Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X

Hbité čajky letěly po vodě jako vlaštovky, unášejíce mladého rytíře i jeho osud. Vysokými vodami neznamenaly porohy velikého nebezpečenství. Minuli Surskij, Lochanny, šťastná vlna je přenesla přes Voronovou Zaporu, čluny poněkud zaskřípěly na Kňažím i Střelčím, ale jen se otřely, však neroztříštily, až konečně v dáli uzřeli peřeje i víry strašného Nenasytce. Zde bylo již nutno vystoupiti a čluny táhnouti po souši. Práce byla dlouhá a obtížná, zpravidla zabírající celý den. Na štěstí, dle všeho po dávných přepravách, leželo na celém břehu množství válců, které byly podkládány pod čluny, aby lehčeji byly postrkovány po zemi. Po celém okolí i na stepích nebylo viděti živé duše, na řece nebylo ani jedné čajky, neboť na Síč nemohly plouti jiné než ty, které propustil pan Grodzickij přes Kudak, a pan Grodzickij zúmyslně odřízl Záporoží od ostatního světa. Ticho bylo tudíž rušeno pouze hukotem vln o skály Nenasytce. Po dobu, co lidé postrkovali čluny, pozoroval pan Skrzetuski tento podivný zjev přírody. Strašná podívaná bila mu do očí. Po celé šíři řeky běželo napříč sedm skalních útesů, trčících nad vodou, černých, rozrytých vlnami, které v nich vyhloubily jakési brány a průchody. Řeka plnou tíhou vod narážela na tyto útesy a tříštila se o ně, a proto zběsilá, vzteklá, drcena v bílou, zpěněnou houšť, snažila se je přeskočiti jako řítící se oř. Ale odražena ještě jednou, než mohla se prodrati skrze otvory, hryzla skály – řekl bys – zubem, stáčela se v bezmocném hněvu do příšerných vírů, vytryskovala v sloupích do výše, vřela jako vroucí voda, supěla únavou jako divoká zvěř. A pak zase rachot jako ze sta děl, vytí celých smeček vlků, chroptění, vysílení, a při každém útesu týž boj, totéž zápolení. Nad hlubinou zněl pokřik ptactva jako vyděšeného tím divadlem, mezi útesy byly posupné stíny skal, chvějící sebou v tůni jako zlí duchové.

Lidé, táhnoucí čluny, ač tomu byli zvyklí, nábožně se křižovali, varujíce náměstníka, by se příliš nepřibližoval ke břehu. Bylyť zkazky, že, kdo se na Nenasytce dlouho díval, ten nakonec spatřil něco takového, nad čím se mu rozum pomátl; tvrdilo se rovněž, že se někdy z vírů vynořovaly černé, dlouhé ruce, a ty chytaly nerozvážlivce, kteří se přiblížili až příliš, a tehdy rozléhal se strašlivý chechtot v hlubinách. Za nocí neodvažovali se ani Záporožci dopravovati čluny.

Do bratrstva na Nizu nemohl býti nikdo přijat jako druh, kdo se samojediný nepřepravil v člunu přes porohy, ale pro Nenasytce učiněna výjimka, poněvadž jeho skály nikdy nebyly zalévány. O jediném Bohunovi zpívali slepci, že prý se i přes Nenasytce prodral, nicméně nedávána tomu víra.

Přepravování člunů zabralo skoro den času, a slunce začalo zapadati, když náměstník vsedl opět do lodi. Zato následující porohy přepluly lehce, poněvadž byly všecky pokryty vodou, až konečně vepluli na „tiché vody nizové“.

Cestou viděl pan Skrzetuski na uročisku Kučkasů obrovskou mohylu z bílých kamenů, kterou dal kníže nasypati na památku svého pobytu (...)

(......)