Petr Šabach

JAK POTOPIT AUSTRÁLII
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Čínská jablíčka

Čínská jablíčka se jedí i s ohryzkem. Každý, kdo je někdy ochutnal, ví, že v podstatě jsou sladkohořká. Žlutá jsou sladší. Ne sladší než med, ale sladší než ta červená. Jenže člověk musí ochutnat oboje, aby získal představu.

Stály tam ty stromy dva. Stály na kraji města v malém sadu. Byly tu také třešně a jabloně, byla tu krásná tráva a vůbec všechno jako by se tu nestydatě nabízelo v jednom středně slunečném dni, kdy je dobré věci nějak změřit a zvážit, jak se ve škole učívalo.

Pod stromy stál Icik a díval se znepokojeně do větví. Byl jenom v trenýrkách a měl ušmudlané břicho. Trenýrky měl vyšisované do beznadějně neurčité barvy a v zadní kapsičce měl tubu od aspirinu. Občas se roztržitým pohybem přesvědčil, jestli ji někde nevytratil. Měla mimořádný význam, protože skrývala mimořádný obsah. Uvnitř ve skleněném zajetí stěn se zmítala jepice. Icik ji chytil dneska ráno a velice opatrně ji uvěznil. S jepicí se musí šetrně, uvažoval, člověk nikdy nemůže vědět, jestli je to mladice, nebo bába nad hrobem, mohla by se poškodit a pokus by pak nebyl k ničemu. Doufal, že jeho jepice je mladá, nebo alespoň mladší, aby mohl pozorovat, jestli je to všechno pravda, co se říká o jejím životě. O životě, který trvá jeden den. A jestli mu v tubě vydrží dva, anebo hnedle tři dny, pak bude on, Icik, jako jediný vědět, že všechny ty povídačky jsou nesmysl. Přemýšlel, co jí má dát k jídlu, jenže ať to bral z jakékoliv strany, k ničemu rozumnému nedošel. Vlastně došel k tomu, že asi nic, protože jak čast

o má jíst tvor, který má k dispozici jeden jediný den? To přece nemá ani cenu. Jepice nepotřebuje k jídlu nic, řekl si nakonec Icik. Nemůže se tím zdržovat, musí si za den užít, podívat se po světě a tak. Jeho jepice o všechno tohle sice přijde a Icik nad tím chvílemi pociťoval upřímnou lítost, jenže pokus je pokus, a tak se alespoň snažil čas od času vytáhnout tubu ven a ukázat jí přes sklo něco zajímavého. Doma jí předvedl svůj nůž s loveckou rukojetí a pár starších nábojnic. Pozorně se díval, jak jepice reaguje. Zdálo se mu, že nijak, a tak ji vzal s sebou ven. Chvílemi ji zvedl nad hlavu, zatočil se s ní a ukazoval jí nebe a mraky a taky slunce a ostatní věci, o které ji připravil, ale pak si nejasně uvědomil, že to nemá cenu, jelikož i kdyby toho tahle jepice viděla sebevíc, nebude už mít nikdy možnost to povědět jiným jepicím, možná že úplně přestala vnímat, trucuje a zavřela oči, protože věc, která se nedá vyprávět, někomu sdělit, není vůbec k ničemu. A možná že taková věc prostě vůbec není. To Icik znal. Někdy měl pocit, že mu praskne hlava, že ten tlak nevydrží, ale pak přišly zas jen barvy, jako v kaleidoskopu, kdy obrázky nejdou zachytit, všechno se příliš rychle dere dopředu. Tlak zmizel a Icik v těch chvílích padal zpátky do klidných vod své řeky.

Teď stál pod stromy čínských jablíček a neměl žádný určitější plán. Všechno bylo ve hvězdách. Vydal se dneska hodně daleko a nejasně si připouštěl, že zabloudil, ale to ho neznepokojovalo. Cestu domů už nějak najde, nakonec vymotal se z větších malérů. Nejdřív si strčil do pusy červené jablíčko, ale hned ho vyprskl do trávy. Zato žluté ho mile překvapilo. Stál a převaloval sousto na jazyku, polykal sliny a mžoural proti slunci.

Icika neměl v podstatě nikdo rád. Jenže on o tom neměl skoro ani ponětí. Měl svůj svět. Hlasy ostatních k němu přicházely z dálky a s takovým zpožděním, že vlastně ztrácely smysl. Jestli kdy smysl vůbec měly. Bylo mu třináct, ale rozumu měl tak na čtyři, věci se v jeho případě pohnuly jiným směrem, něco ho už před lety poslalo nevyzpytatelným způsobem za tu lajnu, která rozděluje svět na černé a bílé.

Jenže všechno tohle mu bylo lhostejné. Stál a mžoural proti slunci, bylo mu teplo a z pusy mu v tenkém pramínku vytékaly sliny.

Byl středně slunečný den, den jako stvořený pro fyzikální pokusy, ta chvíle, kdy je věci dobré změřit a definovat. Ten okamžik, kdy se krychle vody mění v kilogram, kdy kilogram se mění v tunu, ten okamžik, kdy se kdysi dávno v Sévres rozezněl potlesk, jelikož metr se přestal zmítat a byl, poslušný jako beránek, odveden do učené tmy trezoru.

Icik se bez problémů vyšplhal na strom. Na ten, jehož jablíčka byla žlutá. Usadil se pohodlně na širokou větev a pozoroval svět kolem. Nikam nepospíchal a bylo mu teplo. Klátil nohama a představoval si, že cesta pod ním je řeka. Vždycky si přál, aby pod okny činžáku, kde žil, tekla řeka. Vídal ji často i ve snu. A když se pak ráno probouzel, spěchal k oknu a ztěžka vydechoval, že všechno vypadá jak včera, že zírá na klepadlo a pár přetékajících popelnic, na tu ubohou vyhlídku, z které mu bylo pokaždé tak těžko. Stál pak u okna a třásl se zimou, bývala mu zima i v létě, nohy měl plné modrofialových pavučin.

Seděl a díval se do té své řeky života. Do mihotavého světla, kde se projížděly jeho krásné červené rybky, viděl pstruhy i lososy a pozoroval ten řád ve vodě, kde všechno bylo jasné a průzračné jako křišťál. Seděl a ani nevnímal, že kolem přešli dva kluci, šli vážně a tajemně, pravděpodobně zakopat patronu, zapálit hřeben nebo za nějakou podobnou zábavou. Dávno si zvykl na pocit, že všichni odjeli na nějaký veselý výlet parníkem a jeho nechali stát na břehu. Byly dny, kdy nějaký kluk ze sousedství, který nemohl zakopnout opravdu už vůbec o nikoho, zašel za Icikem a nabídnul mu chvilkové přátelství. Jenže Icik si už příliš zvykl na samotu, nikdy neudělal ten krok směrem z kruhu. Měl svou řeku a své sny.

Větev, na které seděl, měla zvláštní tvar, a když se na ni zahleděl, zmocnil se ho divný pocit. Bylo to něco blízkého, ale nikdy se s tím nesetkal. Tušil, že nemůže vzpomínat na věc, kterou vidí poprvé. Seděl a zaraženě ji pozoroval.

Nějaká matka se v dálce vyklonila z okna a volala na zatoulané dítě. Nad hlavou mu zaburácelo letadlo a trávou se mihl stín zdivočelé kočky. Byly to normální obrazy středně slunečného dne, dne, kdy se Icik přitiskl k větvi čínských jablíček a pevně zavřel oči. Cítil, že to musí udělat. Svět explodoval a Icik se řítil tak rychle, že se málem zalknul. Pochopil, že teď už se nemůže pustit, věděl, že tenhle pád by nepřežil, držel se tak, že dostal křeče do nohou, ale hrůzu necítil, jen obavu, že tohle se jen tak nepromíjí, že za tohle se nějak musí platit. Zadíval se do slunce, jako by si v poslední chvíli chtěl vyškemrat odpuštění.

Hlídače zahlédl, když už bylo na všechno pozdě. Ted se bál, bál se hrozně chlapa s holí a srostlým obočím, ale to, co cítil, bylo daleko silnější než strach, bylo to daleko silnější než všechno, co cítil kdy předtím. Měl v očích světlo a věděl, že je to jen na chvíli, ale tuhle chvíli nemínil nikomu darovat. Klesal do propasti a vyrážel zas vzhůru a nevnímal v té chvíli už ani slunce, ani kluky, kteří někde zakopali patronu nebo snad zapálili hřeben a teď se opět vraceli vážně a mlčky domů.

A dívka mu šeptala, ať ještě chvíli počká, ať ještě neodchází, a Icik nechápal, jak je možné, že tak sladký hlas hovoří k němu, kterému se smáli všichni v ulici, že má špínu za ušima, k němu, který si nečistil zuby, k němu, jemuž se pro jeho dlouhé pejzy říkalo Icik. Hladil jí vlasy a pokoušel se políbit ji na rty, ale stále mu uhýbala, smála se a odvracela hlavu a slunce ji rozpalovalo víc a víc. Škádlila ho, to cítil, a i když slovům jasně nerozuměl, omamovala ho vůní čínských jablíček a Icik zatoužil ukázat jí svou řeku, ukázat jí všechny ty krásné ryby, chtěl s ní tou řekou plout, nechat se unášet proudem celou věčnost.

Viděl hlídače úplně zblízka, každou vrásku v obličeji, ale nemohl nic dělat, nemohl se pohnout. A bylo mu to všechno jedno.

Ale najednou se dívka v jeho rukou začala zmítat, škubala sebou, bránila se skoro zuřivě, teď už se vůbec nesmála, i tvář se jí změnila, nebyla už krásná, vadla mu před očima a snažila se, aby jí neviděl do obličeje. Zakrývala si tvář rukama, i jemu zakrývala oči a zuřivě ho přitom škrábala. A pak se mu jako had vymkla z náručí a jemu se zdálo, že slyšel, jak vykřikla: Icik! Cik! Stejně jako na něj pokřikovaly děti před domem. Ranilo ho to, cítil v tu chvíli křivdu a ponížení, jaké ještě nikdy nezažil. Seděl bezradně na větvi a ze rtů mu visela tenká slina jako malé kyvadlo.

Hlídač uhodil. Byla to rána chladná a přesně vypočítaná. Hůl dopadla na Icikovy trenýrky, rozdrtila tubu v kapse, srazila jepicí vaz a vrátila Icika na zem. Daleko od dívky, daleko od jeho řeky.

A tak se jen pár hodin po poledni za jednoho středně slunečného dne, dne jako stvořeného pro pokusy, obklopen živými čínskými jablíčky, jistý Icik, kterého neměl v podstatě nikdo rád, rozesmutněl nad osudem malé jepice, které on sám vyměřil čas.