Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI

V chatrči vojenského kontoreje, na předměstí Hassan Baša v Síči, sedělo za stolem dvé Záporožců, posilňujících se pálenkou z prosa, kterou ustavičně čepovali z dřevěného soudečku, stojícího uprostřed na stole. Jeden, starý, skoro již vetchý, byl Filip Zachar, sám kontorej, druhý, Anton Tatarčuk, ataman čigirinského kureně, člověk asi čtyřicíti let, vysoký, silný, s divokým výrazem ve tvářích a šikmýma, tatarskýma očima. Oba hovořili spolu potichu, jako z obavy, aby jim nikdo tajně nenaslouchal.

„Dnes tedy?“ tázal se kontorej.

„Bezmála teď,“ odpověděl Tatarčuk. „Očekávají pouze košového a Tuhaj-beje, jenž se samým Chmielem odjel na Bazavluk, protože tam stojí horda. Sbor se již sešel na majdaně, a kureňovci ještě před večerem sejdou se k poradě. Než nastane noc, bude všecko známo.“

„Hm, může býti zle!“ zabručel starý Filip Zachar.

„Slyš, kontoreji, a ty jsi viděl, že bylo psaní i pro mne?“

„Ba, že viděl, odnášelť jsem listy ke košovému sám, a já přece písmo znám. Našli u Lacha tři psaní: jedno samému košovému, druhé tobě, třetí mladému Barabašovi. Všichni již o tom v Síči vědí.“

„A kdo psal? Nevíš?“

„Košovému psal kníže, protože na listě byla pečeť; kdo vám, není známo.“

„Sochroni Bih!“

„Nejmenují-li tě tam zjevně přítelem Lachů, nic z toho nebude.“

„Sochroni Bih!“ opakoval Tatarčuk.

„Zdá se, že se cítíš vinen.“

„Fí! V ničem se necítím vinen.“

„Snad také košový všecky listy zatají, jde mu také o vlastní hrdlo. Bylo tam psaní pro něho zrovna jako pro vás.“

„Snad.“

„Ale, cítíš-li se vinen…“

Zde starý kontorej snížil hlas ještě více:

„Prchni!“

„Ale jak? A kam?“ neklidně se tázal Tatarčuk. „Košový postavil stráž na všech ostrovech, aby nikdo k Lachům neproklouzl a neprozradil, co se děje. Na Bazavluku hlídají Tataři. Ryba se neprodere, pták nepřeletí.“

„Nuže, skryj se v samé Síči, kam jen můžeš!“

„Najdou mne. Leč bys ty mne schoval mezi bečky v bazaru. Ty jsi můj příbuzný!“

„Ani rodného bratra bych neschoval. Bojíš se smrti, tedy se zpij; jsa opilý, ani toho nepocítíš.“

„Snad v listech nic není?“

„Snad…“

„Ach, běda! Ach, běda!“ řekl Tatarčuk. „Necítím se vinen v ničem. Jsem dobrý moloděc, Lachů nepřítel. Ale i kdyby v listě nic nebylo, čert ví, co Lach poví před radou. Může mne zničiti.“

„To je serdyty Lach; ten ničeho nepoví.“

„Byl jsi dnes u něho?“

„Byl. Natřel jsem mu rány dehtem; nalil pálenky s popelem do hrdla. Bude zdráv. To je serdyty Lach! Říká se, že Tatary podřezal na Chortyci, než byl zajat, jako podsvinčata. Ty buď o Lacha kliden.“

Příšerné víření kotlů, do nichž se tlouklo na košovém majdaně, přerušilo další hovor. Tatarčuk, zaslechnuv ty zvuky, zachvěl sebou a vyskočil rovnýma nohama. Neobyčejný neklid zračil se na jeho tváři i v pohybech.

„To víření je svolávání rady,“ řekl, ústy popadaje dech. „Sochroni Bih! Ty, Filipe, neříkej, o čem jsem tu s tebou povídal. Sochroni Bih!“

To praviv, Tatarčuk popadl soudeček s pálenkou, naklonil jej oběma rukama k ústům (...)

(......)