Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV

Hřmění kudackých děl slyšela také vojska, plující po bajdacích pod vůdcovstvím starého Barabaše a Krzeczowského.

Skládala se ze šesti tisíc regestrových kozáků a jednoho regimentu výborné pěchoty německé, jejíž plukovníkem byl Hans Flik.

Pan Mikuláš Potocki dlouho váhal, než vypravil kozáky proti Chmielnickému, ale protože měl na ně Krzeczowski ohromný vliv, a Krzeczowskému důvěřoval hetman bezmezně, poručil pouze Semenům, aby vykonali přísahu věrnosti – a vypravil je ve jménu božím.

Krzeczowski, voják plný zkušeností a značně proslavený z bojů dřívějších, byl svěřencem domu Potockých, jimž za vše vděčil: i za plukovnictví i za šlechtictví, když mu je na sněmu udělili, a konečně za rozsáhlé statky, položené při stoku Dněpru a Ladavy, kterých se mu doživotně od nich dostalo.

Nuže, tolik pout jej pojilo s říší polskou i s Potockými, že se ani stín nedůvěry nemohl vlouditi do hetmanské duše. Byl to ke všemu člověk v plné síle, totiž sotva padesáti let, a veliká budoucnost se před ním otvírala při službách rodné zemi. Někteří chtěli v něm spatřovati nástupce Stefana Chmieleckého, jenž, započav povolání jako prostý rytíř stepní, skončil je jako vojevoda kijevský a senátor polské říše. Na Krzeczowském záleželo, půjde-li toutéž cestou, na niž jej pudila statečnost, divoká energie a nezkrotná ctižádost, lačná stejně bohatství jako důstojenství. Právě z té ctižádosti horlivě se ucházel před nedávnou dobou o starostenství litynské, a když je konečně dostal pan Korbut, Krzeczowski hluboko zakopal do srdce zklamání, ale málem neonemocněl závistí a zármutkem. Nyní zdálo se, že se osud usmívá naň opětně, poněvadž obdržev od velikého hetmana tak důležitou funkci vojenskou, mohl směle doufati, že jeho jméno zavadí o sluch královský. A to bylo věcí důležitou, neboť pak stačilo pouze pokloniti se pánovi, aby se mu dostalo výsady s milými šlechtické duši slovy: „Bil nam čolom i prosyl, ščob jeho podaryty, a my, pomňavši jeho uslugi, dajem“ etc. Touto cestou dosahovalo se na Rusi bohatství i důstojenství; touto cestou přecházely ohromné rozlohy pustých stepí, které dříve patřily Bohu a říši polské, do rukou soukromých; touto cestou nuzáček vyrůstal na pána a mohl se těšiti nadějí, že jeho potomci zasednou mezi senátory.

Krzeczowského hnětlo jen to, že se v oné, jemu svěřené funkci musil sdíleti o moc s Barabašem, ale to bylo sdílení pouze dle jména. Ve skutečnosti starý plukovník čerkaský zestaral, zejména v poslední době, a zchřadl tak, že již jen tělem náležel této zemi, jeho duše však i mysl byly stále pohrouženy v otupělost a zmalátnění, kteréž obyčejně předcházejí skutečné smrti. Z počátku výpravy se vzchopil a začal se míti k světu dosti čile, řekl bys: při hlaholu vojenských polnic začala v něm silněji kolovati stará vojenská krev; byltě to přece svého času proslulý rytíř a stepní vůdce; ale hned potom, jak vyrazili, ukolébalo jej pleskání vesel, uspaly písně Semenů a mírný pohyb bajdaků, a tak zapomněl na boží svět. Krzeczowski (...)

(......)