William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ZIMNÍ POHÁDKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scéna třetí

Kaple v domě Pauliny.

(Vystoupí LEONTES, POLIXENES, FLORIZEL, PERDITA, CAMILLO, PAULINA, DVOŘANSTVO a DRUŽINA.)

LEONTES: Ó ctihodná a šlechetná Paulino,
té velké útěchy, jíž od tebe
se vždy mi dostalo!

PAULINA: Ať v čemkoliv,
můj pane královský, jsem chybila,
já mínila to dobře. Vše mé služby
jste hojně splatil; ale že jste ráčil
vy se svým bratrem korunovaným
a tito snoubenci a dědici
kdys vašich říší poctít návštěvou
můj chudý dům, jest vrchol milosti,
jejž do nejdelší smrti nemohu
dost vděčně uznat.

LEONTES: Jenom nesnázemi,
Paulino, ctíme vás. My přišli se
na královninu sochu podívat
a vaše obrazárny prošli jsme
ne bez obdivu mnohé vzácnosti;
však nespatřili jsme, co moje dcera
tu vidět chtěla, sochu matčinu.

PAULINA: Jak v žití sobě rovné neměla,
tak její mrtvý obraz, pevně věřím,
vše překonává, co jste viděli
neb co kdy lidská ruka stvořila;
a proto v ústraní jest chován sám.
Nuž, tady jest, a připravte se vidět,
co život živě napodobuje,
jak jen kdy spánek napodobil smrt;
zde pohleďte a rcete, že to dobré.
(Paulina odhrne záclonu, za kterou objeví se HERMIONA stojící
jako socha.)

To mlčení mne těší, svědčí mi
tím více jen o vašem obdivu;
leč promluvte, vy nejdřív, pane můj,
jest jí to aspoň trochu podobno?

LEONTES: Toť její přirozená postava!
Ó, kárej mne, ty drahý kameni,
bych říci mohl, že jsi opravdu
Hermiona; neb raděj, že jí jsi
mne nekárajíc: bylať něžná tak
jak dětinnost a vděk. – A přec, Paulino,
Hermiona těch vrásek neměla
a věku stop jak zde.

POLIXENES: Ó, nikterak.

PAULINA: Tím větší sochařovo umění,
jež nechá přejít asi šestnáct let
a tak ji tvoří, jak by žila teď.

LEONTES: Jak mohla nyní žít, k mé útěše
tak veliké, jak velká bolest jest,
jež proniká mi duši. Ó, tak stála
v též vznešenosti, teplu života,
jak chladna stojí teď –, když ponejprv
o její lásku jsem se ucházel!
Mne jímá stud; – zdaž neviní mne kámen,
že kamenem jsem více, než je on?
Ó zjeve královský, v tvé velebě
jest kouzlo, které všechny hříchy mé
jak zaklínáním volá v paměť mou
a žasnoucí tvé dcery ducha poutá,
že stojí zkamenělá jako ty!

PERDITA: Ó, dovolte, a neříkejte mi,
že je to pověra, když poklekám,
bych prosila ji o požehnání.
Ó kněžno, moje drahá královno,
jež přestala jsi žít, když začla já,
svou ruku dej mi, ať ji zulíbám!

PAULINA: Jen pomalu: – ta socha nedávno
jest teprv hotova a barva na ní
až dosud neoschla.

CAMILLO: Váš zármutek,
můj králi, příliš těžce nanesen,
když nemohlo jej odvát šestnáct zim
a šestnácterým létem nevyschnul.
Tak dlouho sotva radost žila kdy
a každý žal sám sebe ubil dřív.

POLIXENES: Můj drahý bratře, dopusťte, by ten,
jenž zavdal k tomu podnět, právo měl
vám odejmouti tolik žalosti,
co může snésti sám.

PAULINA: Ba opravdu,
můj pane, kdybych byla věděla,
že pohled na můj obraz ubohý
tak dojme vás – vždyť kámen to a můj –,
já nebyla (...)

(......)