Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Bylo již v druhé polovici března. Trávy bujně vyrazily; perekotypola vzkvetla, step zavířila životem. Za jitra, klusaje v čele svých lidí, náměstník jel jako po moři, jehož pohyblivou vlnou byla tráva, kolébaná větrem. A všude plno veselí i jarních hlasů, křiků, štěbetání, pohvizdování, pomlaskávání, třepotu křídel, radostného bzučení hmyzu; step zvučící jako lyra, na které hraje ruka boží. Nad hlavami jezdců jestřábi, nehnuté tkvící na blankytu jako zavěšené křížky, trojúhelníky divokých husí, táhlé řady jeřábů; na zemi cval zdivočelých koní: hle, řítí se stádo stepních koní. Lze viděti, jak se prsy trou o trávu, jak se ženou jako bouře a pak stojí jako přikováni, obklopujíce jezdce do půlkruhu; jejich hřívy jsou rozváty, chřípě vzduty, oči udiveny. Řekl bys: chtějí zdeptati nezvané hosty. Ale ještě chvíli a pojednou prchají a mizejí stejně rychle, jako přicválali: jen tráva šumí, jen květy se míhají! Dusot ztichl, znovu slyšeti jen šveholení ptactva. Jest nějak veselo a přece tkví jakýsi smutek v této radosti, jest nějak hlučno, ale prázdno – ó! ale do široka, do daleka! Koněm nedohoníš, myšlenkou nedohoníš, leda ty smutky, tu prázdnotu, ty stepi pomiluješ a tesklivou duší zakroužíš nad nimi, na jejich mohylách odpočineš, hlas jejich vyslechneš a odpovíš.

Bylo jitro. Veliké krůpěje třpytily se na rostlinách a křoví, svěží závany větru vysušovaly zemi, na které stály po deštích široké kaluže jako rozlitá jezírka, lesknoucí se na slunci. Náměstníkova družina zvolna se pohybovala kupředu, byloť obtížno pospíšiti si, když se koně občas bořili až po kolena do měkké země. Ale náměstník jim dopřával málo oddechu po mohylových pahorcích, neboť spěchal, aby uvítal a zároveň se rozloučil. Vskutku, druhého dne o polednách, projev pruhem lesa, zhlédl již větrníky v Rozlogách, rozptýlené po návrších a blízkých mohylách. Srdce mu bušilo jako kladivo. Nikdo se ho tam nenaděje, nikdo neví, že přijede; co tomu řekne ona, až jej spatří? Ó, hle, již i chalupy pidsusidků, poschované v mladých sadech višňových; dále rozptýlená ves dvoreckých lidí a ještě dále viděti i studniční jeřáb na dvorském majdaně! Náměstník pobodl koně a vyřítil se tryskem, a za ním družina; letěli tak vesnicí s řinčením a hlukem. Tu a tam vyrazil sedlák z chalupy, popatřil, přežehnal se křížem: čerti nečerti, Tataři Netataři? Bláto stříká zpod kopyt tak, že ani nepoznáš, kdo letí. A oni zatím doletěli k majdanu a stanuli před zavřenou branou.

„Hola, hej! Kdo živ, otevři!“

Lomoz, klepání a zuřivý štěkot psů vyvolaly lidi ze dvorce. Přichvátali tedy ke bráně, zděšeni, majíce za to, že je to snad nepřátelský vpád.

„Kdo přijíždí?“

„Otevři!“

„Knížata nejsou doma.“

„Otevři, pohanský synu! Jsme od knížete z Lubnů.“

Čeleď poznala konečně Skrzetuského.

„A tos ty, Milosti! Hned, hned!“

Otevřena brána, a vtom i sama kněžna vyšla před síň a zastínivši si oči rukou, dívala se na příchozí.

Skrzetuski seskočil z koně a přistoupiv k ní, řekl:

„Nepoznáváš mne, (...)

(......)