Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Nazítří vzbudil se čilý, zdráv a s veselejší myslí. Počasí bylo rozkošné. Široko rozlité vody čeřily se v drobné vlnky lehkým a teplým vánkem.

Břehy byly zamlženy a slévaly se s vodní plání v jednu nepřehlednou rovinu. Rzędzian, vzbudiv se a promnuv si oči, až se polekal. Rozhlédl se udivenýma očima kolem a nevida nikde břehu, řekl:

„Probůh! To jsme snad již na moři, milosti!…“

„To řeka je tak mohutná, nikoli moře,“ odpověděl Skrzetuski, „a břehy spatříš, až mlha spadne.“

„Myslím, že již zanedlouho budeme musiti nastoupiti cestu také do Turecka.“

„Nastoupíme, bude-li nám poručeno; vidíš ostatně, že neplujeme sami.“

Vskutku, v paprsku oka bylo viděti několik bajdaků, dombazů neboli tumbasů i úzkých, tmavých člunů kozáckých, obestřených síťovím, a všeobecně zvaných čajkami. Jedny z těchto lodí pluly po vodě, unášeny bystrým proudem, jiné namáhavě se draly proti proudu, podporovány vesly i plachtami. Vezly ryby, vosk, sůl a sušené višně do pobřežních měst, nebo se též vracely z obydlených okolních vesnic, naloženy zásobami potravin pro Kudak a tovarem, jenž se čilému těšil odbytu na Krámovém bazaru v Síči. Dněprské břehy byly již od ústí Psjola úplnou pustinou, na které se pouze tu a tam bělaly kozácké přezimovací chatrče, ale řeka tvořila silnici, spojující Síč s ostatním světem, proto také ruch na ní býval dosti značný, zejména, když vyšší voda usnadňovala plavbu plachtami a když dokonce i porohy, vyjímaje Nenasytce, stávaly se splavnými i pro lodi, plující po proudu.

Náměstník se zájmem sledoval tento život na řece, mezitím co bajdaky čile spěly ke Kudaku. Mlha spadla, břehy se zřetelně zarýsovaly. Nad hlavami plujících poletovaly miliony vodního ptactva, pelikánů, divokých husí, jeřábů, kachen i čejek, sluk i volavek; v rákosí u břehu bylo slyšeti takovou vřavu, takové zvíření vody a šum křídel, že bys řekl, že se tam konají ptačí sněmy nebo zápasy.

Břehy za Kremenčugem se snížily a otevřely.

„Hleď jen, Milosti!“ vzkřikl pojednou Rzędzian. „Vždyť to slunce zrovna praží a na polích leží sníh.“

Skrzetuski se rozhlédl: vskutku, kam okem dosáhl, leskl se jakýsi bílý příkrov v paprscích slunce po obou březích řeky.

„Hej, starochu! Co se to tam bělá?“ ptal se lodivody.

„Višně, pane!“ odpověděl staroch.

Byly to vskutku višňové háje, skládající se ze zakrsalých stromů, jimiž byly oba břehy za ústím Psjola široko zarostlé. Jejich plod, sladký a veliký, skýtal na podzim potravu ptactvu, zvířatům i lidem, zbloudilým v pustině, a zároveň byl předmětem obchodním, jenž byl dovážen po bajdacích až do Kijeva i dále. Nyní byly háje obsypány květem. Když se přiblížili ke břehu, aby veslařům dopřáli odpočinku, náměstník s Rzędzianem vystoupili, chtějíce si ony háje prohlédnouti blíže. Ovanula je tak opojná vůně, že mohli sotva dýchati. Množství lístečků leželo již na zemi. Mezi višněmi rostly hojně také divoké, zakrslé mandloně, pokryté růžovým květem, vydávajícím vůni ještě silnější. Miliony čmeláků, včel i barevných (...)

(......)