Andrzej Sapkowski

ZAKLÍNAČ I. - POSLEDNÍ PŘÁNÍ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Fregenal se zastavil a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo:

"Tam za tou skálou začíná soutěska. Na starých mapách je označena jako Dur-tan-Orit - Myší díra. Je to brána Klamatu. Tady musíme zanechat naše koně. Koňmo nemáme nejmenší šanci, že bychom se k němu přiblížili nepozorovaně."

"Mikulo," řekla Visenna, sesedajíc z koně, "počkáte tady do večera, ne déle. Pokud se nevrátíme, ať vás ani nenapadne jít do průsmyku. Vraťte se domů. Je ti to jasné?"

Kovář přikývl. Zůstali s ním už jen čtyři vesničané. Ti nejodvážnější. Zbytek oddílu se cestou vytratil jako sníh v květnu.

"Jasné, paní," zabručel a změřil si kosým pohledem Fregenala. "Nechápu však, proč věříš tomu darebákovi. Podle mě měli chlapi pravdu. Měli jsme mu useknout hlavu. Jen se podívejte na ta jeho prasečí očka, na ten zrádný ksicht."

Visenna mlčela. Zacláněla si rukou oči a dívala se na hory, na úzký vstup do soutěsky.

"Veď nás, Fregenale," přikázal Korin a popotáhl si opasek.

Vyrazili.

Po půlhodině pochodu uviděli první vůz. Převrácený a rozbitý. Za ním druhý se zlomeným kolem. Kostry koní. Kostru člověka. Druhou. Třetí. Čtvrtou. Hromadu polámaných, rozdrcených kostí.

"Ty zkurvysynu," řekl Korin tiše, dívaje se na lebku, jejímiž očními důlky prorůstaly stvoly kopřiv. "To jsou kupci, že? Nevím, co mi zabrání, abych..."

"Na něčem jsme se dohodli," přerušil ho Fregenal kvapně. "Dohodli jsme se. Řekl jsem vám všechno, Visenno. Pomáhám vám. Vedu vás. Dohodli jsme se!"

Korin si odplivl. Pobledlá Visenna na něj pohlédla, pak se otočila na čaroděje.

"Dohodli jsme se," potvrdila. "Pomůžeš mi ho najít a zničit, potom půjdeš svou cestou. Tvoje smrt by těm, kdož zde leží, život nevrátila."

"Zničit, zničit, zničit... Visenno, znovu tě varuji a znovu opakuji: uveď ho do letargie, paralyzuj ho, znáš zakletí. Ale nenič ho. Má nesmírnou cenu. Vždycky ho můžeš..."

"Přestaň, Fregenale. Už jsme o tom hovořili. Veď nás!"

Pokračovali dál, opatrně stoupali kolem koster.

"Visenno," zašeptal Fregenal po chvíli. "Uvědomuješ si to riziko?

Je to vážná věc. Víš, se Zrcadlovým efektem to bývá všelijak. Jestli se inverze nepodaří, je po nás veta. Viděl jsem, co dokáže."

Visenna se zastavila.

"Nevytáčej se," řekla. "Za koho mne považuješ? Inverze se podaří, pokud..."

"Pokud jsi nás neoklamal," vpadl jim rozzlobeným hlasem dohovoru Korin. "A pokud jsi nás obelhal... Tak tys viděl, co ta tvoje zrůda dokáže. Víš ty ale, co dokážu já? Znám takové seknutí, po kterém zasaženému zůstane jedna líc a půlka čelisti. Může to přežít, jenže si pak už, mimo jiné, nezahraje na flétnu."

"Visenno, uklidni toho zabijáka," vykoktal pobledlý Fregenal.

"Vysvětli mu, že jsem tě nemohl oklamat, že bys to vycítila..."

"Nežvaň tolik, Fregenale. Veď nás."

Spatřili další vozy. A další kosti. V trávě se bělala žebra, vzhůru trčící hnáty, strašidelně rozškleben lebky. Korin mlčel a tiskl jílec meče ve zpocené dlani.

"Dávejte pozor," zašeptal Fregenal. "Jsme už blízko. Našlapujte tiše."

"Na jakou vzdálenost zjistí naši přítomnost? Fregenale, mluvím s tebou!"

"Dám ti znamení."

Kráčeli dál, rozhlíželi se po strmých stěnách soutěsky, porostlých plazivými křovinami, zbrázděných průrvami a lemovaných suťovisky.

"Visenno! Už ho cítíš?"

"Ano. Ale nejasně. Jak jsme daleko, Fregenale?"

"Dám ti znamení. Škoda, že ti nemohu pomoci. Bez hole a prstenu nemohu dělat nic. Jsem bezmocný. Jedině, kdybych..."

"Kdybys co?"

"Tohle!"

S rychlostí, jakou by od takového tlusťocha nikdo nečekal, zvedl ze země špičatý kámen a udeřil jím Visennu do hlavy. Čarodějka klesla bez hlesu obličejem k zemi. Korin se rozmáchl taseným mečem, ale čaroděj byl nečekaně hbitý. Padl na všechny čtyři, vyhnul se čepeli, překulil se pod Korinovýma nohama a kamenem, který nepustil z ruky, ho udeřil do kolena. Korin zařval, upadl, bolestí zalapal po dechu a pak se mu vlna mrákot přelila z útrob do hrdla. Fregenal se vymrštil jako kočka a rozehnal se k dalšímu úderu.

Pták se strakatým peřím spadl z oblohy jako blesk a otřel se o čarodějův obličej. Fregenal uskočil, zamával rukama a upustil kámen.

Korin se opřel o loket, sekl mečem a jen o chlup minul tlusťochovo stehno. Čaroděj se otočil a prchal zpátky do Myší díry, křičel a chechtal se. Korin se pokusil vstát a pronásledovat ho, ale když se postavil, zatmělo se mu před očima. Opět upadl a alespoň zahrnul utíkajícího zrádce přívalem sprostých nadávek.

Fregenal se v bezpečné vzdálenosti zastavil a otočil.

"Ty nepodařená vědmo!" zahulákal. "Ty zrzavá flundro! Chtělas přechytračit Fregenala? Milostivě mu darovat život? Myslela sis, že se budu klidně dívat, jak ho zabíjíš?"

Nepřestávaje nadávat, hnětl si Korin koleno, aby utišil tepající bolest. Visenna ležela stále nehybně na zemi.

"Už jde!" vykřikl Fregenal. "Dívejte se! Kochejte se tím pohledem, protože už za chvíli vám můj kostěj vymáčkne oči z důlků! Už jde!"

Korin se ohlédl. Přibližně sto kroků od něj se zpoza skalního útesu vysunuly uzlovité klouby křivých pavoučích nohou. Po chvíli s rachotem přelezl přes hromadu kamení jako mísa plochý trup, nejméně deset loktů široký, rezavě hnědý, kostrbatý, pokrytý špičatými trny. Čtyři páry nohou postupovaly pravidelně, vláčejíce mísovitý trup po suti. Pátý, přední pár končetin byl nepřirozeně dlouhý a ozbrojen mohutnými račími klepety, ježícími se řadami ostrých trnů a bodců.

To je sen, proletělo Korinovi hlavou. Jenom zlý sen. Měl bych se probudit a začít křičet. Probudit se. Křičet, křičet, křičet.

Nedbaje na bolavé koleno, vrhl se k Visenně a zacloumal její bezvládnou paží. Vlasy měla prosáklé krví, jež jí stékala po šíji.

"Visenno..." zasípal strachem přiškrceným hrdlem. "Visenno..."

Fregenal se nepříčetně rozchechtal. Ozvěna rachotila mezi stěnami soutěsky. Přehlušila i kroky kováře Mikuly, který přiběhl přikrčený, se sekerou v hrsti. Fregenal si ho všiml, jenže už bylo pozdě.

Sekera jej zasáhla do kříže těsně nad pánví a zaťala se až po topůrko.

Zraněný zařval bolestí, upadl, vyrval topůrko z kovářových rukou.

Mikula ležícího muže přišlápl, vytrhl svou zbraň a znovu se rozehnal. Černokněžníkova hlava se skutálela ze svahu a zůstala stát, teprve když se čelem opřela o jednu z lebek ležící pod koly rozbitého povozu.

Korin kulhal, klopýtal o kameny a vlekl bezvládnou, ochablou Visennu po zemi. Mikula k nim přispěchal, popadl dívku, bez námahy si ji přehodil přes rameno a utíkal pryč. Korin, přestože zbaven břemene, ho nemohl dohonit. Pohlédl přes rameno. Kostěj se sunul za ním, skřípal klouby, napřaženými klepety škrábal o balvany a vytrhával řídkou trávu.

"Mikulo!" zavyl Korin zoufale.

Kovář se ohlédl, položil Visennu na zem, vrátil se ke kulhajícímu muži, podepřel ho a prchali oba společně. Kostěj zrychlil, vysoko nadzvedávaje kostnaté nohy.

"S tím si neporadíme," zasípal Mikula, ohlížeje se přes rameno.

"Neutečeme..."

Přiběhli k Visenně ležící nehybně na zádech.

"Vykrvácí!" zvolal Mikula.

Korin si na něco vzpomněl. Strhl z Visennina opasku váček, vysypal jeho obsah a nevšímaje si jiných předmětů, sebral rudohnědý kámen s vyrytými runami, rozhrnul rusé, krví zmáčené vlasy a přitiskl hematit na ránu. Krev ihned přestala téci.

"Korine!" vykřikl Mikula.

Kostěj už byl blízko. Široce roztáhl přední končetiny, zubatá klepeta se rozevřela. Mikula uviděl na stopkách se pohybující netvorovy oči a pod nimi skřípající srpovité čelisti. Postupující kostěj rytmicky syčel:

"Tss, tss, tss..."

"Korine!"

Korin nevnímal, něco šeptal a nesundával hematit z rány. Mikula k němu přiskočil, popadl ho za rameno, odtrhl ho od Visenny a ženu si opět zvedl na rameno. Prchali. Kostěj ani na chvíli nepřestával syčet. Zvedl klepeta, zaskřípal chitinovým břichem o skálu a valil se za nimi. Mikula si uvědomil, že nemají žádnou naději.

Směrem od Myší díry se krkolomným cvalem přihnal jezdec v kožené kazajce a kápi ze železných kroužků, se širokým mečem nad hlavou. V chlupatém obličeji mu planula malá očka a blýskaly se špičaté zuby.

Kehl se s válečným pokřikem vrhl na kostěje. Než však na netvora dosáhl, ostnatá klepeta se sevřela a uchopila koně do strašlivých kleští. Bobolak vyletěl ze sedla a převalil se po zemi.

Kostěj bez viditelné námahy zvedl v kleštích koně a narazil ho na ostrý trn, který mu vpředu trčel z trupu. Srpovité čelisti se sevřely, zvířecí krev vytryskla na kameny, z rozpáraného břicha vyhřezly horké vnitřnosti.

Mikula přiskočil, pomohl bobolakovi vstát, ten ho ale odstrčil, tasil meč, vykřikl tak, že přehlušil smrtelné ržání koně a skočil na kostěje. S opičí mrštností se překulil pod netvorovým tvrdým břichem a ze všech sil bodl přímo do stopkovitého oka. Kostěj zasyčel, pustil koně, roztáhl končetiny do stran, zavadil o Kehla ostrými trny, porazil ho na zem a odhodil stranou. Kehl dopadl na kamení a upustil meč. Kostěj se otočil, sáhl po něm klepetem a chytil ho.

Bobolakova malá postavička se vznesla do vzduchu.

Mikula zuřivě vykřikl, dvěma skoky dostihl netvora, rozmáchl se a udeřil sekerou do chitinového krunýře. Korin opustil Visennu, bez rozmýšlení přiskočil z druhé strany a zabodl obouruč držený meč do mezery mezi krunýřem a klepetem. Hrudí nalehl na rukojeť a zarazil čepel až po záštitu. Mikula hekl a udeřil znovu, krunýř praskl a zpod něj vytryskla páchnoucí zelená tekutina. Kostěj pustil bobolaka a se syčením napřáhl klepeta. Korin se zapřel nohama do země a škubl jílcem meče, ale marně.

"Mikulo!" vykřikl. "Prchej!"

Oba se dali na útěk, chytře se rozutekli do dvou různých stran.

Kostěj zaváhal, zaskřípal břichem o skálu a vrhl se přímo před sebe, rovnou na Visennu, která se s hlavou schýlenou mezi rameny snažila postavit. Těsně nad ní visel ve vzduchu pták se strakatým peřím, mával křídly a křičel, vřeštěl, skřehotal...

Kostěj se blížil.

Oba, Korin i Mikula, skočili současně a zahradili netvorovi cestu.

"Visenno!"

"Paní!"

Kostěj se nezastavil a roztáhl klepeta.

"Běžte stranou!" vykřikla klečící Visenna a napřáhla ruce. "Korine!

Uhni!"

Oba muži uskočili ke skalním stěnám.

"Henenaa fireaoth kerelanth!" zakřičela čarodějka pronikavě s rukama nataženýma proti kostějovi. Mikula si všiml, jak se od ní k netvorovi sune cosi neviditelného. Tráva se ohýbala k zemi a drobné kamínky odletovaly na strany, jako by byly rozmetávány váhou obrovské, velkou rychlostí se valící koule. Z Visenniny ruky vytryskl oslnivě zářící paprsek, zasáhl kostěje a rozlil se po jeho pancíři v síti ohnivých jazyků. Vzduch se zachvěl ohlušujícím rachotem. Kostěj vybuchl. Vytryskla fontána zelené krve. Chitinové úlomky končetin, vnitřnosti, všechno vyletělo vzhůru, rozletělo se to do okolí, dopadlo na skály, zašelestilo v křovinách. Mikula se přikrčil a oběma rukama si zakryl hlavu.

Nastalo ticho. Na místě, kde před chvílí stál netvor, se černal a kouřil okrouhlý kráter potřísněný zelenou tekutinou, posetý odpornými, obtížně rozeznatelnými kusy těla.

Korin si otřel z obličeje zelenou krev a pomohl Visenně na nohy.

Celá se chvěla.

Mikula se sklonil nad Kehlem. Bobolak měl otevřené oči. Jeho hrubá kazajka z koňské kůže byl roztrhána na cáry, pod nimiž bylo vidět, co mu zbylo z paže a z ramene. Kovář chtěl něco říci, nebyl toho ale schopen. Pak k nim přistoupil Korin podpírající Visennu.

Bobolak k nim otočil hlavu. Korin pohlédl na jeho poranění a s námahou polkl.

"To jsi ty, králevici," pronesl Kehl tiše, ale klidně a zřetelně.

"Měls pravdu... Beze zbraně neznamenám nic. A bez ruky? Hovno, co?"

Výraz bobolakových očí Korina překvapil víc než pohled na jeho polámané, z hrozných ran trčící kosti. To, že malý bojovník stále ještě žil, bylo neuvěřitelné.

"Visenno," zašeptal Korin s prosebným pohledem upřeným na čarodějku.

"S tím si neporadím, Korine," řekla Visenna smutně. "Ten organismus, to tělo, životní pochody... Všechna pravidla, která je řídí, jsou tak odlišná od lidských... Mikulo, nedotýkej se ho..."

"Vrátil ses, bobolaku," zašeptal Mikula. "Proč?"

"Protože pravidla, která mne řídí, jsou odlišná... od lidských," odvětil Kehl s pýchou v hlase, leč s nesmírným úsilím. Z úst mu vytékal pramínek krve, jenž poskvrňoval šedivou kožešinu. Otočil hlavu a pohlédl Visenně do očí:

"No, zrzavá vědmo! Splnila se tvá předpověď... Teď mi pomoz!"

"Ne!" vykřikla Visenna.

"Ale ano," řekl Kehl. "Musí to být. Už je čas."

"Visenno," vydechl Korin s užaslým výrazem v obličeji. "Snad ho nechceš..."

"Běžte pryč!" vyhrkla čarodějka, zadržujíc pláč. "Běžte! Oba!"

Mikula, dívaje se stranou, zatahal Korina za ruku. Korin se poddal.

Ještě zahlédl, jak Visenna kleká nad bobolakem, jemně ho hladí po čele a dotýká se jeho skrání. Kehl se zachvěl, otřásl, napjal a znehybněl.

Visenna plakala.