Andrzej Sapkowski

ZAKLÍNAČ I. - POSLEDNÍ PŘÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Lupiči se v jeskyních zaskočit nedali. Čekali v sedlech, nehybní, vzpřímení hleděli na šiky ozbrojených vesničanů vycházejících z lesa. Vítr jim nadouval pláště, takže připomínali hubené dravé ptáky s roztřepenými pery. Vypadali hrozivě a v lidech vzbuzovali strach.

"Je jich osmnáct," spočítal je ve třmenech vztyčený Korin. "Většina na koních, šest pěších. Jeden vůz, Mikulo!"

Kovář rychle přeformoval svůj oddíl. Muži ozbrojení píkami a oštěpy poklekli na okraji křovin, zaryli dřevce tupým koncem do země a hroty namířili proti nepřátelům. Lučištníci zaujali pozice za stromy. Ostatní ustoupili do houští.

Jeden z jezdců se k nim přiblížil. Zarazil koně, zvedl ruku nad hlavu a něco volal.

"Je to lest," zamručel Mikula. "Znám je, psí syny."

"Uvidíme," řekl Korin a seskočil ze sedla. "Pojď."

Pomalu kráčeli k jezdci. Po chvíli se Korin všiml, že Visenna jde za nimi.

Jezdec byl bobolak.

"Budu hovořit krátce," zavolal ze sedla. V jeho kožešinou zarostlém obličeji mžikala lesklá malá očka. "Jsem vůdce jednotky, kterou vidíte. Devět bobolaků, pět lidí, tři vrani, jeden elf. Zbytek nežije. Došlo mezi námi k hádce. Náš bývalý náčelník, který nás sem přivedl, leží svázaný tamhle v jeskyni. Udělejte si s ním, co chcete. My chceme odjet."

"Tvoje řeč byla dost krátká," vyprskl Mikula. "Vy chcete odjet. A my vás chceme rozsekat na kusy. Co ty na to?"

Bobolak vycenil špičaté zuby a napřímil v sedle svou malou postavu.

"Myslíš, že s vámi smlouvám ze strachu z té bandy usmolenců ve slaměných láptích? Prosím, jestli chcete, podřežeme vás. Je to naše řemeslo, křupane. Vím, co riskujeme. I kdyby nás pár padlo, zbytek se probije. Takový je život."

"Vůz neprojede," procedil Korin skrze zuby. "Takový je život."

"To už je náš problém."

"Co je na tom voze?"

Bobolak si odplivl přes pravé rameno:

"Jedna dvacetina toho, co zůstalo v jeskyni. A aby bylo jasno, jestli nám přikážete nechat vůz tady, tak jsme už předem proti. Než abychom odešli bez kořisti, volíme raději boj. No tak, co chcete? Jestli se máme bít, tak hned teď ráno, dříve než začne pražit slunce."

"Jsi odvážný," poznamenal Mikula.

"V mé rodině jsme všichni takoví."

"Propustíme vás, pokud složíte zbraně."

Bobolak si znovu odplivl, tentokrát pro změnu přes levé rameno.

"Nic takového," zavrčel krátce.

"V tom to je," zasmál se Korin, "beze zbraní neznamenáte nic."

"A kým jsi beze zbraně ty?" zeptal se malý jezdec nevzrušeně. "Králevicem? Přece vidím, co jsi zač. Myslíš, že jsem slepý?"

"Se zbraněmi byste se zítra vrátili," řekl Mikula pomalu. "Pro zbytek toho, co zůstalo v jeskyni, jak říkáš. Pro ještě větší kořist."

Bobolak vycenil zuby:

"To jsme původně zamýšleli, ale po krátké hádce jsme se na to vykašlali."

"Velice moudré," ozvala se najednou Visenna. Vykročila před Korina a stanula před jezdcem. "Velice moudré, že jste se na to vykašlali, Kehle."

Korinovi se zazdálo, že se do nich opět opřel vítr, že zahučel ve skalách a zavanul chladem. Visenna hovořila dál cizím, kovovým hlasem:

"Kdokoli z vás by se sem vrátil, zahyne. Vidím to a předpovídám. Odejděte odtud. Okamžitě. Ihned. Kdo se vrátí, zemře."

Bobolak Kehl se naklonil a pohlédl z koňského hřbetu na čarodějku. Nebyl mladý, kožešinu už měl skoro šedivou, protkanou bílými prameny chlupů.

"To jsi ty? Mhm, myslel jsem si to. Jsem rád, že... Nezáleží na tom. Řekl jsem, že se sem nevrátíme. Přidali jsme se k Fregenalovi kvůli kořisti. To už skončilo. Teď máme na krku Kruh a všechny osady v okolí. A Fregenal začal blouznit o světovládě. Už ho máme dost - i toho strašidla z průsmyku."

Škubl uzdou a otočil koně. "Proč to říkám? Odcházíme. Žijte tu ve zdraví."

Nikdo mu neodpověděl.

Bobolak zaváhal, pohlédl k okraji lesa, potom se podíval na nehybný šik svých jezdců. Otočil se v sedle a pohlédl Visenně do očí.

"Byl jsem proti, když Fregenal plánoval tvé zavraždění," řekl. "Teď vidím, že jsem měl pravdu. Když ti povím, že kostěj je jistá smrt, půjdeš přesto do průsmyku?"

"Půjdu."

Kehl se narovnal, křikl na koně a odcválal ke svým.

Jezdci po chvíli utvořili kolonu, obklopili vůz a vyjeli na cestu. Mikula už byl u svých, domlouval jim, uklidňoval vousáče z Porogu a další, kteří žíznili po krvi a pomstě. Korin s Visennou mlčky pozorovali oddíl jezdců, jenž je míjel. Jeli pomalu, hleděli přímo před sebe s okázalým klidem a pohrdáním. Jenom Kehl, když je míjel, zvedl ruku k pozdravu. Se zvláštním výrazem v nelidském obličeji si prohlížel Visennu. Pak prudce popohnal koně, odcválal do čela oddílu a zmizel mezi stromy.

VIL

První tělo leželo hned u vchodu do jeskyně, bylo nepřirozeně zkroucené a vmáčknuté mezi pytle s ovsem a hromadu chrastí. Oněco dále se chodba se rozdělovala. Tam ležely další dvě mrtvoly, jedna přišla úderem palcátu či kyje takřka o celou hlavu, druhá byla pokryta zaschlou krví z četných ran. Obě patřily lidem.

Visenna si sundala čelenku. Její diadém svítil jasněji než pochodně, jež měly osvětlovat tmavý vnitřek jeskyně. Chodba ústila do velkého sálu. Korin tiše hvízdl skrze zuby.

Pod stěnami stály truhlice, pytle a sudy, válely se tam hromady koňských postrojů, žoky vlny, zbraně, nástroje. Několik truhlic bylo rozbitých a prázdných. Jiné byly plné. Okolo kráčející Korin viděl úlomky jadeitu a matně zelené jaspisy, ale i acháty, opály, chrysoprasy a další kameny, které ani neznal. Na skalnaté podlaze se povalovaly svazky kožešin bobrů, rysů, lišek, rosomáků. Mezi nimi se tu a tam leskly vytroušené zlaté, stříbrné a měděné mince.

Visenna se ani na okamžik nezastavila, kráčela do další prostory, značně menší a temnější. Korin šel za ní a smutně se ohlížel po truhlicích.

"Tady jsem," ozval se nezřetelný tvar ležící na hromadě šatstva a kožešin na podlaze.

Přistoupili blíž. Svázaný člověk byl malý, lysý a otylý, s obrovskou modřinou přes polovinu tváře.

Visenna se dotkla diadému, chalcedon se na okamžik rozzářil jasným světlem.

"To není třeba," řekl svázaný muž. "Znám tě. Jen jsem zapomněl, jak ti říkají. Vím, co máš na čele. Říkám, že to není třeba. Přepadli mě ve spánku, sebrali mi prsten a zlomili hůl. Jsem bezmocný!"

"Změnil ses, Frenegale," poznamenala Visenna.

"Visenna," zamručel tlouštík. "Už jsem si vzpomněl. Nečekal jsem, že pošlou zrovna tebe. Myslel jsem, že to spíš bude muž, proto jsem poslal Manissu. S mužským by si moje Manissa poradila."

"Neporadila," pochlubil se Korin, rozhlížeje se kolem sebe. "I když musím nebožce přiznat snahu. Dělala, co mohla."

"Škoda."

Visenna se rozhlédla po jeskyni, pak jistým krokem zamířila do kouta, špičkou boty obrátila kámen a z jamky pod ním vytáhla hliněný hrneček ovázaný tukem napuštěnou kůží. Rozřízla řemínek svým zlatým nožíkem a vytáhla svite pergamenu. Frenegal na ni vrhl nevraživý pohled.

"Prosím, prosím," řekl zlostí se chvějícím hlasem. "Jaký talent.

Blahopřeji. Umíš najít skryté věci. Co ještě dovedeš? Věštit z beraních vnitřností? Léčit nadmuté jalovice?"

Visenna si prohlížela list po listu, svázaného čaroděje si nevšímala.

"Zajímavé," řekla po chvíli. "Před jedenácti roky, když tě vyhnali z Kruhu, se ztratily jisté stránky ze Zakázaných knih. Dobře, že se našly a dokonce doplněné komentáři. Tak ty ses odvážil použít Alzurův dvojitý kříž? No, no. Nemyslím, že bys zapomněl, jak Alzur dopadl. Několik jeho nestvůr prý ještě běhá po světě. Také ten poslední netvor - vij, který ho zabil a než utekl do lesů na Zafičí, zpustošil polovinu Mariboru."

Několik pergamenů schovala do kapsy na rukávu kazajky. Poté rozvinula další.

"Aha," promlouvala, vraštíc čelo. "Vzorec Dřevokořene, trochu pozměněný. A tady Trojúhelník v trojúhelníku, prostředek k vyvolání série mutací a obrovského nárůstu tělesné hmoty. Copak ti, Fregenale, posloužilo jako výchozí materiál? Co je to? Vypadá jako obyčejný štír. Fregenale, něco tady chybí. Doufám, že víš, o čem mluvím."

"Jsem rád, že sis toho všimla," ušklíbl se čaroděj. "Říkáš obyčejný štír? Až ten obyčejný štír vyleze průsmyku, celý svět oněmí hrůzou. Na chvilku. Potom začne křičet."

"Dobrá, dobrá. Kde jsou chybějící zaklínadla?"

"Nikde. Nechtěl jsem, aby se dostala do nepovolaných rukou. Obzvláště do vašich. Vím, že Kruh touží po moci, kterou lze pomocí těch zaklínadel získat, ale nic z toho nebude. Nikdy se vám nepodaří stvořit něco ani z poloviny tak hrozného, jako je můj kostěj."

"Zdá se, Fregenale, žes dostal po hlavě opravdu silně," opáčila Visenna s klidem. "Proto nejsi schopen rozumně uvažovat. Kdo tady hovoří o stvoření? Tvého netvora musíme zlikvidovat, úplně zničit. Jednoduchou reverzí vrátíme spojující zaklínadlo, použijeme zrcadlový efekt. Jistě, spojující zaklínadlo bylo sladěno s tvou holí, takže je budeme třeba přeladit na můj chalcedon."

"Těch ,bude třeba' už zaznělo příliš," zavrčel tlouštík. "Můžeš tu sedět třeba celou věčnost, moje přemoudřelá protivnice. Jak jsi přišla na ten směšný nápad, že ti prozradím spojovací zaklínadlo? Nevytáhneš ze mě nic, z živého ani mrtvého. Mám blokádu. Nepouli tak na mě ta svoje kukadla, nebo ti ten tvůj kamínek propálí díru do čela. Dělejte, rozvažte mě, už jsem celý zdřevěnělý."

"Jestli chceš, tak tě můžu párkrát nakopnout," zasmál se Korin. "To ti obnoví krevní oběh. Mám dojem, plešoune, že dost dobře nechápeš, v jakém jsi postavení. Za chvilku sem vpadnou sedláci, které rozběsnily nájezdy té tvojí bandy. Slyšel jsem, že tě chtějí roztrhat čtyřmi koňmi. Viděls někdy, jak se to dělá? Nejdřív se vždycky utrhnou ruce."

Fregenal natáhl krk, vytřeštil oči a pokusil se Korinovi plivnout na boty, ale v poloze, v níž se nalézal, to bylo nemožné - jen si poslintal bradu.

"Tohle!" prskal. "Tohle si dělám z tvých vyhrůžek! Neudělají mi nic! Co si to namlouváš, vandráku? Připletl ses k záležitostem, které přerůstají tvoje omezené chápání. Ale zkus se jí alespoň zeptat, proč tu je. Visenno, pouč ho. Zdá se, že tě pokládá za spasitelku zotročených, ušlechtilou bojovnici za práva těch ubožáků. Jenže tady jde o peníze, hlupáku! O velké bohatství!"

Visenna mlčela. Fregenal se narovnal, ohýbal nohy v kolenou a vrzal provazy, až se mu podařilo obrátit se na bok.

"Není to snad pravda," křičel, "že tě sem Kruh vyslal proto, abys otevřela zlatý pramen, který vyschl? Kruh měl značné zisky z těžby jaspisů a jadeitů a vybíral i mýtné od kupců a karavan výměnou za ochranné amulety, které ale, jak se ukázalo, na mého kostěje neplatí."

Visenna se neozvala. Nedívala se na svázaného muže, hleděla na Korina.

"Aha!" zvolal čaroděj. "Mlčíš, nezapíráš! Takže je to už běžně známo. Starší a zkušení o tom věděli už dávno, jenom takové usmrkance jako jsi ty udržovali v přesvědčení, že Kruh je stvořen k boji se Zlem. Nedivím se, že pravda vyšla najevo. Svět se mění, lidé si pomalu začínají uvědomovat, že se mohou obejít bez kouzel a čarodějů. Ani se nenadějete a budete bez práce, budete muset vyžít z toho, co jste si stačili nakrást. Proto takové úsilí o zachování vašich příjmů. Takže mě hned rozvažte. Nezabijete mě ani neodsoudíte k smrti, protože by Kruh utrpěl další ztrátu. A to by vám nedaroval, to je jasné."

"Nic není jasné," řekla Visenna chladně a založila si ruce na prsou.

"Víš, Fregenale, takoví usmrkanci jako já nevěnují přehnanou pozornost dočasnému prospěchu. Co je mi po tom, jestli Kruh ztratí, získá nebo jestli bude rozpuštěn. Vždycky se nějak uživím léčením nadmutých jalovic anebo impotence takových starých prašivců jako jsi ty. Ale to je jedno. Důležitější je to, že chceš žít, Fregenale, a proto meleš pantem. Každý chce žít. Proto mi hned teď a tady prozradíš vázací zaklínadlo. Potom mi pomůžeš najít toho kostěje a zničit ho. Pokud ne... Nu, co se dá dělat, zajdu se projít do lesa. V Kruhu ohlásím, že jsem nedokázala zadržet rozzuřené sedláky."

"Vždycky jsi byla cynická," zaskřípal zuby čaroděj. "Už tenkrát v Mayenně. Zvláště ve vztazích s muži. Bylo ti sotva čtrnáct let a už tehdy se hodně vyprávělo a tvých..."

"Přestaň, Fregenale," přerušila ho. "Tvoje řeči na mě nedělají žádný dojem. A na něho také ne. Není můj milenec. Řekni jen, že souhlasíš a skoncujeme s tou zábavou. Protože ty přece souhlasíš." Fregenal zakoulel bělmem očí a odvrátil hlavu.

"Jasně, že ano," zachrčel. "Pokládáš mě snad za idiota? Každý chce přece žít."