William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ZIMNÍ POHÁDKA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scéna třetí

Čechy. – Pustá krajina u moře.

(Vystoupí ANTIGONUS s dítětem a PLAVEC.)

ANTIGONUS: Tys tedy jist, že přistal koráb náš
u české pouště?

PLAVEC: Ano, pane můj;
a bojím se, že v dobu velmi zlou
jsme přirazili; hle, jak obloha
se pomráká a hrozí blízkou bouří.
Mně praví svědomí, že nebesa
se hněvají na naše počínání
a na nás chmouří se.

ANTIGONUS: Jich svatá vůle
se děj! Jdi na palubu, hleď své lodě;
co nevidět tam budu za tebou.

PLAVEC: Jen pospěšte si, co jen můžete,
a příliš daleko se nepouštějte.
Jak zdá se, bude nepohoda zlá;
a mimo to ten kraj jest pověstný,
že dravé šelmy se tu zdržují.

ANTIGONUS: Jdi, přijdu hned.

PLAVEC: Jsem tomu v srdci rád,
že mám tu celou práci odbytu. (Odejde.)

ANTIGONUS: Pojď, ubohé ty robě! – Slýchal jsem,
však nevěřil, že duše zemřelých
zas mohou obcházet. Když tomu tak,
tvá máť dnes v noci se mi zjevila;
tak nikdy sen se nepodobal bdění.
Kdos ke mně přišel, hlavu skláněje
teď k jedné straně a zas na druhou;
já nikdy nespatřil jsem nádoby
tak plné velebného zármutku.
V bělostném rouchu, jako světice
se objevila mi v mé kajutě,
a po třikráte se mi poklonivši,
cos povzlykla jen, chtějíc promluvit;
dva vodotrysky byly její oči.
A když ten záchvat kruté bolesti
se utišil, dí hlasem zlomeným:
„Antigone, když osud tomu chtěl,
bys proti lepší vůli své byl tím,
jenž ubohé mé dítě zanáší,
svou plně přísahu, dost v Čechách míst
je odlehlých; tam plač a nech je plakat.
A protože má dítě ztraceno
být na vše časy, prosím, Perditou
bys nazval je. Za kruté dílo to,
jež bylo ti mým chotěm uloženo,
Paulinu, ženu svou, již nespatříš.“
Tak, usedavě lkajíc, do vzduchu
se rozplynula. Celý vyděšen
po drahné chvíli jsem zas přišel k sobě
a myslel, že to vpravdě skutečnost
a žádný sen. Jsouť snové hříčky jen;
leč tímto, třeba jenom z pověry,
chci řídit se. Já pevnou víru mám,
Hermiona že podstoupila smrt
a že Apollo chtěl, ano to děcko
jest doopravdy Polixenovo,
by ať již k životu, neb ke smrti
se do otcovy říše doneslo.
Nuž, kvítku, měj se dobře; tady lež,
a zde tvé znamení; a k němu to,
co bude-li přát štěstí, poslouží
ti k vychování, miloušku, a zbude
ti nadál věnem. Bouře začíná. –
Ty ubožátko, pro hřích matky své
tak zmaru vydané a všemu zlu!
Mně nelze plakat, ale srdce mé.
mi krvácí a já jsem zlořečen,
že přísahav to musím učinit.
Buď sbohem! Den se kalí víc a víc;
ty budeš drsnou kolébavku mít.
Tak tmavých nebes neviděl jsem za dne.
Slyš! Divý řev! – Kéž byl bych na palubě!
Toť štvaná šelma; a já ztracen jsem.
(Prchá pronásledován medvědem.)

(Vystoupí STARÝ PASTÝŘ.)

PASTÝŘ: Přál bych si, aby nebylo věku mezi desíti a třiadvaceti neb aby mládež ten čas prospala; nevede to k ničemu než kažení holek, zlobení starých, krádežím a rvačkám. Slyšme! – Zdalipak by někdo jiný než takový pudivítr mezi devatenácti a dvaadvaceti vyšel na honbu v té nepohodě? Zahnali (...)

(......)