Jean-Paul Sartre
překlad: Miloš Veselý

URAGÁN NAD CUKREM
ukázky
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Osmdesát dobrodruhů na staré kocábce

Revoluce je koňská medicína. Společnost roztlouká své kosti ranami kladiva, ničí svou strukturu, obrací naruby své instituce, mění vlastnické poměry a nově rozděluje statky, zaměřuje výrobu podle jiných zásad, pokouší se co nejrychleji zvyšovat tempo jejího přírůstku, a právě v této chvíli nejradikálnějšího rozbíjení se snaží znovu budovat, vytvořit si novou kostru tím, že štěpuje kostní dřeň. Léčba je to radikální, často je nutno prosazovat ji násilím.

Vyhlazení odpůrce i některých spojenců není nevyhnutelné, ale opatrnost velí připravit se na to.

Nic také nezaručuje, že nový pořádek nebude v zárodku rozdrcen vnitřním a vnějším nepřítelem, že hnutí, bude-li vítězné, nebude boji, a dokonce i svým vítězstvím zavedeno jinam.

Nelze se divit, že tak odvážné proměny se obávají i sami utlačovaní, dokud je jejich postavení jakžtakž snesitelné.

Masy se k tomu rozhodují jen v zoufalství, a když všechno vyzkoušely: přizpůsobení zájmů, vzájemné ústupky, reformy. Lze vůbec mluvit o rozhodování?

Obvykle jsou do toho vehnány velkými pohromami. Bankrot a hladomor, válka s jinými zeměmi a porážka rozhodnou za ně, někdy dokonce donutí revoluční stranu převzít moc v nevhodném okamžiku.

Na Kubě mě překvapuje, že zmatky začaly tak náhle. Nic je nevěstilo, ani sebemenší viditelná katastrofa. O čtyři roky dříve se převratem moc dostala do Batistových rukou. Málo lidí protestovalo, smiřovali se s diktaturou z nechuti k užvaněným a prohnilým shromážděním.

Přece však jednoho dne, 26. července 1953, zaútočil mladý advokát Fidel Castro s hrstkou přátel na kasárny v Moncadě. Byl však zajat, uvězněn v pevnosti a odsouzen. Veřejné mínění ho nijak nepodporovalo. „Co je to za nešiku! Pěkná společnost! K ničemu to nevede. Kdyby se byl Batista rozzlobil, byl by střílel do nás!“

Opoziční strany neopomněly odsuzovat smělce, který neuspěl. Kubánská komunistická strana mluvila o dobrodružnosti. „Autentická strana“ lomila rukama. ,.Ortodoxní strana“ byla nejpřísnější, Castro byl jejím příslušníkem, když se pokusil o převrat.

Všichni tito zralí a uvážliví mužové prohlašovali: „Levice je nutná. Vyjadřuje naděje země. President ji trpí z demagogie, aby přesvědčil kontinent, že na Kubě je svoboda názorů, ale pod podmínkou, že nehne ani prstem. Nuže dobrá, nepodnikejme nic, spokojme se pouhou existencí, čas pracuje pro nás! Ale nelze připustit, aby nějaký uličník, neodpovědný člověk ohrozil zbrklým kouskem tuto rovnováhu.“

Na ostrově opět zavládlo mlčení.

O dva roky později našeptal nějaký špatný rádce diktátorovi, aby si usmířil lid šlechetností: Castro byl omilostněn, ale stal se psancem, odjel do Mexika. Tato předstíraná velkomyslnost nikoho neoklamala a v té chvíli posloužila jen Castrovi.

A potom nic. Jakési nejasné zmatky v některých rolnických oblastech, ale jejich ozvěna se ztrácela v polích, nedoléhala do měst. Na Kubě vládl pořádek.

Diktátor byl na vrcholu moci, jeho silou bylo padesát tisíc vojáků a policie všeho schopná, Američanům prodával cukr a požitky, od Angličanů nakupoval zbraně. Žádný krach nebyl na obzoru. Ostrov sice nevypadal zvlášť dobře, ale to bylo chronické. Pokud jde o Batistu, jeho pokladny byly nacpány dolary . . .

Šéf policie režim zbožňoval, byl mu na smrt oddán. Každé ráno pobíral deset tisíc dolarů z heren v Havaně. Dny míjely a byly si podobné, aspoň na pohled.

Spekulanti spekulovali, šmelináři šmelinařili, nezaměstnaní byli bez zaměstnání, turisté se opájeli, podvyživení rolníci, stravovaní horečkou a cizopasníky, pracovali každý třetí den na půdě, která patřila jiným.

Jenom každý druhý Kubánec uměl číst a psát, a už to ostatně ani nedělal: noviny, přísně kontrolované, už se nedaly číst. Cenzura postihovala i knihy, řádila v knihkupectvích a na universitě.

Opoziční strany pořád ještě řečnily, považovaly se za ochránce demokratických svobod. Všechny strany, dokonce i komunistická, požadovaly volby. Ale jejich hlas každým rokem slábl a země už je neslyšela.

Batista byl samozřejmě nenáviděn, ale nikdo nevěděl, čím ho nahradit. Když jste s lidmi mluvili o všeobecném hlasovacím právu, vysmáli se vám do očí. Zkrátka, země vypadala rezignovaně, neštěstí bylo udržováno ve stálé teplotě.

A potom nadešel den, který nesliboval nic lepšího ani horšího než ostatní. V Havaně byla policie jako obvykle od časného rána na obchůzce hráčských doupat a vybírala provizi pro šéfa, mravnostní policie v týchž časných hodinách vybírala výkupné od holek.

Noviny psaly o Wall Streetu a o životě společenské smetánky, kdo byl u koho včera večer. Uveřejnily seznam nejlichotivějších návštěvníků Kuby. Bude oblačno, silný vítr, nejvyšší teplota na západě 28 stupňů, na východě 30 stupňů a více. Byl 2. prosinec 1956. Toho dne, bez výstrahy, revoluce začala.

Osmdesát jich přijíždělo z Mexika, namačkáno na staré kocábce. Moře bylo rozbouřené, trvalo jim téměř týden, než přepluli Mexický záliv. Když 2. prosince stanuli na břehu nedaleko Santiaga, mysleli si, že je po nich veta. Mnozí z nich se sotva vlekli, vyčerpáni zvracením.

Vojáci a policisté je očekávali. Několik mladých lidí mělo vzbouřit město na podporu vylodění. Ale bouře zpozdila loď, vzpoura vypukla ve stanovený den a mladí vzbouřenci, sami a bez pomoci, se dali vyvraždit.

Teď byly pořádkové jednotky v pohotovosti, malý oddíl, zpozorován a pronásledován, se rozdělil na čety. Jediným cílem byly hory. Tam se zase sejdou. Mnoho jich při tomto setkání chybělo, některé obklíčili, zabili nebo zajali, jiní zbloudili, jedna skupina se dostala až do hlavního města a tam vytvořila ilegální síť.

Hrstka mužů dosáhla vrcholků Sierry Maestry, nejvyššího horského hřebenu na ostrově, ukryla se do věnce mraků, ustavičně obklopujícího vrcholy.

Dne 1. ledna 1957 se situace zdála jasná: armáda a policie ovládaly města a rovinu, na kamenitém hřebenu mělo třicet psanců zemřít hlady. Nakonec se vzdají, nezavede-li je do léčky nějaký rolník, zvábený příslibem odměny.

Mnoho lidí ve městech vztekle krčilo rameny:

„Zase ten Castro se svými kousky. Tentokrát to bude jeho konec. Myslel, že pomůže věci, ale byla to pouhá troufalost.“ Před několika dny jsem se v Havaně sešel s jedním Castrovým přítelem, druhem od prvních dnů. Řekl mi s úsměvem: „Uznávám, že na začátku to vypadalo jako puč.“

Ale já jsem s ním tak docela nesouhlasil: „puče“ se vyhrávají nebo prohrávají ve městech; malá skupina spiklenců se znenadání zmocní ministerstev, ústředních orgánů, nervových center hlavního města. Za vítězství, pokud ho dosáhnou, vděčí překvapení. Město usíná za jedné vlády a probouzí se za jiné.

Ale tito muži 2. prosince? Podnikali pravý opak toho, co by jim byl poradil zkušený pučista: ohlásili se, odmítli vynahradit překvapením nerovnost sil stojících proti sobě, dali si tak říkajíc dostaveníčko s Batistovými vojáky. Uvedli jim dokonce svou adresu, oznámili celému ostrovu, že táboří v Sieře Maestře. Od 2. prosince hlídkovala vojenská letadla každý den nad mraky.

Jestliže takto od prvního dne projevovali svou přítomnost, nebylo to jistě z nedostatku obratnosti. Je známo, že když to považovali za nutné, pochodovali v tajnosti vstříc nepříteli, rychle udeřili a zmizeli. Ale když se dostali do hor, vytyčili si bezprostřední cíl - reklamu. Především dát o sobě vědět, ukrývat se Batistovým plukům, ale nikoli zemi. Ať se vřava rozléhá po celém ostrově: spoléhali na pravidelné jednotky, že rozkazy, dupotem holínek a výstřely budou obnovovat klid v zemi.

Nezmýlili se: pořádkové síly vnášely všude zmatek, vyjídaly rolníky, začaly se pohybovat kolem hor. Lid, někdy smířený s útlakem v podobě nějakého důstojníka už dlouho usídleného v kraji, nesnášel útisk objevující se v nových podobách.

Ne, to nebyla vmetená rukavice, pošetilá sázka, toto úsilí několika mladých lidí soustředit proti sobě všechny síly reakce. Vystavovali se nebezpečí smrti, aby uvědomili své spoluobčany, že nejvýše položená oblast ostrova se vymyká Batistovi. Rázem si rovina uvědomila své poddanství, 99% ostrova si dalo název „území, které zbývá osvobodit“.

Tak daleko to samozřejmě ještě nebylo v zimě roku 1956-1957, bylo nutno získávat důvěru. V zájmu toho stačilo pouze vytrvat, vyvolat zuřivost vojáků, dopřát rolníkům podívanou: kolony, zavěšené na úbočích Sierry, s námahou vystupují až na polovinu cesty k vrcholkům a sestupují s nepořízenou, zakrátko znovu stoupají s hloupou tvrdošíjností much a klesají zpět do údolí.

Vzbouřenci nebyli dost početní, aby .mohli bojovat, k tomu teprve dojde. Nejdříve bylo zapotřebí s neobyčejnou pohyblivostí ustavičně unikat těmto těžkým jednotkám a potom při vhodné příležitosti zaútočit ze zálohy, střílet, zasít paniku v nějaké rotě a vyklouznout.

Tuto obtížnou, jednotvárnou a nebezpečnou práci bylo nutno začínat každý den znovu a znovu, dokud to bude nutné, dokud tento malý útvar, posílený četnými partyzány, lépe vyzbrojený a již obávaný, na sebe nesoustředí všechny naděje národa, dokud tento lid, svědek nerovného boje, nezlomí okovy skepticismu a rezignace a nepromění „pochybný boj“.v revoluci.

Jak vidět, je to pravý opak puče: v zemi, atomizované útlakem a půlstoletím bídy, riskují svou kůži mladí lidé, izolovaní, ale současně na očích veřejnosti, aby vzkřísili požadavky a jednotu národa.

Všechno se postupně uskutečnilo, jak to předpokládali. Měl tedy pravdu. Ale proč?

Diktatura nepochybně Kubánce tížila, ale jestliže se nějaké zemi ponenáhlu znechutí demokratické instituce, může nadlouho snášet autoritativní režim, politika už není recept.

Nikde. Je zapotřebí nesnesitelného neštěstí, aby lid zaútočil na kasárna, aby bojoval holýma rukama proti ozbrojencům. Ještě k tomu se toto neštěstí musí ustavičně prohlubovat.

Když se rolníci postavili na stranu vzbouřenců a podstoupili riziko zabíjet, nebo zemřít, vzbouření si samozřejmě nakonec zasloužilo jejich důvěru a získalo ji, ale pouhá důvěra nestačí.

Především musely být splněny dvě podmínky: bezprostřední hrozba pohromy a zvěstování nové naděje, nové archy. K té druhé podmínce dospěji brzy; pokusme se nyní lépe pochopit první z nich.

Řekl jsem, že nebe bylo jasné, na východě i na západě ostrova nic nového, hniloba. Protože žádné viditelné nebezpečí neohrožovalo Kubu, musela být pustošena skrytou katastrofou, všechny, nebo téměř všechny společenské vrstvy, přestože zdánlivě vypadaly nehybně, musely být zavlečeny do šíleného smrtícího reje. Rychlost skrytého cyklónu se musela zvyšovat den ze dne a nakonec, když se lid postavil za Castra, musela být kubánská společnost na pokraji rozkolu.

Samozřejmě že šlo o Batistu! Nejdříve vyženou jeho. To jistě. Ale skutečný problém byl mnohem vážnější, tento národ bude bud roztrhán výbuchem, nebo důkladně změní celou svou strukturu.

To pochopili vůdcové vzbouřenců, vyčkávali, až lid vycítí krajní naléhavost situace.

Ostrov žil z cukru; jednoho dne si všiml, že na cukr umírá. Tento objev změnil rezignaci v zuřivost a netečnost v revoluci, jak si to Castro přál. Já jsem učinil stejný objev, jakmile jsem se vydal z měst na venkov.