Jean-Paul Sartre
překlad: Miloš Veselý

URAGÁN NAD CUKREM
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V Havaně svítí cizí zlato

Havana, tak přístupná v roce 1949, mne přivedla do úzkých. Tentokrát jsem málem nic nepochopil.

Bydlíme ve vznešené čtvrti.

Hotel Nacional je přepychovou pevností, po stranách má dvě čtyřhranné věže s cimbuřím.

Od hostí, kteří přicházejí z pevniny, vyžaduje dvě vlastnosti: majetek a vkus. Protože obě bývají málokdy pohromadě, máte-li první, přizná se vám i druhá a nebere se to tak přísně.

Potkávám v hale často „Yankeeje“ (ještě se jim tak na Kubě říká, pokud nejsou nazýváni „Americanos“), elegantní a sportovní, překvapeně hledím na jejich znuděné tváře: co je tíží? Milióny, nebo citlivost?

Ale ať je tomu tak či onak, můj problém to není.

Do mého miliardářského pokoje by se vešel celý můj pařížský byt. Co o něm říci? Je tu hedvábí, zástěny, květiny, vyšívané nebo ve vázách, pro mne samotného dvě lůžka, každé z nich pro dvě osoby, veškeré pohodlí. '

Zhluboka vdechuji chlazený vzduch, abych se pokochal zimou bohatých. Při třiceti stupních ve stínu přistupuji k oknům, báječně se třesu a dívám se, jak se chodci potí.

Nemusel jsem dlouho hledat příčiny dosud nesporného prvenství Nacionalu. Stačilo, abych hned po příchodu odhrnul záclony a uviděl jsem dlouhé, štíhlé přeludy tyčit se k nebi.

Nacional vévodí moři podobně jako koloniální pevnosti střežící už tři století přístav; za ním není nic - Vedado.

Vedado bylo zakázaným prostorem. Zapovězeným lidem, nikoli rostlinám. Po této zakázané půdě se šířilo bláznivé bujení rostlin. Pak ji rozparcelovali, v roce 1952 rostliny náhle zmizely. Zůstal neurčitý terén, mírně vyvýšený, s erupcí bláznivých výčnělků - mrakodrapů.

Osobně mám mrakodrapy rád. Ty z Vedada, každý o sobě, jsou pěkné. Ale jsou všude, je to nepořádek tvarů a barev, pokusí-li se je pohled obsáhnout, unikají mu, není v nich žádná jednota, každý je sám pro sebe. Mnohé z nich jsou hotely: Habana Hilton, Capri a dvacet dalších.

Je to závod o poschodí: „A ještě jedno, kdo dá víc?“ Při padesáti je z toho kapesní mrakodrap. Každý z nich natahuje krk, aby viděl na moře přes sousedovo rameno. Mohutný a pohrdavý obrací se Nacional zády k tomuto ruchu. Šest poschodí, ani o jedno více, to je jeho šlechtický titul.

A ještě něco je nutno podotknout: revoluce hledá svou architekturu, která bude krásná, kouzlí z půdy svá vlastní města. Mezitím bojuje proti amerikanizaci tím, že proti ní staví koloniální minulost.

Proti nenasytné metropoli, Španělsku, se Kuba kdysi dovolávala nezávislosti a svobody Spojených států; proti Spojeným státům dnes hledá národní kořeny a křísí mrtvé osadníky.

Mrakodrapy Vedada jsou svědectvím jejího ponížení, zrodily se s diktaturou. Nacional není sice příliš starý, ale byl postaven před úpadkem, před rezignací.

Revolucionáři jsou shovívaví jen k budovám vystavěným jejich dědečky v prvních dobách demokracie.

Ale pravda je, že se tím jedna forma přepychu stavěla proti druhé. Na to se přece nemohou omezovat národní tužby Kuby, říkal jsem si. O revoluci mi samozřejmě vyprávěli každý den, ale bylo nutno uvidět ji při práci, jak rozhoduje o programu.

Zatím jsem ji hledal v ulicích hlavního města. Chodili jsme celé hodiny, Simone de Beauvoir a já. Procházeli jsme se všude a zjistil jsem, že se nic nezměnilo. A přece. V lidových čtvrtích se mi osud chudých nezdál ani lepší, ani horší než kdysi, v ostatních čtvrtích vzrostl počet viditelných známek bohatství.

Počet aut se zdvojnásobil a ztrojnásobil. Chevrolet, Chrysler, Buick, De Soto, všechny značky. Kývli jsme na taxi, zastavilo: byl to cadillac. Tyto prostorné vyšňořené kočáry jely krokem nebo čekaly v zástupu za ručním vozíkem. Každý večer zaplaví město příval elektrického světla. Nebe se zbarví do růžova a do fialova, všude žvatlá neón a vychvaluje výrobky made in USA. A přece jsme věděli, že vláda zdanila dovoz přepychového zboží. Věděli jsme rovněž, nebo jsme o tom byli aspoň přesvědčeni, že kontroluje devizy, nedoporučuje zábavní cesty do zahraničí, podniká řadu opatření pro povzbuzení turistického ruchu doma. To nebránilo jisté letecké společnosti, aby na jedné široké promenádě na břehu oceánu nenabízela světelnými nápisy, že Kubánce dopraví do Miami.

Přepychových restaurantů je celá legie. Jí se tam bezvadně, ale účet je vysoký: nikdy ne méně než tři tisíce franků na osobu, často více než pět tisíc.

Jeden z těchto restaurantů byl kdysi letohrádkem kteréhosi ministra, jenž zanedbával své úřední povinnosti. Jeho Excelence si tam vybudovala kamennou zahradu. Je tam samý štěrk, hrbolaté vykládání z kaménků a lastur, kameny dala vytesat do živoucích podob, posela zkamenělou květenou a zvířectvem cement cestiček, šla ve své svědomitosti tak daleko, že si znovu vymýšlela nerostný svět: kámen přitesali do podoby kamene.

Aby oživila tento malý svět, přidala mu Jeho Excelence skutečné Ivy v kleci. Klece zůstaly prázdné.

Místo Ivů a ministra je vidět, jak se roztáčejí světlé dámské toalety; pánové zjevně mezinárodního vzezření pozorují nepřítomným pohledem tyto zakleté nerosty. Když jsem tam byl, mluvilo se u všech stolů anglicky. Večeřelo se při svíčkách, to je vrchol přepychu pro svobodného občana Spojených států. Elektřina se rozzáří teprve na znamení. Ale toto znamení nepřijde, pohrdá se mrzkou hojností. Voskovými slzami se dává všem najevo zjevný úpadek nákladného hodování.

Nočních podniků je více než kdykoli jindy. Okolo Prada se to jimi hemží. Nad jejich vchodem se elektřina ujímá svého práva, lákavá blikající jména bijí do očí kolemjdoucímu.

V Tropicaně, největším dancingu světa, se okolo zeleného sukna tísnil dav. Na Kubě se tedy hraje? Dosud ano. Jeden z našich společníků stručně odpověděl: „Hraje se.“

Hrací stroje na mince byly zrušeny. Ale Národní loterie trvá. Existují kasina a ve všech velkých hotelech herny.

Pokud jde o prostituci, zavřeli nejdříve několik domů, ale později to nechali být. Říkal jsem si nejednou v prvních dnech, když jsem se vracel k této spíše negativní bilanci: Na začátku mají všechny, nebo téměř všechny revoluce společný rys, strohost. Kde zůstala kubánská strohost?

Dnes sedím v bezmračném ránu u svého stolu, okny vidím znehybnělou směsici geometrických kvádrů a cítím se vyléčen ze zhoubné choroby, která by mi málem byla skryla pravdu o Kubě, z retinosis pigmentaria.

To není výraz z mého slovníku, až do dnešního rána jsem neznal chorobu, kterou označuje. Po pravdě řečeno, právě jsem se s ní setkal při četbě projevu, který kubánský ministr Oscar Pinos Santos pronesl 1. července 1959:

„Po několika dnech nebo hodinách pobytu v Havaně by cizí turista stěží mohl pochopit, že Kuba patří k zemím nejvíce postiženým mezinárodní tragédií - tím, že je málo vyvinuta . . .

Uviděl by z tohoto ostrova jenom velkoměsto s nádhernými bulváry, kde se prodávají nejkvalitnější výrobky v nejmodernějších obchodech. Jak by uvěřil naší bídě, kdyby cestou počítal televizní antény atd. Nepomyslel by si podle tolika známek, že jsme bohatí, že máme moderní výrobní zařízení, které nám umožňuje vysokou produktivitu?“

Dobrá. Špatně informovaného cestujícího lze omluvit. Řekl jsem si s úlevou, že budu zproštěn obžaloby. Ale kdepak, náhle se to na něj sesype; nechá-li se oklamat a odejde spokojen, je turista nemocným člověkem.

Existuje, jak říká v podstatě Pinos Santos, oční choroba zvaná „retinosis pigmentaria“, která se projevuje ztrátou vidění do stran. Všichni lidé, kteří si odnesli z Kuby optimistický dojem, jsou vážně nemocní: vidí před sebe, nikdy ne do stran.

„Retinosis“, to slovo mi chybělo. Ale už před několika dny jsem pochopil svůj velký omyl. Cítil jsem, jak mizí mé předsudky. Náhle jsem si uvědomil, že je zapotřebí jít na věci z jiného konce, abych odhalil pravdu o tomto městě.

Bylo to v noci. Vracel jsem se letadlem z cesty do vnitrozemí ostrova. Pilot mě zavolal do své kabiny, přistávali jsme. Už jsme předkem rychle klesali mezi rozházené klenoty, mezi diamanty, rubíny a tyrkysy.

Vybavila se mi na okamžik vzpomínka na nedávný rozhovor a zabránila mi obdivovat se tomu ohnivému souostroví na černém skle moře: toto bohatství není kubánské. Jedna yankeeská společnost obstarává pro celý ostrov výrobu a dodávku elektrické energie.

Investovala na Kubě „yankeeský“ kapitál, ale sídlo jejího ústředí zůstalo ve Spojených státech a tam se vracely zisky. Ohně se zvětšovaly, drahokamy narůstaly a stávaly se z nich nádherné plody, koberec noci se protrhával. U země se přede mnou objevila jasná místa, ale řekl jsem si: „To svítí cizí zlato.“

Od té doby, když jsem večer otočil vypínačem, uvědomil jsem si, že se můj pokoj vynořil ze tmy dík jedné cizí společnosti. Jak mi bylo řečeno, má monopol na elektřinu ve všech, nebo téměř ve všech státech Latinské Ameriky. Pochodeň, kterou v newyorském přístavu třímá obrovská a zbytečná socha Svobody, nabyla svého skutečného významu: Severoameričané osvětlují Nový svět prodávajíce mu, náramně draho, svou elektřinu.

Také kubánský telefon patřil jedné americké společnosti, investovala do tohoto obchodu svůj přebytečný kapitál. Když si Kubánci zavolali telefonem, měli vlastně spojení dík laskavému souhlasu Spojených států.

Pochopil jsem zprvu všechno obráceně: to, co jsem považoval za známky bohatství, byly ve skutečnosti známky závislosti a chudoby.

Při každém zazvonění telefonu, při každém zazáření neónu opustil kousek dolaru ostrov a na americkém kontinentě se spojil v celý dolar s jinými kousky, které jej očekávaly.

Co říci o zemi, jejíž veřejné služby jsou pronajaty cizině? Zájmy se střetávají. Co mohou Kubánci podniknout proti tomuto obrovskému trustu, který má monopol na elektřinu ve všech státech Latinské Ameriky?

Tato společnost musí mít zahraniční politiku a Kuba je jen pěšcem na šachovnici.

Ale národ vytváří svou jednotu tou měrou, jak se jeho příslušníci navzájem stýkají. Národ se však rozdrobuje, vzniká trhlina v jeho nejhlubší jednotě, občanům se zabraňuje v jejich styku, vnucuje-li se jim jako trvalý prostředník cizinec-ať je to kdokoli a bez ohledu na to, děje-li se tak pravidelně či nikoli - je-li ho zapotřebí, aby bylo světlo k práci, studiu nebo dokonce k soukromému životu, rozhoduje-li se o elektrifikací venkova nebo o jejím odložení v jiném hlavním městě, obyvateli jiné země a se zřetelem k jejím zájmům. Monopoly USA vytvářejí na Kubě stát ve státě. Vládnou na ostrově, jehož chudokrevnost je způsobena devizovým krvácením.

Kdykoli jeřáby v přístavu složily na dláždění nábřeží nový vůz americké značky, krev unikala většim proudem a rychleji. Bylo mi řečeno: „Ta auta nás stojí miliardy ročně.“

Podíval jsem se na ně blíže a posléze jsem na nich objevil první stopu revoluce. Leští je, samozřejmě, měď a nikl se blýskají. Ale už trochu zastarala, nejnovějším z nich bylo už nejméně čtrnáct měsíců, možná dokonce osmnáct. V Chicagu a Milwaukee už vyhodili jejich dvojčata na hřbitovy automobilů.

Kuba už vlastně nebyla na výši. Vláda dobře věděla, co dělá, když tak tvrdě postihla dovoz přepychového zboží. Majitelé vozů už nemohli držet krok s pevninou.

Když jsem sledoval zrakem nepřetržitou přehlídku vozů, která mě ještě včera tak překvapovala, říkal jsem si, že se dívám na mrtvoly. Revoluce je vzkřísila a nutila zacházet s nimi šetrně, musely být k potřebě.

Tyto vozy, kubánské adopcí, budou ještě sloužit dlouhá léta. Dík desateré či dvacateré správce umožní, aby na Kubě zůstalo desetkrát či dvacetkrát více miliónů, než samy stály. Aspoň na tomto úseku se krvácení podařilo zastavit.

Později jsem ještě lépe pochopil systém, který přecpal havanské ulice těmito velkými vozy. Musel jsem si všimnout, že v nich je namačkáno po šesti nebo sedmi osobách a majitelé jsou oblečeni nevybraně, někdy dokonce chudě.

V Evropě patří k autům dobré oblékání a zámožnost.Většinou je kupují střední vrstvy.

Ale Kuba byla dlouho pod vlivem Spojených států: na kontinentě má prostředky na zakoupení auta i americká maloburžoazie a nejlépe placení dělnici.

Kubánci napodobili Yankeeje, ale neměli jejich prostředky. Nejdražší značky byly vlastně dostupné dost hubeným peněženkám, ovšem za jedné podmínky: umírat přitom hlady. Kubánci se uvolili trochu skomírat doma, aby se na veřejnosti mohli objevit za volantem chryslera.

Naučil jsem se také jinak se dívat na Vedado a jeho mrakodrapy. Jednou večer jsem se vyptával Franquiho, ředitele listu „Revolución“, na horečku, která v roce 1952 zachvátila Vedado.

Kdo tehdy dával stavět? Kubánci. S jakým kapitálem? Kubánským.

„Jsou tak bohatí?“

„Ani ne,“ řekl mi. „Jsou tam i velké investice, ale především veškeré drobné a střední úspory. Představte si majitele krámků ve zralém věku, kteří si během života ušetřili pět nebo deset tisíc dolarů. Do čeho by je podle vás měli investovat, když kubánský průmysl neexistuje?“

„Nikdo jim nenavrhl, aby ho založili?“

„Dobrodruhové někdy. Kramáři, kteří chtěli rozšiřovat svůj podnik. Nikdy to nekončilo dobře, velkostatkářům se to nelíbilo a opakovali to odvážnému továrníkovi, dokud nepochopil. Nebyl by ostatně dokázal prodat ani jednu akcii. Je to u nás zvyk, stavění pohltí všechno. Pro naše střední vrstvy jsou to nejspolehlivější investice.“

Zdá se mi, že můj pohled proniká mrakodrapy a objevuje původ těchto moderních paláců ve zlozvycích méně vyvinutých zemí.

Bohatstvím je na Kubě půda. Několika rodinám přinesla miliardy a málem šlechtictví. Měšťáci, na které působila zdánlivá nemovitost půdy, si představovali, že je zárukou neměnnosti pozemkové renty.

Poněvadž nebylo dost půdy, získali aspoň pozemky; protože na nich nemohli sít, zastavěli je budovami; před dobrodružstvím v průmyslu dávají přednost klamné stálosti nájemného. Stroje se hýbají, mění se, jsou vyměňovány, všechno je v pohybu, kam to spěje?

„Nemovité“ statky naopak uklidňují už svým pojmenováním, postavené kameny jsou nehybné, a tudíž stálé, nespěje se nikam, protože nic se nehýbe.

Podněcováni Batistou a spekulanty jej obklopujícími, vrhli se tito malí zbohatlíci chudé země do šíleného podniku konkurovat Miami, aniž předvídali důsledky. Dnes jim tyto nádherné nemovitosti zůstaly na krku. Mrakodrap Vedada je kopií, která odporuje svému vzoru; ve Spojených státech přišel nejdříve stroj a ten určoval styl bydlení.

Na Kubě má tento růst mrakodrapů jediný smysl: odhaluje tvrdošíjné odmítání buržoazního střádala industrializovat zemi.