Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Na celé Ukrajině i Zádněpří začaly se zvedati jakési šumy jako ohlasy blízké bouře; jakési podivné zvěsti přeletovaly od sjola do sjola, od futoru do futoru, jako rostliny, které na podzim žene vítr po stepích a kterým lid říká perekotypoly. Ve městech si lidé šeptali o jakési veliké vojně, ačkoli nikdo nevěděl, kdo a proti komu má válčiti. Nicméně cosi se blížilo. Lidské tváře byly znepokojeny. Rolník nerad vycházel na pole s pluhem, ačkoli se jaro dostavilo rané, tiché a teplé a nad stepí dávno již hlaholili skřivánci. Za večerů kupili se lidé po sjolech ve hloučky a stojíce na cestě, polohlasně hovořili o strašlivých věcech. Slepci, potulující se s lyrami a písní, byli dotazováni po novinách. Některým se zdálo, že za nocí vidí nějaké odlesky na nebi a že měsíc, červenější než jindy, vystupuje za bory. Prorokovány pohromy nebo královská smrt – a to vše bylo tím podivnější, že do těchto zemí, odedávna přivyklých nepokojům, bitvám, nájezdům, měl strach přístup nesnadný; jistě tedy duly ve vzduchu nějaké výjimečně zlověstné vichřice, když se nepokoj stal všeobecným.

Bylo tím tíživěji, tím dusněji, že nikdo nedovedl ukázati na nebezpečenství. Nicméně mezi příznaky zlé věštby zdály se zvláště dva poukazovati k tomu, že vskutku něco hrozí. Objeviloť se předně neslýchané množství dědů lyrníků po všech vsích městech, a byly mezi nimi nějaké cizí, nikomu neznámé postavy, o nichž si lidé šeptali, že jsou to dědové nepraví. Ti, potloukajíce se všude, tajemně ohlašovali, že se blíží den soudu a božího hněvu. Za druhé, Nizoví začali píti do úpadu.

Druhý příznak byl ještě nebezpečnější. Síč, stěsnaná příliš úzkými hranicemi, nemohla uživiti všech svých lidí, výpravy nevždy se dařily, pročež stepi neposkytovaly kozákům chleba, a tak se každoročně rozprášilo mnoho Nizových za klidných dob po obydlených, okolních vsích. Bylo jich plno po Ukrajině, ano i po celé Rusi. Jedni dávali se k ozbrojeným družinám u starostů, jiní čepovali vodku po cestách, jiní plahočili se po vsích i městech za obchodem a řemesly. V každé skoro vesnici stála opodál od ostatních chalupa, ve které bydlil Záporožec. Někteří měli v takových chalupách ženy a hospodářství. A takový Záporožec jako člověk obyčejně ostřílený a zchytralý byl poněkud i dobrodincem pro ves, ve které bydlil. Nebylo nad ně lepších kovářů, kolářů, koželuhů, voskářů, rybářů a lovců. Kozák všecko dovedl, všecko udělal, dům postavil, sedlo ušil. Celkem však nebyli to osadníci pokojní, neboť žili životem z dneška na zítřek. Kdo chtěl rozsudek vymoci zbraní, přepadnouti souseda nebo se ubrániti očekávanému útoku, potřeboval pouze vzkřiknouti, a hned se molodci slétali jako krkavci, hotovi k lupu. Užívala jich také šlechta, užívali páni, věčně mezi sebou vedoucí spory; když se však i takových výprav nedostávalo, seděli tiše po vsích, pracujíce do úpadu a dobývajíce si chleba vezdejšího v potu tváři.

Tak to někdy trvalo rok, dva, až najednou přicházela zvěst o nějaké valné výpravě buď nějakého (...)

(......)