmundu a okolí třetí týden a můj starý nepřítel začal opět zvedat svou ohavnou hlavu. Nebyl jsem si nikdy jist, v čem vlastně záležela Kainova kletba, ale jestli to byly nevázané ženštiny, tak by se určitě cítil v dvanácté četě jako doma. V Africe, v Itálii i v Řecku jsem byl nucen vést proti chtíči neutuchající boj, a Německo mi teď nepřineslo žádnou úlevu. Tentokrát jsem se naštěstí nemusel utkávat s žádnými troufalými madam, poněvadž vykřičené domy byly ve městě pečlivě střeženy hlídkami proti bratření a každý voják, který by strčil nos mezi korálkové závěsy, by byl přivolal na svou hlavu okamžitý trest.

Veselé děvy gretmundské proto musely operovat na vlastní pěst. Oficiální proticivilní obrana byla vůči takovému individualistickému pronikání značně zranitelná a skutečná separace britských vojáků od německých osob ženského pohlaví vyžadovala mnoho přičinlivosti na úrovni velitele čety. Ženy byly od přirozenosti prohnané, muži překypovali smilným důmyslem a já musel vyvinout značnou osobní bdělost, aby si dvanáctá četa zachovala onen standard misogynské kázně, jaký vyžadoval vrchní velitel.

V Gretmundu jsme byli ubytováni ve zřícenině vybombardovaného hotelu. V dosud obyvatelném křídle bývala kdysi kuchyně a pokojíky personálu a bylo to hotové bludiště navzájem spojených kumbálů a spletitých chodeb. Hned zpočátku jsem zjistil, že se nemohu při prosazování našich odlučovacích rozkazů spolehnout na plnou podporu svých poddůstojníků. První večer jsem jim svěřil hlídku na strategických přístupech do našich ubikací a byl jsem trpce zklamán, když jsem při bleskové kontrole přistihl desátníka Dooleyho, jak se na schodech do suterénu bratří bez kalhot s malou Jo-jo, jahodovou blondýnkou, která figurovala na jednom z prvních míst mého seznamu nežádoucích osob.

„Doufám, pane,“ vyhrkl, zatímco mu při salutování vlály cípy košile, „že si nebudete myslet nic nepatřičnýho. Utrh se mi tendle knoflík vod kalhot, pane, a tadle dáma se nabídla, že mi ho přišije.“

Desátník Hink opustil svoje stanoviště ve dveřích do prádelny a svlékal právě ve špižírně jistou brunetu jménem Lorelei. Vysvětloval mi, že mu připadala jako Řekyně a že se jí právě díval ostražitě pod sukni, jestli tam nemá zbraň. Na pultě v recepci ležel desátník Globe na Zrzavé Marléně. Tvrdil, že jí něco vytahoval z oka a najednou přitom omdlel. Největší rána mě očekávala, když jsem se vrátil do svého operačního hlavního stanu v kuchyni a našel jsem tam seržanta Transoma zabořeného do blond rozlohy Mocné Magdy, tak pohrouženého do díla, že ani nezpozoroval můj příchod. Diskrétní pokašlávání nevyvolalo ani u jednoho z nich žádnou odezvu a musel jsem ho dvakrát rýpnout do zad svou důstojnickou hůlkou, než jsem si zjednal jeho pozornost.

„Snažil jsem se ji utahat, pane,“ řekl, „aby ji přešly chutě vobtěžovat nám dneska v noci mužstvo. Byla to vodě mně tak říkajíc vosobní voběť, pane, na záchranu našich podřízenejch.“

Řekl jsem mu, že ať jsou jeho pohnutky jakékoli, prostá slušnost snad služebně nejstaršímu poddůstojníkovi v takové situaci velí, aby na okamžik ustal ve svých vášnivých výlevech, když ho osloví nadřízený důstojník. Vím, že tělo je křehké, ale to ještě není důvod k nezdvořilosti.

Měl jsem pocit, že nemohu všechny své poddůstojníky hnát k raportu zároveň, dokud věc neprodiskutuji s majorem Arkdustem. V oněch dnech byl těžko dosažitelný, poněvadž trávil většinu času s plukovníkem Plasterem a s pobočníkem honbou za jakýmsi skladištěm bílého vína, které schovali nacisti a které bylo zřejmě něco jako rýnské Montepico '92. Když jsem ho nicméně dostihl a vysvětlil mu, že se porušují osobní rozkazy velitele skupiny armád, odmítl obvinění proti mým čtyřem poddůstojníkům.

„Pořád ještě máme na krku tu zatracenou válku, Goodbody,“ řekl mi, „přestože velitele skupiny armád vychovali jako puritána. Nemůžu si dovolit dát zatknout všechny čtyři poddůstojníky jen proto, že se muchlali s nějakou Fraulein. Myslíte si, že chci útočit přes Rýn s dvanáctou četou jenom pod vaším velením?“

Chápal jsem jeho stanovisko. Třebaže jsem byl služebně nejstarší velitel čety, nevydržel bych v bitvě velet bez podpory svých poddůstojníků. Alespoň ne dlouho.

„A potom,“ pokračoval major Arkdust, „plukovník dal jasně najevo, že i když se tomu fermanu proti bratření musí podřídit, nemusí s ním nijak sympatizovat. Nepoděkoval by nikomu, kdo by kvůli tomu hnal svoje poddůstojníky k raportu. Proto jsem se rozhodl, že udržování kázně v tomhle ohledu je věcí velitelů čet.

Takže kampaň pro sexuální odloučení britských vojáků od všech dosažitelných ženských je napříště osobní záležitostí mezi velitelem skupiny armád a vámi.“

Řízně jsem zasalutoval a řekl jsem majorovi, jak si vážím důvěry, kterou projevuje k mému úsudku, když svěřuje tak důležitý kázeňský problém důstojníkovi v mé hodnosti. Od toho dne se věc proměnila v soukromou bitvu mezi mnou a dvanáctou četou.

Můj první krok bylo posílení obrany. Dal jsem všechna okna v přízemí zatarasit pytlíky s pískem a zatlouci všechny dveře až na hlavní vchod. V nejvyšším patře budovy byla podkrovní místnost, která sahala od průčelí až k zadnímu traktu. Ze tří stran tam byla okna, ze kterých bylo vidět na všechny přístupové cesty k hotelu. Nastěhoval jsem se tam a zřídil jsem si tam svůj osobní hlavní stan. V noci jsem natahoval dráty, přes které musel každý vetřelec zakopnout, a zapojil jsem je na signální zvonky pro pokojské. Jediný pohled na červené číslo, které vyskočilo, mi stačil, abych poznal, kam směřuje nepřátelský útok. Do kuchyně jsem mohl sjet za pouhých pětadvacet vteřin kuchyňským výtahem. Bylo to tam poněkud těsné, když jsem se krčil v prostoru, neurčeném pro nic většího, než je pečený krocan, ale to nepohodlí se mi vyplatilo hned první noc, když jsem vyrazil a nachytal vojína Droguea s Černou Bertou, jak se oddávají milostným hrám na válu na cukroví.

Hlavní schodiště mi otevíralo nejjednodušší přepadovou cestu k průčelí mé pevnosti, zatímco do zadního traktu jsem mohl bleskově sjet po provazovém žebříku, který jsem spustil z nejvyššího podkrovního okna na střechu prádelny. Byl to riskantní sestup, ale umožnil mi překvapit během jediné hodiny vojína Gripweeda přimáčknutého na Gretchen u zahradní zdi a vojína Spoola s Tlustou Elsou zaklesnutého v tak důmyslném zápasnickém chvatu, že si na útěku natrhl šlachu v boku.

Zavedl jsem systém pokut za bratření, kterými se přispívalo do dobročinného fondu dvanácté čety. Za úsměv na nepřítele se platil šilink, za vlídné slovo dva šilinky, dva a půl šilinku za plýtvání armádními příděly nebo za napomáhání ženským osobám do ubikací, pět šilasů za líbání nebo muchlování a půl libry za přistižení při plném vniknutí. Fond neustále narůstal a zvláště dobrý zátah se mi podařil třetí noc, kdy jsem odhalil tajný děvkařský tunel, totiž padací dveře do uhelného sklepa, a nachytal tam desátníka Hinka i celé jeho družstvo, jak eroticky skotačí systémem každý s každou s míšeňsky porcelánovou Sukie, maličkou Tildou a s Lotte a Lisou, šestnáctiletými nymfomaniakálními dvojčaty. Byly to jediné gretmundské gejši natolik drobné, aby tou dírou na koks prolezly. Když jsem si na ně poprvé posvítil baterkou, myslel jsem, že se Hink zmocnil nějakých černošek, ale brzy jsem si uvědomil, že jim jenom uhelný mour začernil hýždě.

Poté, co malá Jo-jo o půlnoci uvízla ve spodním zákrutu hlavního sopouchu — k čemuž jí podle vlastního přiznání dal podnět desátník Globe — dal jsem nacpat do všech komínů ostnatný drát. Jo-jo se chytila hlavou a rameny v sopouchu, zatímco spodní část těla měla bezpečně venku na kuchyňském sporáku. Potěšilo mě, že v Globovi zůstala přece jen jiskřička anglické slušnosti neudušená chtíčem, protože se nijak nepokusil využít dívčiny nepohodlné, leč provokativní pozice.

Moje víra v bližního byla nepříjemně otřesena, když jsem se ve tři hodiny ráno, vyburcován svými signálními dráty, přihnal do prádelny a našel jsem tam vojína Clappera rozepjatého od ucha k uchu in flagranti se Zrzavou Marlénou. Když jsem mu ulehčil o půl libry, zeptal jsem se ho, jak se mi to odměňuje za mou snahu - zajistit mu manželskou věrnost paní Clapperové.

„Moc mě to mrzí, pane,“ řekl, zapínaje si před odchodem oděv, „ale já nevím, co mě to popadlo. Došlo k tomu, pane, ve voslepujícím momentu nevovladatelný vášně.“

Poradil jsem mu, aby víc cvičil a vystříhal se pro budoucnost příliš kořeněných pokrmů. Třebaže jsem byl tělesně stoprocentně fit, únava z nočního sledování červených vyskakujících čísel, z hrbení v kuchyňském výtahu a z bleskového sjíždění po provazovém žebříku se na mně začala projevovat. Dvanáctá četa bojovala houževnatě. Sotva jsem ucpal jednu skulinu smilstva, vymysleli si jinou. Když mě mé poplašné zařízení jednou v noci volalo do špižírny, zatáhl jsem za provaz kuchyňského výtahu a zjistil jsem, že váží tunu. Bylo to hotové vertikální přetahování, a když jsem konečně výtah dostal nahoru, zbrocený potem a s čerstvými mozoly, našel jsem ve výtahu vojína Droguea a Lorelei svinuté do klubíčka v kopulační pozici, vyznačující se skutečně embryonální úsporností. Kdybych to byl neviděl na vlastní oči, nikdy bych neuvěřil, že dvojice dospělých lidí dokáže takhle obcovat v prostoru kuchyňského výtahu. Pustil jsem překvapením provaz a bůh ví, jaké nové hloubky uspokojení pocítila Lorelei, když klec dopadla na dno.

Příští noc jsem ztratil další území, když jsem přistihl desátníka Dooleyho, jak pomáhá Mocné Magdě vyšplhat nahoru po mém pohotovostním provazovém žebříku. Žebřík pohříchu nebyl vypočítán na její váhu, takže s válečným pokřikem Valkýry proletěla zadkem napřed skrz střechu prádelny. Pohmožděniny ji pak vyřadily na týden z provozu.

Vzhledem k těmto neúspěchům se mi ulevilo, když mi major Arkdust oznámil, že jedna četa bude poslána k ostraze jistého letiště před případnými létajícími werwolfy. Letiště leželo pětadvacet kilometrů na sever od Gretmundu uprostřed opuštěné planiny a já uvítal příležitost k vyexpedování dvanácté čety z města. Vyjeli jsme druhý den a posledních deset kilometrů jsme projížděli jednoproudovou vozovkou přes pusté rašeliniště a skomírající kapradí. U přistávací plochy stál jediný azbestový hangár a žádné jiné obydlí, kam jen oko dohlédlo. Bylo to ideální místo pro boj proti bratření.

Chlapce to zpočátku příliš netěšilo, ale vymyslel jsem jim bohatý program cvičení na obranu letiště, přespolních pochodů a kvizů ze zbrojní techniky, a po týdnu prostého života zřejmě opět nabývali ducha. Spali všichni v hangáru, kdežto já měl příjemnou ubikaci v přilehlých kancelářích. Plukovníka ani majora Arkdusta jsme příliš nevídali, poněvadž se stále pilně pídili po svém rýnském, ale vojenský kaplan nás v naší pustině navštívil. Den po jeho návštěvě za mnou přišli moji tři desátníci.

„Přicházíme se vás zeptat, pane, jménem mužstva,“ řekl desátník Dooley, „jestli byste nám poskyt podporu v jednom skutku křesťanskýho milosrdenství?“

Zauvažoval jsem, jak znamenitě čerstvý vzduch a tělesné cvičení působí proti lascívnosti.

„Jistěže,“ odpověděl jsem pln dobré vůle. „A jaký je to skutek?“

„Ve včerejším praporním rozkaze se říká, že předpisy proti bratření se kapku zmírnily a že velitel sboru na nás teďka chce, abysme ze všech sil pomáhali německejm dětem.“

„To je pravda.“

Velitel sboru zřejmě vyšel poněkud vstříc sympatiím plukovníka Plastera. Třebaže nabádal všechny jednotky k přísnému dodržování zákazu o bratření mezi dospělými, žádal teď všechny, kdo k tomu mají předpoklady, aby pomáhali dětem organizovat mládežnické kluby, tábory, sporty a podobné radovánky.

„Kaplan nám vo tom povídal, pane, a zná přej v Gretmundu jeden klášterní sirotčinec, kde jsou fůry děcek, co potřebujou, aby se vo ně někdo postaral. Sport ani mládežnický kluby tady v tom zapadákově nepřicházejí v úvahu, ale kluci si to probrali a rádi by věnovali dobročinnej fond čety na čajovej dejchánek, kam by pozvali ty sirotečky z kláštera.“

„To je chvályhodné, desátníku Dooley. Fond je právě velmi bohatý, následkem jistých neblahých incidentů v našich gretmundských ubikacích, jak víte. Vynaložení takhle získaných peněz na tak důstojný účel je nanejvýš na místě.“

„To si právě kluci mysleli, pane.“ Sklonil hlavu a uhodil se kající pěstí do prsou. „Mzda hříchu má posloužit, aby voblažila ty chudinky dětičky.“

„Aby si kapku napráskly žaloudečky,“ přidal se desátník Hink.

„Aby se jim kapku rozsvítily ty smutný tvářičky,“ dodal desátník Globe.

„Kaplan nastupuje zejtra dovolenou,“ pokračoval desátník Dooley, „ale než vodjede, zařídí s matkou představenou, že sem příští úterý vodpoledne přijde parta těch děcek, aby si něco užily. A protože známe vaše dobrý srdce, pane, seržant Transom to už sfouk se seržantem vod transportu, že nám na jejich dopravu půjčej třítunku.“

Četa se vrhla s náramným gustem do příprav na dýchánek. Objevily se stoly na kozách, pokryté vlajkami všech národů, nosníky ozdobily červené a bílé girlandy z bavlněného flanelu, někdo jako zázrakem vyčaroval čajníky, nádobí a příbory, schraňovala se čokoláda z kantýny i příděly cukrovinek, lepily se papírové kloboučky a pod vedením desátníka Globa, povoláním kuchaře, se připravovala záplava koláčků, huspenin a obložených chlebíčků s mletým hovězím. Bylo postaveno malé jeviště, zkoušely se zábavné výstupy a nacvičovaly se společenské hry. Já si napsal uvítací proslov a právě jsem si opakoval humornou verzi Našeho jarmarku, při které se pokaždé mohli ztrhat smíchy hosté na večírcích spolku filatelistů — dosazoval jsem totiž vždycky za jména osob v písni skutečná jména přítomných —, když jsem si náhle vzpomněl, že plukovník na to úterní odpoledne svolal schůzku důstojníků, aby nám přednesl své nejnovější zhodnocení výsledků tažení. Znamenalo to, že se v Gretmundu zdržím až pozdě do večera a nebudu se moci zúčastnit dýchánku. Sundal jsem si tedy komický falešný nos a sdělil jsem ještě za tepla tu smutnou zprávu seržantu Transomovi.

„Zkazíte nám tím všechnu radost, pane,“ řekl zklamaně, „ale nedá se nic dělat. Přípravy jsou bohužel už moc daleko, abysme měnili datum.“

V úterý jsem dorazil do Gretmundu právě včas, abych zahlédl třítunku jak vyjíždí z města. Vedle desátníka Dooleyho, který řídil, seděla jeptiška v černém hábitu. Další dvě doprovázející jeptišky držely stráž po obou stranách vzadu a přes zadní pažení vykukovala řada šťastných tvářiček jako našňořené družičky, mávající mávátky a třímající balónky. Další děti jásavě a vzrušeně pištěly pod plachtou a já jim vesele mával čapkou, dokud mi nezmizely z očí. Půl hodiny poté jsme všichni čekali shromážděni v hlavním stanu praporu, když pobočník přinesl od plukovníka vzkaz, že schůzka odpadá. Plukovník byl na zvláštním průzkumu a nemohl se odpoledne vrátit. Soukromě se proslýchalo, že narazil na opravdu horkou stopu k oné skrýši nadpozemského rýnského. Ačkoli jsem plukovníkova zhodnocení výsledků tažení poslouchal vždycky s potěšením, byl jsem rád, že ten den odpadlo. Těšil jsem se, že přece jen zazpívám dětem Náš jarmark. Hnal jsem se tedy ke svému džípu, když mě kapitán Crocker zadržel kvůli udánlivým nepřesnostem, kterých jsem se prý posledně dopustil při odevzdávání dlouhých a krátkých spodků. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem mu k jeho plné spokojenosti vysvětlil neomylnost svého potrojného účetního systému, takže jsem k letišti dojel až po čtvrté. Když jsem nedočkavě otevřel postranní dveře ze své kanceláře do hangáru, byl dýchánek v plném proudu.

Zavrávoral jsem otřesen hrůzou ... Gramorádio řvalo naplno, desátník Dooley zpíval Dnes bych se s tebou chtěl milovat a na jevišti dělaly dvě jeptišky striptýz!

Odhazovaly rozevláté hábity jako zatemňovací rolety v noci po skončení války, zatímco dole děvčátka ve školních halenkách, děvčátka v tělocvičných trikotech, děvčátka v dětských šatečkách s copánky a v krátkých ponožkách tančila líčko na líčko a stehno na stehno s mým mužstvem ... Byla to na svůj věk vyspělá děvčátka ... vyplňovala své dětské šatečky až příliš dobře ... pod mašličkami ve vlasech bylo vidět, že používají rtěnky, maskara a líčidla pod očima ... Jedna z jeptišek byla už odshora do pasu obnažená a já poznal Mocnou Magdu ... a tamhle byla Lorelei, oblečená jako do mateřské školky a vrtící boky jako z gumy pod blaženýma rukama vojína Spoola... Malá Jo-jo v dětském čepečku a v neslušných šatičkách na vztekání se lepila na desátníka Hinka jako mucholapka... Zrzavá Marléna, dmoucí se a ušněrovaná v dirndlu, se pohupovala jakoby srostlá se seržantem Transomem a pili spolu z jednoho čajového šálku ... Lotte a Lisa při tomhle tanci seděly a vychutnávaly švédskou masáž z obou rukou vojína Droguea... Tilda si šetřila sandály, protože tančila s oběma nohama kolem boků desátníka Globa ... Gretchen, oblečená jako víla, ležela natažená přes chvějící se kolena vojína Clappera ... Tlustá Elsa, kostýmovaná za Červenou karkulku s praskajícím živůtkem, pištěla v štípajícím sevření vojína Gripweeda a zbývající jeptiška, jejíž odhalený závoj prozrazoval Černou Bertu, se zakláněla na židli a pila červené víno z hubičky čajníku ...

Stoly byly plné lahví... mezi balónky se rozsypaly cigarety ... a poblíž jeviště šest malých holčiček, snad devíti nebo desítiletých, jejichž rozzářené tvářičky jsem předtím viděl nad zadním pažením náklaďáku, taktovalo mávátky do rytmu hudby a pronikavě zajásalo, když se i druhá jeptiška octla v rouše Evině a desátník Dooley se zavěsil do ní i její kolegyně a začal s nimi křepčit juchavý kankán!

„Stát!“ vykřikl jsem a vrhl jsem se vpřed jako anděl pomsty. „Dost těch orgií. Konec těch bakchanálu!“

Zkameněli jako sochy uprostřed prostopášností, živý obraz hříchu od Hogartha ... Vtom se otevřela hlavní vrata a vešel plukovník Plaster ...

„A, tady jste, Goodbody,“ řekl. „Jdu se na vás podívat. Prý tu pořádáte dětský dýchánek ... Panebože na nebesích! Co je tohle?“

„Právě ten dětskej dejchánek, pane,“ řekl seržant Transom, odlepuje se od Zrzavé Marlény. „A... ehm ... pár mladejch maminek nám pomáhá.“

Jeptišky si chvatně navlékly závoje, Lote i Lisa si cudně stahovaly níž svoje trikoty. Tilda se pustila desátníka Globa, Gripweed nechal poslední hrst Tlusté Elsy plesknout zpátky na místo... rozhostilo se rozpačité mlčení...

Plukovník Plaster se pomalu rozhlédl po hangáru a hašteřivě si kroutil knírek.

„Krucipísek!“ vykřikl nakonec a praštil mě přes rameno. „Krucipísek! Goodbody, tohle bych byl od vás nikdy nečekal. Tváříte se pořád jako zavilý abstinent, jako svatoušek ... a najednou tohle ... tyhle saturnálie!“

„Hrozně mě to mrzí, pane. Myslel jsem, že to bude pořádný dětský dýchánek ...“

„To taky je, člověče! Ať si to nikdo nevykládá špatné!“ Zahrnul autoritativním gestem celou společnost. „Pěknější dětičky jsem hned tak neviděl. A od nikoho ať neslyším nic jiného! Prvotřídní nápad a prvotřídní dýchánek. Seržante Transome ...“

„Pane!“

„Máte tady někde ... ehm ... no ... kousek privátu? Vždy víte! Rád bych si s jedním či se dvěma z těch dětiček trochu promluvil. Soukromě, samozřejmě ... aby je přešla tréma, rozumíte. Musíme přece vědět, co si myslí, ne?“

„Ano, pane! Rozkaz, pane! Kancelář pana poručíka, pane. Tudy, pane. Jenom jedny dveře a u těch zůstanu sám.“

„Výborně, seržante! Tak se na to podívejme ...“ Vypjal prsa a zhoupl se v kolenou po policajtském způsobu. „Promluvím si s tamhletou malou holčičkou ...“ ukázal na černovlasou Lorelei, „... a s tamhletou,“ Sukie sklonila zlatovlasou hlavu a poslušně se usmála.

Když plukovník s oběma děvčátky v patách vcházel do mé kanceláře, zamával společnosti.

„V pořádku, vy ostatní. Pokračujte v dýchánku! Bavte se! A hezky si hrajte!“

„Mám jít s vámi a zapisovat vám ten rozhovor, pane?“ nabídl jsem se ve snaze posloužit.

Myslím, že mou nabídku neslyšel, poněvadž mi práskl dveřmi před nosem a zamkl na klíč. Obrátil jsem se k seržantu Transomovi.

„Ať plukovník bere tuhle nechutnou záležitost sebeliberálněji, seržante,“ řekl jsem s krajní přísností, „jednu věc vám nikdy neodpustím ... Jako by nestačilo, že jste zneužili mé nepřítomnosti a zorganizovali tuhle děsnou orgii s těmi příšernými ženštinami. Ale že jste sem zatáhli ty malé děti, abyste to kamuflovali, a že je nutíte dívat se na vaše prostopášnosti, to je prostě neslýchané! Mráz mi běhá po zádech, když si představím, jaké hrozné mravní zhoubě jste vystavil jejich mladé duše.“

„Ty se tady nezkazej, pane. Jsou tady ze všech nejstarší. Nejsou to žádný malý holky. Jsou to liliputánky.“

„Liliputánky?“

„Ano, pane. Trpasličí štětky. Uprchlice z jednoho moc nóbl bordelu v Kolíně nad Rýnem, kterej se specializuje na cirkusy, na bohatý zakrslíky a na dorostlý pány s divnejma chutěma.“

Vzhledem k plukovníkovu poslednímu rozkazu mi nezbývalo nic jiného než pokračovat v zábavě. Trval jsem však na tom, že když jsou dětský dýchánek, musí hrát dětské hry. A přinutil jsem je hrát kolo kolo mlýnský, peška, na honěnou a jiné svěží hry plné pohybu, abych otupil jejich sexuální chtíč. Vyhnul jsem se všem kratochvílím rozněcujícího rázu, jako tiché poště a všem hrám na fanty, a rozdělil jsem je z opatrností na chlapecké a dívčí družstvo. A když konečně klesli vyčerpáním na sedadla, vystoupil jsem na jeviště a zazpíval jsem jim svou humornou verzi Našeho jarmarku.

Když jsem končil poslední refrén, plukovník Plaster vyšel z kanceláře. Sestoupil jsem z jeviště a doprovodil jsem ho k vratům.

„Nikdo mě ještě v životě takhle nepřekvapil, Goodbody,“ řekl mi. „No jo, tichá voda břehy bere. Dokonce jsem slyšel, že tu máte liliputánky... Liliputánky, představte si to... to musí stát za to... Krucipísek! Vyklubal se z vás ale lišák mazaná!“

Popleskal mě důvěrně po rameni právě tam, kam by přišla ta třetí pecka.

„Ode dneška vás začínám vidět v novém světle, chlapče. Kdo ví, třeba by se pro vás něco brzy našlo ... Samozřejmě za předpokladu, že nezklamete při střežení vojenského tajemství a podobně. Člověk musí vědět, kdy má držet jazyk za zuby, chápete, jestli to chcete někam dotáhnout. Nikomu ani slovo, že jsem tu dnes byl. Ani slovo, chápete, nikomu!“

Přiložil si mlčky prst na stranu nosu.

„Můžete se na mne spolehnout, pane!“

Viděl jsem už cípkem obrazotvornosti tu kapitánskou hodnost na svém nárameníku.

„A ráno se za vámi podívám zase, Goodbody. Něco mi říká, že by to zatracené rýnské mohlo být někde tady na letišti. Proto jsem přišel dnes ... Sbohem ...

A odvezte ty chudinky dětičky domů, než se úplně setmí.“

Pustil spojku a rozjel se. Sukie a Lorelei běžely, pokud stačily, podél jeho džípu, posílaly mu vzdušné hubičky a mávaly mu na rozloučenou.