Petr Šabach

JAK POTOPIT AUSTRÁLII
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Tisíc a jedna noc

Stál a díval se na holčičku. Měla dětsky velké a mírně rozšířené oči. Jednou rukou si podpírala hlavu – ležela na boku. Stránky v knížce, kterou měla před sebou, se zlehýnka obracely. Dlouhé hnědé vlasy se jí kroutily do prstýnků. Byla to krásná holčička.

„Do pytle!“ zašeptal zloděj. „Tady přece nikdo neměl bejt!“ V duchu dlouze a přesmutně zavyl. „Ahoj,“ řekla holčička. Nevypadala vylekaně. „Co tady děláš?“ zeptala se ho a pak ještě dodala: „Ty máš naše klíče?“ Podlamovaly se mu nohy. „Do pytle! Tohle je teda tutovka. Panenanebi, za tohle bude další flák!“ Nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Bylo nad slunce jasnější, že teď už se s ním nikdo mazlit nebude. Pomalu se sesul do křesla proti ní. „Tak co tu děláš?“ chtěla vědět. „Ano,“ řekl a pokýval hlavou. Viděl sám sebe s páskou na rukávu. „Naši ti půjčili klíče, ať se na mě podíváš, viď,“ pomáhala mu holčička z bryndy. „Dělají to často, když jdou k sousedům, ale většinou se na mě chodí dívat máma.“ „Ano,“ řekl ochraptěle. „Šel jsem pro víno, a tak mě napadlo, že se na tebe mrknu.“ Podívala se na hodinky. „Přijde maminka?“ zeptala se. „Slíbila to přece…“ Zadíval se na dveře. „Ááno…“ vysoukal ze sebe. „Říkala, že přijde, ale teď jsem zapomněl kdy.“ Podívala se znovu na hodinky. „Za půl hodiny mně přijde dát druhou pusu.“ „Druhou pusu,“ opakoval po ní. „Ano, ano, říkala, že druhou pusu ti přijde dát za půl hodiny. A taky mě prosila, abych tě moc nezdržoval. Jenom abych se podíval, jestli ti nic nechybí, jen se mrknul a zase šel.“ Opatrně se zvedl. Stál a uvažoval, co dál. Holčička ho pozorovala. Ruka se mu trochu třásla, ale přinutil se a pohladil ji po vlasech. „Tak, a teď už zavřít knížku a pěkně spát!“ pokoušel se napodobit hlas své matky. Její matky? Matky vůbec. Když se nad ní sklonil, objala ho rukama kolem krku a dala mu rychle pusu. Strnul. Tohle je tedy situace! V hlavě měl cvrčka jak bábovku. Pak se otočil a šel ke dveřím. Snažil se vzpamatovat. Možná že to nakonec nedopadlo nejhůř. Ted jen rychle vypadnout. Ještě jednou se otočil a spiklenecky mrknul. Zmáčkl kliku.

„Počkej!“ ozvalo se za ním. Neměl sílu se na ni znovu podívat. „Taky bys mohl být zloděj…“ Cítil, jak se mu krev těsná do břicha. Vstala z postele a přešla přes pokoj ke stolku s telefonem. Pod ním zahlédl nějaký papírek s číslem. „Zavolám teď nahoru a řeknu mámě, že si s tím pánem, co přišel pro víno, povídám a aby o mě neměla strach. A že sem nemusí chodit dávat mi druhou pusu.“ Stál a civěl. Zvedla sluchátko. „Nedělej to,“ zašeptal. Prohlížela si ho opatrně. „Ale jestli jsi zloděj, tak přece musím někam zavolat, něco musím udělat, jinak nám ukradneš všechny věci!“

Přešel k ní. Vzal jí sluchátko a zavěsil. „Prosím tě, nedělej to! Já teď pudu a už se tady nikdy neobjevím. Nic nevezmu. Všechno zůstane jen mezi námi a nikdo se o tom nedoví.“ „Takže seš teda zloděj,“ pozorovala ho přivřenýma očima. Odkašlal si. „No… máš pravdu, neměl jsem sem chodit.“ „Takže seš loupežník, co krade?“ řekla s mírným zájmem. „Něco jako Petrovský?“ „To snad zase ne,“ zamumlal. Počítal, jakou má šanci. Kdyby okamžitě vyrazil přes tyhle dveře, klička chodbou a tři patra dolů, bráno po pěti schodech. „Nic na tebe neřeknu, protože jsi hodnej zloděj. Zlej zloděj by mě nepohladil,“ ozvalo se z postele. Narovnala si peřinu a usmívala se na něj. Když mě chytnou, uvažoval, vynese to tak tři roky. Tři roky v ťurmě. Čaj z tarase a všechny tyhle ptákoviny. Dobře to znal. Stůjte! Jděte! Stůjte! Jděte! Tři roky. Do pytle!

„Seš hodnej a mně se líbíš, i když seš zloděj. Vypadáš jako z televize.“ Protáhla se. „Jak se jmenuješ?“ Připadal si jako absolutní idiot, když řekl: „Josef. Teda Pepa. Kamarádi mi směj říkat Pepé.“ „Budu ti říkat Pepé,“ slíbila. Teď mi ovšem budou říkat Matěj, uvažoval. Matěj ze mlejna. Znovu se posadil. Pozorovali se navzájem. Pokoušel se také o úsměv, ale koutky mu zatraceně vázly. Jeho strach dostával zvláštní, komickou podobu. Legrační strach to byl. Jako míval na řetízáku. Ale strach to byl. „Víš,“ řekl, „nemám moc času. Musím se vodsaď dostat dřív, než přijde tvoje máma. To by pro mě představovalo určitý trable. Trapný by to bylo, víš…“

Řekla, jako by ho předtím vůbec neposlouchala: „Přečteš mi pohádku, Pepé?“ Zarůstal do podlahy. Podala mu knížku. Zašvidral na ni očima. Podíval se, co to vlastně drží v ruce. Byly to Příběhy tisíce a jedné noci. „Podívej se,“ zaprosil, „já bych měl co nejdřív zmizet. Sejdeme se někdy jindy, třeba hned zejtra, a já tě vemu do cukrárny, do kina a na pouť v jednom dni a eště ti budu v parku číst pohádky, ale teď to dovopravdy nepude!“ „Jenom krátkou…“ umlouvala ho holčička. „Jenom tu první kratičkou…“ Prudce obrátil několik stran a zamyslel se. Ale co – dyť už je to stejně všechno fuk. Hop nebo trop. Odkašlal si a začal číst. Za chvíli se skoro zklidnil. Holčička ho pozorovala velkýma chytrýma očima. Na prst si namotávala pramínky vlasů. Četl a občas střelil očima po hodinkách. Nedávalo mu to moc smysl. Četl mechanicky. Doklopýtal až ke konci prvního příběhu Knihy tisíce a jedné noci. Chytrá Šahrazád si zachránila krk. Ale co on? „Co jsem vyprávěla, řekla Šahrazád, se nevyrovná tomu, co ještě budu vyprávět příští noci, dopřeje-li mi můj pán a král ještě života,“ řekl a zaklapl knihu.

„A teď už dovopravdy musím jít.“ Postavil se a nervózně se rozhlédl. Holčička si zívla. „Přijdeš zítra?“ zeptala se ho. Panebože, co ji to zas napadlo? zhrozil se a cítil, jak mu první kapka potu sjíždí žlábkem mezi lopatkama. „Nemůžu sem přece chodit každý den! Měj rozum! Co by na to řekli vaši?“ Holčička si ho měřila. „Seš zloděj! Nezapomínej na to, že to můžu klidně říct mámě a tátovi, a ty tě pak daj do vězení, Pepé. A kromě toho jsme kamarádi. Máma je sice taky kamarád, ale ta mi nečte. A mě číst nebaví.“ Zívla. „Přijdeš mi každý den přečíst jeden příběh. Jinak řeknu, že jsi k nám přišel krást. A začnou tě hledat a najdou tě, protože jim řeknu, jak vypadáš.“ Koukal na ni zaraženě a cítil další kapky potu na zádech. Tři roky v kriminále, nebo tenhle kšeft. „Jak bych se sem podle tebe asi každej večer dostal,“ řekl plačtivě. „A i kdybych se sem dostal, tak jak ti tady mám číst, aby si toho máma s tátou nevšimli?“ Okusovala si nehet na malíčku. „Seš zloděj, tak už musíš něco vymyslet,“ řekla. „Jinak tě zavřou nejmíň na tři roky. A až tě pustěj, tak mně už bude devět. Kolik bude tobě, až tě pustěj?“ „Pětatřicet,“ vyhrklo z něj. Přesto se stačil podivit nad tím, jak přesný měla odhad. „Pepé,“ řekla, „přijdeš zítra? Můžeš mi sem chodit tisíc a jednu noc přečíst vždycky jednu pohádku.“ „Do pytle!„ ulevil si. „To je sice furt kratší, než bejt tři roky v lapáku, ale nejde to. Pochop, že tohle na mně nemůžeš chtít! Dám ti, co chceš, na co si vzpomeneš, ale tohle nejde. Já nejsem nějaká Šahrazád, abych si takhle zachraňoval kejhák!“ Zoufale rozhodil rukama a přecházel po pokoji sem a tam. „Sem lapený zvíře,“ mumlal. „Sem jak to lapený zvíře…“

Zazvonil telefon. Srdce se mu zastavilo. Holčička vyskočila z postele. Držela teď sluchátko, ale ještě ho nezdvihla. Usmívala se na něj záhadně. Stál na opačném konci místnosti. Trochu se nahrbil a chvíli to vypadalo, že skutečně vyskočí a vytrhne šňůru ze zdi. „Tak co, přijdeš zítra?“ zvedla obočí a čekala. „Vem to!“ zasípal. „Dělej, nebo sem vletěj, co je s tebou… Přídu, přídu, zejtra určitě! Dělej už! Zvedni to!“

Holčička zvedla telefon. „Všechno je v pořádku, maminko. Nemusíš sem chodit. Opravdu ne,“ řekla přesvědčivě. A pak po malé chvilce ticha odpověděla. „Ne, jen jsem si tu povídala. Je tu Pepé, tak jsme si povídali.“ Zaťal pěsti, zavřel oči a přerývaně se nadechl. Holčička se rozesmála a řekla: „Ale ne, mami, Pepé je hračka. Je to moje úplně nová hračka. Budeme spolu tisíc a jednu noc…“