Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII

V Čigirině zastal pan Skrzetuski starého Začvilichovského ve velikém rozčilení a horečce; netrpělivě vyhlížel knížecího posla, neboť ze Síče stále hrozivější docházely zprávy. Nebylo již pochybností, že se Chmielnicki chystal brannou mocí domáhati se dávných kozáckých výsad a zadostiučinění za spáchané křivdy. Začvilichovskij měl o něm zjištěno, že meškal na Krymu u chána, dožebrávaje se tatarské pomoci, se kterou byl v Síči očekáván každého dne. Připravovala se tudíž valná výprava z Nizu do království polského, která za pomoci tatarské mohla býti záhubna. Bouře ukazovala se stále blíže, zřetelněji, strašlivěji. Již nikoli nejasné, neurčité strachy probíhaly Ukrajinou, nýbrž přímo jistota o srážce a vojně. Veliký hetman, který z počátku nehrubě dbal celé věci, přisunul se nyní s vojskem k Čerkasku; kupředu posunuté polní hlídky korunních vojsk dostihovaly až k Čigirinu, a to hlavně, aby učinily přítrž přeběhlictví, neboť grodoví kozáci a selský lid začali v houfech prchati na Síč. Šlechta se kupila po městech. Říkalo se, že obecná hotovost šlechty má býti vyhlášena v jižních vojevodstvích. Někteří také, ani nevyčkávajíce wici, posílali ženy a děti do zámků, sami pak táhli k Čerkasku. Nešťastná Ukrajina rozdělila se ve dvě polovice: jedna spěchala na Síč, druhá do tábora korunního; jedna hlásila se ke stávajícímu pořádku věcí, druhá k divoké svobodě; jedna toužila zachovati to, co bylo ovocem věkovité práce, druhá toužila zbaviti ji toho dobra. Obě měly záhy zbrotiti bratrské ruce ve vlastních vnitřnostech. Strašlivý rozbroj, než si vyhledal náboženská hesla, která byla Nizu naprosto cizí, rozpoutával se jako boj sociální.

Ale jakkoli se kupila černá mračna na ukrajinském obzoru, jakkoli od nich dopadala zlověstná noc, jakkoli se to v jejich vnitřku převalovalo a dunělo, a rachot hromu se nesl od konce ke konci, lidé ještě nebyli si zcela jisti, do jakého stupně se bouře rozzuří. Snad si tím nebyl zcela jist ani sám Chmielnicki, jenž mezitím posílal listy krakovskému pánovi, komisaři kozáckému i korouhevníku korunnímu, plné stížností i nářků, a při tom zapřísahání se věrností Vladislavu IV. i říši polské. Chtěl tím získati času nebo se domníval, že nějaké jednání může ještě roztržce učiniti konec? – Různí soudili různě – pouze dva lidé neklamali se ni na jednu hodinu.

Těmi lidmi byli Začvilichovskij a starý Barabaš.

Starý plukovník obdržel rovněž list od Chmielnického. List byl pln jízlivosti, vyhrůžek a urážek. „Začneme s veškerým vojskem záporožským – psal Chmielnicki – snažně prositi a apelovati, aby se zadost učinilo oněm výsadám, které jsi u sebe tajil, Milosti. A protože jsi je tajil na vlastní prospěch a užitek, proto všecko vojsko záporožské prohlašuje tě hodným, abys byl plukovníkem ovcí nebo sviní, nikoli však lidí. Já pak prosím za odpuštění, milosti, jestliže jsem ti v něčem nevyhověl ve svém chudém domě v Čigirině, na pražnik sv. Mikuláše – a že jsem odjel na Záporoží bez vědomí a souhlasu.“

„Hleďte, (...)

(......)