Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII

Nazítří zrána vyrazila pěší i jízdná vojska kozácká na pochod ze Síče. Byť krev ještě nepotřísnila stepí, válka již začala. Pluky táhly za pluky; řekl bys, že se kobylka, zahřátá jarním sluncem, vyrojila z rákosin Čertomlyku a letí na ukrajinské nivy. V lese, za Bazavlukem, čekali již ku pochodu připravení hordovci. Šest tisíc nejvybranějších válečníků, vyzbrojených nepoměrně lépe než obyčejní čambuloví lupiči, tvořilo posilu, kterou chán poslal Záporožcům a Chmielnickému. Molodci, spatřivše jej, vyhazovali čapky do výše. Zahřměly ručnice a samopaly. Kozácký řev, smíšený s tatarským vzýváním Allaha, narazil o klenbu nebeskou. Chmielnicki a Tuhaj-bej, oba pod bunčuky, přicválali k sobě koňmo a obřadně se uvítali.

Byly sestaveny pochodové šiky s obvyklou u Tatarů a kozáků hbitostí, načež se vojska hnula kupředu. Hordovci zaujali obě kozácká křídla, střed zavalil Chmielnicki s jízdou, za kterou postupovala strašná záporožská pěchota,^[6] dále „puškary“ s děly, potom tábor, vozy, na nich táborová čeleď, zásoby potravin, konečně čabanové se zásobními stády a dobytkem.

Prošedše bazavluckým lesem, pluky vynořily se na stepi. Den byl klidný. Nebeské klenby neposkvrňoval žádný mráček. Lehký vítr vál od severu k moři, slunce hrálo na kopích a květech pustiny. Rozestřela se před vojskem Divoká pole jako nekonečné moře, a při pohledu na ně zmocnila se radost kozáckých srdcí. Veliký malinový prapor s archandělem několikráte se sklonil, vítaje rodnou step, a za jeho příkladem sklonily se všecky bunčuky a plukovní odznaky. Jediný výkřik vydral se ze všech prsou.

Pluky volně se rozvinuly. „Dovbyšové“ a teorbanisté vyjeli v čelo vojska, zavířily kotly, zazvučely litaury a teorbany, a doprovodem k nim otřásla vzduchem i stepí píseň, zpívaná tisícerými hlasy:

„Hej vy stepy, vy rydnyje,
Krásným cvitom pysanyje,
Jako more širokije!“

Teorbanisté popustili koním uzdy a nachýleni v sedlech nazad, s očima upřenýma do nebe, přejížděli struny teorbanů; litauristé, vyzdvihnuvše ruce nad hlavy, tloukli do svých měděných bubnů, dovbyšové hřměli do kotlů, a všecky tyto zvuky spolu s jednotvárnými slovy písně a ječivým, nesouladným hvízdáním tatarských píšťalek slily se v jakýsi obrovský, divoký a jako sama pustina smutný nápěv. Opojení zachvátilo všechny pluky; hlavy se potřásaly do taktu písně, až se konečně zdálo, že se celá rozezpívaná step kolébá spolu s lidmi, koňmi i prapory.

Vyplašená hejna ptactva vyrazila ze stepi a letěla před vojskem jako druhé vojsko vzdušné.

Chvílemi píseň i hudba mlkly, a tehdy bylo slyšeti třepotání praporů, dusot a ržání koní i skřípání táborových vozů, podobající se křiku labutí nebo jeřábů.

V čele, pod velikým, malinovým praporem a bunčukem, jel Chmielnicki, oděný v červeň, na bílém koni, s pozlacenou bulavou v ruce.

Celý tábor se pohyboval zvolna a spěl k severu, pokrývaje jako příšerná vlna říčky, doubravy i mohyly, naplňuje šumem a vřavou stepní pustinu.

A od Čigirina, od severního pomezí (...)

(......)