Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Doraziv do Lubnů, pan Skrzetuski nezastal doma knížete, jenž byl odjel k panu Suffczyńskému, bývalému svému dvořanu, na křtiny do Sjenče a s ním kněžna, obě panny zbaražské a mnoho osob ode dvora. Bylo tedy vzkázáno do Sjenče i to, že se náměstník z Krymu vrátil, i že zavítal posel; zatím radostně vítali Skrzetuského po dlouhé cestě známí i druhové, a zejména pan Wołodyjowski, který po posledním souboji byl našemu náměstníkovi nejbližším přítelem. Tento rytíř vyznamenával se tím, že byl stále zamilován. Přesvědčiv se o neupřímnosti Anuše Borzobohaté, obrátil se s horoucím srdcem k Aněle Leńské, panně rovněž z fraucimoru, a když se i ta právě před měsícem zasnoubila s panem Staniszewským, tu jal se Wołodyjowski pro útěchu vzdychati po starší princezně zbaražské, Anně, neteři knížete Wiśniowieckého.

Nicméně sám chápal, že, zvednuv oči tak vysoko, nemohl by se ani tou nejmenší kojiti nadějí, tím méně, že se již o princeznu ucházeli námluvčí pan Bodzyński a pan Lassota jménem pana Przyjemského, vojevody łęczyckého. Vyprávěl tedy nešťastný Wołodyjowski tato nová soužení našemu náměstníkovi, zasvěcuje ho do všech dvorských záležitostí i tajností, jež ten poslouchal na půl ucha, maje zaujatu duši i srdce něčím jiným. Nebýti onoho tísnivého neklidu, který obyčejně s láskou, byť opětovanou, vždy chodívá ruku v ruce, byl by se pan Skrzetuski cítil šťasten, vrátiv se po dlouhé nepřítomnosti do Lubnů, kde jej obklopily vlídné tváře a onen ruch vojenského života, s nímž se zžil odedávna. Lubny totiž, ačkoli jako zámecká rezidence panská mohly, co se nádhery týče, rovnati se všem sídelním zámkům „panovníčků“, přece jen lišily se od nich tím, že život v nich byl přísný, opravdu táborový. Kdo neznal tamních obyčejů a pořádku, ten, byť přijel v době nejpokojnější, mohl se domnívati, že se tam chystá nějaká válečná výprava. Voják měl tam přednost před dvořanem, železo před zlatem, hlahol táborových polnic před šumem hostin a zábav. Všude vládl vzorný soulad a jinde neznámá kázeň; všude hemžilo se to rytířstvem od různých korouhví, obrněných, dragounských, kozáckých, tatarských i valašských, pod nimiž sloužilo nejen celé Zádněpří, nýbrž i ochotná šlechta ze všech okolních míst říše polské. Kdo se chtěl vycvičiti v pravé škole rytířské, ten táhl do Lubnů; nechyběli tam tudíž vedle Rusínů ani Mazuři ani Litva ani Malopolané, ba ani Prušáci. Pěší pluky a dělostřelectvo, neboli tak zvaný „ohnivý lid“, byly převážně složeny z vybraných Němců, najatých za vysoký žold; mezi dragouny sloužili hlavně místní lidé, Litva v tatarských korouhvích, Malopolané hrnuli se nejraději pod znaky obrněnců. Kníže také nestrpěl rytířstvu povalečství; proto vládl v táboře ustavičný ruch. Jedny pluky odcházely vystřídat posádky v pevnůstkách a polankách, jiné vcházely do hlavního města; po celé dny konala se mustrování a cvičení. Občas také, ačkoli byl pokoj od Tatarů, podnikal kníže daleké výpravy do hlubokých stepí a pustin, aby přiučil vojáky pochodům, aby pronikl (...)

(......)