Petr Šabach

S JEDNÍM UCHEM NAVESELO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Student okouzlený Márquezem

Stalo se to jednoho červnového večera, někdy v polovině osmdesátých let minulého století. Student okouzlený Márquezem stál sám v přítmí školního ateliéru a očima těkal po obraze před sebou. Pohyboval se po něm, jako by poskakoval po hřbetech kajmanů a snažil se s pomocí boží dostat v pořádku na druhou stranu; rychle a opatrně. Stála čichal svůj obraz jako zatoulaný pes, který strnule a tiše naslouchá pachům světa. Obraz před ním se pomalu propadal do tmy, ale bylo třeba ho dokončit ještě dnes, ještě než vstoupí měsíc do úplňku a ozáří tvář ženy na plátně…

Student okouzlený Márquezem hrábl po tubě na stolku, ale hned se zarazil, protože věděl, že barva, kterou hledá, mu uniká. Po malé chvilce se vydal se štětcem v ruce dlouhou chodbou Akademie, školy s převysokým stropem, k ateliéru svého profesora, kde hodlal ukrást barvu pro rty ženy, jíž právě vdechl život.

Uklízečce Akademie výtvarných umění se neřeklo jinak než Jiřinka. Jiřince mohlo být tak kolem třiceti a všichni ji měli rádi. Svou práci dělala poctivě, nikdy na ni nebyly ani ty sebemenší stížnosti, a když se k tomu přidá její věčně usměvavý obličej, obličej jako měsíček, máte před sebou přesně to, co byla – ochotnou a bodrou ženskou. Profesory a docenty zdravila uctivě, s asistenty se bavila přátelsky, se studenty dokonce vtipkovala a nikdy nelamentovala nad nepořádkem, který po nich každý den v ateliérech zůstával. Kolem obrazů chodila s respektem a v uctivé vzdálenosti a jen občas prohodila: „Na tomhle ty barvy skoro svítěj!“ Nebo: „Tak tohle mi připomíná chalupu u nás ve Veselí…“

Kritické komentáře si nechávala pro sebe a jen svým nejlepším kamarádkám se někdy svěřila: „Kolikrát sou to hrozný mazanice!“

Jen jednou jedinkrát se vzepřela jít do ateliéru vytřít podlahu. Ale člověk se jí, chudince, nemohl divit, protože tenkrát, když se pořádala školní výstava, bylo léto a jakýsi vtipálek chtěl všechny šokovat tím, že naplnil kufr střevy. A ta střeva se táhla z kufru ven a visela všude možně po zdech jak staré páchnoucí onuce. Komunikace nazval své dílo student.

„Panečku, ti ho hnali!“ smála se později Jiřinka, když to v hospodě vypravovala kamarádkám. „A dobře mu tak!“ dodala. „Copak to dává nějakej smysl? V parným létě a střeva?!“

Kamarádky se jen křižovaly a volaly: „Kdo to kdy slyšel, aby za naše peníze vymejšleli takový krávoviny! Kdyby malovali pěkný věci, tak neřeknem…“

„Třeba nás!“ vypískla jedna a všechny se hned rozesmály.

„Holky, to by bylo baroko!“ popadla se Jiřinka za břicho a cítila, jak je šťastná, protože ví, co baroko znamená.

Student okouzlený Márquezem kráčel chodbou špičkách šel téměř po špičkách a se zatajeným dechem, jak se chodí v noci krást. Netoužil po setkání s nikým. Jako jediný ze studentů měl k dispozici profesorův klíč ještě z dob, kdy si rozuměli. Šel a představoval si rty krásné Remedios ze Sto roků samoty, šel chodbou jako setmělou pasáží, jako městem, které náhle zaniklo. Kolem Akademie pomalu projel noční jezdec na motocyklu a odraz jeho předního světla vykouzlil na stěnách i stropu iluzi deště žlutých kvítků‘, přesně takových, které se objevily při úmrtí Josého Arcadia Buendíi. Student uvěřil tomu, že to nemůže být náhoda. Že je to znamení.

Večer, když pospíchala do práce, stavila se pět minut před šestou v krámku na rohu. Řezník si ji i nejdřív změřil vyčítavým pohledem, už se chystal zavřít, ale nakonec se usmála řekl: „Máte štěstí. Připravil sem pro vás pěknou porci jatýrek.“ A to v osmdesátých letech minulého století nebylo málo.

Představa čerstvých jater v ní vyvolala p rudký nával touhy, touhy, za kterou se styděla,

ale nikdy jí nedokázala odolat. Chvatně přistoupila k pultu, na který řezník opatrně, skoro jako svátost, položil pergamenový papír, pod jehož bledým povrchem prosvítaly granátově rudé oči ďábla.

Jiřinka rychle zaplatila, vyklouzla ven a běžela se vzácným balíčkem tak rychle, že ani neslyšela, jak za ní řezník s rachotem stáhl roletu.

Student okouzlený Márquezem se přehraboval ve svazku klíčů a hledal ten největší z nich. „Hoc est simplicissimum!“ šeptal si a pak už jen v duchu dodal – poněvadž jsem blázen, jako kdyby se ho někdo na něco ptal. A ještě jedno slovo považoval za nutné vyslovit nahlas: ‚Rcmedios.“

 

Jiřinka proběhla kolem kukaně, kde stačila jen pokynout vrátnému. Starý muž za ní hleděl překvapeně a bez úsměvu, protože se náhle cítil ošizený o její vlídná slova, jak dobře dneska vypadá, a také o čerstvé zprávy ze světa za kamennou zdí; tentokrát o ně přišel. A vůbec, říkal si, rituál je rituál, a měl by se dodržovat. Ale pak jen mlčky uložil do tašky prázdnou termosku, která stále slabě voněla po mátovém čaji, a za mkl vrátnici.

Vyběhla po schodech. Brala je po dvou a štvaná silou mnohem silnější, než byla ona sama, vyrazila téměř tryskem až na samý konec chodby. Zadýchaná, stále v běhu hledala na svém obrovském svazku ten největší klíč. Roztřeseně odemkla a vpadla do profesorova ateliéru. Nezamkla za sebou ani nerozsvítila. Stačila se jen zhroutit do koženého křesla za pracovním stolem a nedočkavě se vrhla na to, co měla v igelitové tašce.

 

S profesorem už nebyli přátelé několik měsíců. „Jste sice nadaný, možná jste můj nejnadanější žák, ale upozorňuji vás, že ještě jedna provokace a já se osobně postarám o vaše vyloučení,“ řekl mu nedávno s obličejem staženým zlostí.

Student vzal profesorova slova na vědomí. To bylo z jeho strany asi tak všechno. Měl sice zpočátku silné, opravdu silné nutkání říct profesorovi svůj oblíbený citát: Synu, synu, mně by úplně stačilo mít jistotu, že ty a já ted‘ opravdu existujeme. Ale nakonec mlčel. Ne že by byl k mlčení odsouzený. Jsou prostě chvíle, kdy právě mlčení člověku přináší velmi příjemný pocit.

Zahryzla se do jater, až to prasklo, a když jí pach krve pronikl ústy a nosem do hlavy, připadala si, jako by jí tam někdo vrazil šíp, jehož hrot ponořil do výměšku jedovaté žáby. Tak sladce to v ní zabolelo. První sousto zhltla, aniž se zdržovala žvýkáním. To až po chvíli, až když uhasila požár první touhy, si řádně nacpala tváře dvěma obrovskými sousty a pak pomalu, už s klidem a spíš promyšleně, s hlavou mírně zvrácenou dozadu si vychutnávala každičkou vteřinu téhle božské večerní seance.

 

Zasunul klíč do zámku a zarazil se. Opatrně se přesvědčil, že dveře skutečně nejsou zamčené, a teprve potom hlasitě zaklepal, a aniž by na něco čekal, vstoupil. Tma uvnitř ho trochu zmátla. Nejistě šátral rukou po zdi v místech, kde měl být vypínač.

Pane profesore…“ pronesl tlumeně a spíš pro jistotu,

Jste tady?“ Teprve potom rozsvítil.

Dívali se na sebe a oba měli co dělat, aby nezařvali hrůzou. Jiřinku ve snaze schovat zbytek jater nenapadlo nic jiného, než si je oběma rukama nacpat do pusy a rychle spolknout, jen aby se co nejrychleji zbavila toho příšerného důkazu, jenže to provedla s takovou razancí, že tu teď jen bezmocně seděla v křesle a připomínala studentovi okouzlenému Márquezem ženu, která se dáví rudou kulečníkovou koulí, ženu, která vybírá ptačí hnízda a hltavě požírá malá holátka, ženu, která právě pozřela nemilované dítě. Na chvíli měl pocit, že vidí ženu v její pravé podobě. Opřel se o stěnu za sebou, aby se mu nepodlomila kolena, a několik dlouhých vteřin ji omámeně pozoroval.

Tohle přece znám, říkal si, tohle přece je můj obraz. Jak se, krucinál, dostal sem? Kdo mi krade obrazy, které nosím v hlavě?

Jiřince se podařilo kus jater, co jí napůl visel z pusy ven, nadhodit bradou a namáhavě spolknout. Stálo ji to tolik sil, že jí málem praskla někde uvnitř mozku cévka. Brunátná a s obličejem od krve se pokusila pomalu vstát z křesla, aby celou tuhle prapodivnou situaci studentovi, kterého dobře znala, nějak přijatelně vysvětlila, ale on ji jen zadržel gestem ruky, v níž držel malířský štětec. Teprve pak se jím několikrát dotkl Jiřinčiny tváře.

Když se vrátil do svého ateliéru, nerozsvítil. Věděl přesně, kde na něho čeká. ‚Rcmedios…“ řekl tiše, „něco pro tebe mám.“

Nastavila rty a usmála se. Několik okamžiků nato student okouzlený Márquezem zamkl školní ateliér a vydal se na cestu ke svému vlastnímu početí uprostřed štírů a žlutých motýlů osamělé noci.