Petr Šabach

S JEDNÍM UCHEM NAVESELO
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Miserere

Probudil mě těžkej heavy metal. „Takže fotr je doma…“ řek sem Báře, ale ani trochu nevypadala na to, že mě registruje. Rozhlíd sem se po pokoji a snažil se kalným zrakem přečíst z rekvizit na podlaze včerejší noc. Jenže,“ povzdech sem si, „podle tohodle bordelu něco uhodnu jen stěží.“

Naše rekvizity sou furt stejný. Lahev vodky vypitá bez dvou tří hltů až do dna a dvě prázdný krabice od vína. A taky slovník cizích slov. Hned jak sem ho zahlíd, vybavila se mi naše noční debata o tom, co znamená slovo miserere.

„Připočtěme špeka nebo spíš dva,“ hodnotil sem to v duchu, „a to, že Bára sice pije, ale já v poslední době už pouze chlastám, takže je jistý, že většinu tý vodky mám na svědomí já…“

Bára se zavrtěla a pak se otočila ke mně.

Včera tvrdila, že miserere znamená smiluj se, kdežto já trval na tom, že miserere je neprůchodnost střev, stav, kdy vlastně kadíte horem, a jak se nakonec ukázalo, pravdu sme měli oba. Mžourala na mě, jako by mě viděla poprvý v životě.

„Panebože!“ řek sem, „nechceš banán, vopičko? Vypadáš přesně jako vopička.“

Něco si zívla. ^ „Cos říkala?“ „Že seš blbeček…“ zašeptala a zase zavřela oči. „Co to je za bordel?“ zeptala se pak, s pusou na u – půl zabořenou do polštáře.

„Heavy metal.“

„Tak ať zavřou huby…“ zanaříkala Bára, „kdo to má poslouchat? Řekni fotrovi, ať to ztlumí, proboha!“

„Jo,“ řek sem a roztřeseně se nadzved, abych se mrkl po spodkách.

„Dáš si fazole?“ zeptal se mě otec v kuchyni. Stál u sporáku a v ruce chráněný chňapkou držel kastrůlek. „Fazole v tomatě od pana Heinze nepotřebujou už vůbec nic… I když, jak tě tak pozoruju, možná by sis je moh krapítek opepřit!“ pomrkával na mě a ukazoval přitom hlavou k mýmu pokoji: Je tam?“ Je,“ řek sem. „Která.

„Furt ta samá,“ zamručel sem, „je eště pivo?“

Položil kastrůlek zpátky na sporák a otevřel ledničku. JA tak koukám, pivo je to jediný, co vlastně máme, synku…“ řeka vytáh dvě plechovky gambáče.

„Pssst!“ udělala ta moje.

„Pssst!“ odpovědělo jeho víčko. Takovej náš ranní pokec, v kterým se celkem sejdeme. Horší to bejvá potom. Kydl mi sběračkou do misky hromadu těch jeho oblíbenejch fazolí, podal mi lžíci a kývl bradou, abych se s ním posadil za stůl.

„Já nemám hlad,“ řek sem, „potřebuju se jen napít…“

„Nekecej a jez!“ poručil mi, ale spíš přátelsky, jako že mu Ještě nejsem úplně ukradenej. Nemínil sem se s ním dohadovat, a tak sem těch pár lžic, aby dal pokoj, polkl. Fazole chutnaly jako umělá hmota. Nic víc, nic míň. Zalil sem je pivem a šel si do lednice pro novou plechovku.

„Hele!“ ozvalo se za mnou, ‚je deset ráno, abys to nepřehnal!“

„Hele!“ zavolal sem do útrob ledničky, „ty piva sou moje, to ty mi je upíjíš.“

„No… já to myslel dobře, vem mi taky jedno…“ dodal o poznání mírnějším hlasem.

„Moh bys to vypnout?“ zeptal sem se ho, když sme zase udělali to naše pssst.

Podíval se na mě nechápavě: „Co mám vypnout?“

Tuhle vopičárnu… „ ukázal sem plechovkou na jeho starobylej kazeťák.

„Zkuste je překonat, hoši!“ zasyčel a za normálních okolností by následovala přednáška o tom, jaký krávoviny teď poslouchám já… Jenže najednou se otevřely dveře mýho pokoje a Bára prošla do koupelny, a protože byla nahatá, radši ani nepozdravila. Asi si myslela, že je slušně vychovaný děvče, který ví, co se patří a co ne. – „Kurva, aspoň pozdrav mýho otce!“ zařval sem za ní.

„Mně to nevadí… „ prones chlácholivě.

„Ale mně jó! Kurva, co si myslí, že je v lázních nebo co?“

„Jak to mezi vámi klape?“ pokusil se otec o cokoliv, co by aspoň vzdáleně připomínalo konverzaci v nějaký normální rodině.

Jenže to my teda nejsme. To mi věřte. Koukal sem na něj a schválně se pokoušel o výraz, kterým sem ho vždycky maximálně vytáčel. ‚Nedělej na mě ten svůj buličí ksicht!“ vykřikoval, když sem byl malej. Sám nevím přesně, co to znamená, ale jestli ste někdy viděli usmrkanýho kluka, který kterýmu právě rodiče udělali před hračkářstvím m u o tom, že autíčko, co k němu vztahuje ručičky přes sklo, mu přinese Ježíšek asi za rok, dělá to dítě na chodníku buličí ksicht, jako když ho vyšije.

„Má novou kérku. To je to jediný, co je novýho, a nevím, jestli se to dá chápat jako mezi náma,“ řek sem.

Otec pochopil, že tudy ne, a tak, snad aby změnil téma, povídá: „Nebudu večer doma, takže si někde něco kup…“ A podával mi přitom přes stůl kilo. „Třeba hambáče v Mekáči,“ dodal.

„Kristepane!“ vybuch sem, „vypni už proboha tu muziku a přestaň říkat kraviny, jako je hambáč a Mekáč!“

„Co sem řek?!“ ztuh a natáh se, aby stáhnul volume doleva.

„Řek si Mekáč. Jako by to byla nějaká senzace, že je tady. Byli sme s děckama v Mekáči!“ pitvořil sem se. „To vám je vážně úžasný, jaký tam maj čisťoučko a na hajzlíku vám hrajou! Hrajou a po spláchnutí teče do mísy azurově modrá vodička! Tam zas příští neděli vyrazíme! V sobotu do hypáče a supráče a v neděli do Mekáče, to máme prima život, viď, maminko!“

„Co ti zas, do prdele, je!“ vyletěl můj občas prchlivej otec a fakt to chvíli vypadalo, že mi jednu natáhne, takže sem se instinktivně přikrčil, ale přesto sem co možná nejpotměšilejším hlasem, jakýho sem byl schopnej, prones: „Protože abys věděl, tatínku, já du dneska se svejma kámošema jeden takovej tvůj Mekáč tak trochu zlikvidovat. A víš proč? Protože nás sere!“

Stál pořád proti mně, ale při těch slovech mu ruce pomalu zplihly podél těla.

„Chceš se zase dostat do průseru?!“ zved hlas, „chceš, abych tě z toho průseru zase tahal?! Víš, jak sem se musel tenkrát ponižovat? Musel sem až za samotným náměstkem ministra vnitra!!! Dyť je ti sedmnáct, člověče!“ zařval, „a jí bylo před tejdnem šestnáct!“

„Nona asi nikam nejde,“ řek sem. „Nona asi nikam nejde!“ zvolal otec právě v momentě, kdy Bára vyšla z koupelny, zaplaťpánbů aspoň v ručníku.

 

Teprve před McDonald’s mi došlo, že sem na místě skoro o hodinu dřív. Všude kolem panoval naproste] klid a nic nenasvědčovalo tomu, že už za chvíli napochoduje do těchhle míst parta mejch kámošů v čele s Gumou. „Nazdar, Gumo!“ řeknu mu. „Zdar!“ odpoví Guma. ,Dcmc na to?“ zeptám se ho. „Nekompromisně!“ řekne Guma a já to vím proto, protože takhle se zdravíme vždycky. Guma toho po pravdě řečeno nikdy moc nenamluví, tvrdí, že kecy nemaj cenu.

Loudal sem se směrem k parku a říkal si, že tam možná potkám někoho z našich, a začínal sem bejt správně nažhavenej na věc, nažhavenej tak akorát na tu správnou teplotu, když mě to zkroutilo poprvý. Bez jakýhokoliv varování to ve mně zanaříkalo, a já se musel posadit na lavičku, jak mě ta bolest někde uvnitř skřípla. Když ten první nálet povolil, utřel sem si z čela pot a pomaličku sem se pokusil narovnat, abych moh znova popadnout ztracenej dech. Celý to bylo náhlý a nečekaný jak ten příslovečnej blesk z čistýho nebe. Jenže tohle nebyl blesk, tohle byly fotrovy fazole Heinz 57!

Nějakou chvilku se mi zdálo, že se nic neděje, a tak sem se opatrně postavil, ale jestli to, co mě potkalo před chvílí, bylo jen prostý varování, tak tenhle signál, myslím ten druhej v pořadí, už vážně nešlo ignorovat, tohle už byl vážně průser. Ve vteřině sem přešaltroval normální pohled na svět, takový to – hele pes, na chladnokrevný terminátorský vidění, kde sou nejdůležitější fakta a ne nějaký pocity, vidění, který vám sděluje, že doběhovou vzdálenost nejde změřit, protože prostě není kam doběhnout, že v celým tomhle zatraceným okolí není nic, co by jeden moh použít jako úkryt, že tohle je konec. Snad jedině řeka, ale teďkonc, v takový zimě? A pak se mi na displeji rozsvítilo: Cíl nalezen. Místo – McDonald’s!

Nevím, kolik času sem tenkrát potřeboval, protože sem musel cestou obejmout pár stromů v parku a předstírat, že z nich dojím energii, což mimochodem nebylo tak docela od věci, ale to není podstatný, podstatný je, že sem na ty záchodky v McDonald’s dorazil. Bylo to tak rychlý, že sem se ani nezdržoval nějakým promiňte a pardon, když sem vrážel do lidí na schodech do prvního patra, kde sem, s výrazem člověka podrobenýho extrémnímu přetížení a s něčím mezi tichou modlitbou a vřískotem, dopad na prkýnko a s obličejem v dlaních explodoval. Teprve pak sem si uvědomil, že se tady fakt odkudsi line hudba, taková ta, co nemá ani začátek, ani konec, a nevím, k čemu může bejt kromě sraní dobrá, a taky to, že se světlem, jaký tam panovalo, se v přírodě jen těžko potkáte, protože je umělý, takový modře nasládlý, světlo tak protivný, že sem před ním musel zavřít oči.

Seděl sem dlouho schoulenej v předklonu a zesláble vnímal, jak mi z pusy kane slina. Tohle se mi stává, jen když usínám, to sem si ještě uvědomovala chtěl si ji otřít palestinou a vyrazit ven za kámošema, ale ta svině kapitalistická mě tím svým muzakem a bleděmodrou luminiscencí přitloukli k prkýnku, a já se ocit v limbu.

Probudilo mě až důrazný ťukání na dveře, za kterejma sem slyšel tlumenej hovor, a já najednou zjistil, že necejtím nohy. Štípal sem se do nich, a dokonce do nich mlátil pěstmi, ale nic. Vůbec nic. Jen to slabě zadunělo. Zavolal sem: „Moment!“ naproti těm hlasům, který, jak se mi zdálo, čím dál víc sílily, a snažil sem se rukami vzepřít na deklu, abych moh aspoň spláchnout, než nějakej chlápek, nebo dokonce pár chlápků vyrazí dveře a vyvlečou mě ven, ale nešlo to.

„Moment!!!“ řval sem a v panický hrůze si masírovat stehna tak dlouho, než sem ucejtil, že se mi do nich začíná se slabým šuměním vracet krev. Splách sem, roztřeseně se postavil a vypajdal ven vstříc nějakýmu mladýmu klukovi v uniformě firmy McDonald’s a chlapovi s dítětem, kterej vypadal už dost nasraně, ale když uviděl mě s nohama do iks, jak se přidržuje zdí a vždycky, když chci udělat další krok, musím si pomoct jednou nebo druhou rukou, ubral, a dokonce se mě s provinilým ksichtem pozeptal, jestli náhodou nepotřebuju podepřít. Za pár vteřin mi nohy vyšuměly na normál a já zjistil, že můžu jít. Sice trochu toporně, ale že můžu.

„Dolů radši nechoďte!“ volal na mě McDonald’s junior, „napadli nás anarchisti!“

Teprve v tu chvíli sem si uvědomil, že zezdola k nám dolejhá nějakej divnej kravál. Podíval sem se na hodinky – a ty nešťastný nohy mě málem zradily podruhy. Ježíšmarjá, dyť já sem tu akci doslova prosral! zabědoval sem v duchu a snažil se trochu popoběhnout.

Cestu dolů si vybavuju matně, pamatuju si prakticky jen dvě věci – nějakou mladou holku, která na mě zůstala koukat s pusou dokořán, teda ani ne tak na mě, jako na moji palestinu, co sem měl omotanou kolem krku, a pak na to, jak můj stojí s nakousnutým hamburgerem jako otec stojí s nakousnutým socha a naprosto nevěřícně zírá na roztřískanou výlohu před sebou. Jenom tam tak stála udiveně kroutil hlavou a jednu tvář měl nehnutě vypouklou tím kusem žvance.

Takže vím, že první, co sem udělal, bylo, že sem si napchal palestinu do kapsy, a druhý, že sem šel k otci a snažil se ho zatáhnout za jeden ze sloupů v přízemí. I na mě zíral nechápavě, konečně těžce spolk sousto a teprve potom se mě ohromeně zeptal: „Nemáš bejt na druhý straně?!“

„Do prdele, co tady děláš?“ zeptal sem se otráveně.

„Žvejkám hovno v prehistorickým stavu od firmy McDonalds, což sou tvoje slova, a nestačím se divit, jaká se kolem toho venku spustila mela. A ty máš bejt taky tam a rozdávat si to se mnou.“

Nějaká ženská začala pod stolem vřískat na celý celý kolo, že je od krve, ale pak ji mladá McDonald’s ujistila, že je to jen kečup a že se nic neděje, takže dala pokoj. Mezi náma – od krve klidně bejt mohla, protože jenom za tu chvíli, co sem tam stál, vletělo vejlohou dovnitř několik dlažebních kostek.

„Tohle si, vy idioti, dělejte, když tu nejsou lidi,“ řek otec nakrknutě a říkal to sice těm venku, ale zároveň mně do ucha.

„Tohle nebylo v plánu…“ vzdych sem, „tohle museli posrat policajti.“

Vykouk sem opatrně zpoza sloupu, kterej nás chránil, a to, co sem zahlíd, mi fakticky vyrazilo dech. Viděl sem kámoše Gumu, jak hák další kostku proti nám, slyšel sem jasně jeho vysokánskej hlas i jeho typický: „Seru na vás!!!“ Taky sem viděl poldu, kterej se na něj hnal s pendrekem, a bylo nad slunce jasnější, že to není nikdo jinej než ten vylízanej skin, kterej si dřívějc nechával říkat Zub. Jasně že to byl ten parchant, Zuba si nikdá nemůžete splíst, dokonce ani v případě, že na sobě má černou kombinézu s nápisem POLICIE.

Jednou sme se spolu dostali do pěknýho průseru, a ačkoliv sme si původně přišli dát do držky, nakonec byl rád, že sem ho schoval před poldama u jednoho svýho kámoše. Hnali nás tenkrát přes půl Prahy a nebejt mě, byl Zub zbitej jak žito, protože jednoho poldu natáh pálkou, až mu přerazil nos.

Ale to už je dávno. Teď je Zub u nich. Spousta skinů je u nich. U policajtů to měli vždycky lepší než my, to se ví. Zahlíd sem i Báru, která to asi od někoho slízla natvrdo, protože seděla na bobku doslova pár kroků ode mě, držela se za hlavu a její ryšavý dredy se jí pomalu barvily do temně ruda.

„Ježíšmarjá, co tady dělám!“ tlouk sem hlavou o sloup před sebou.

„Ježíšmarjá, co tady dělám já?“ řek otec.

Ven sem nemoh kvůli policajtům, který stáli v řadě před vejlohou, a na hamburger sem taky moc velkou chuť neměl. Guma šikovně kličkoval před Zubem a jen se snažil bejt co nejdál od jeho pendreku a pracovních bot, což dělal tak dlouho, dokud mi definitivně nezmizel z očí. Párek nějakejch drsňáků v uniformách třás Bárou, a místo aby jí pomohli, přece museli jasně vidět, že krvácí, táhli ji k auru, a to sem fakt myslel, že zešílím, protože sem jí nemoh přes tu hradbu nijak pomoct, a zažíval sem jen pocit absolutně bezmocnýho nasrání, co vás dohání až k breku.

Otec v klidu dojed svůj hamburger a teď jen tak stál vedle mě a sledoval tu melu venku. Ty dva poldové chytli nakonec Báru – jeden za ruce a druhej za nohy – a ona, chudák, jen řvala a zmítala se jako had, bundu vykasanou až někam pod bradu. Jak tohlento otec zahlíd, odstrčil mě a vydal se přes místnost směrem k policajtům, který stáli venku a byli k nám otočený zády, a na jednoho toho policajta něco zavolal. Když ten šašek nijak nereagoval, tak mu dírou ve skle poklepal na rameno a pak Ještě jednou a trochu silnějc a něco na něj hulákal a ten blbeček se najednou bleskurychle otočil, a aniž by se vůbec podíval, koho má před sebou, natáh ho po hlavě tou svou distanční tyčí tak, že otec zahučel po zádech zpátky a upad do střepů, co se válely po podlaze. Udiveně se posadil a chyt se za hlavu, z který mu crčela krev. No a protože je občas pěkně prchlivej, jak už sem poznamenal, vyskočil okamžitě na nohy a znovu se rozběh k vejloze, ale teď už si nechtěl popovídat. Chyt policajta, co ho praštil, zezadu pod krkem a asi se ho snažil vtáhnout dovnitř, jenže to byl on, kdo byl tažen, a to přesně opačným směrem, než chtěl, a pak se do něj dali Ještě další, a zatímco ho třískali hlava nehlava, vlekli ho stranou. Poslední, co sem zaregistroval, bylo, že ho odvážej ve stejným autě jako Báru. A možná že i Gumu.

„Dovolte nám, abychom vám jako pozornost naší firmy, vzhledem k této nemilé události, nabídli zdarma McDonalďs menu,“ ozvalo se vedle mě. Otočil sem se na slečnu v uniformě a zavrtěl hlavou. Ale pak sem si to rozmyslel a řek, ať mi to zabalí s sebou. No a takhle, s pytlíkem McDonalďs v ruce, sem se pomalu vydal přes podlahu plnou střepů ven. Ven za Bárou, Gumou a mým otcem, který unes zlej policajt Zub. Ten samej, co mi něco dluží. A přesto sem to zase já, kdo je na kolenou.

„Dočkali ste se všichni. Tady sem a kráčím za váma po spodní půlce housky žádat o smilování. Nad námi, nad vámi. Miserere…“