Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XV

Náměstník, slyše bitvu, s rozechvěním vyčkával jejího konce, soudě z počátku, že se Chmielnicki utkává se všemi silami hetmanů.

Ale k večeru jej starý Zachar vyvedl z bludu. Zpráva o zradě Semenů pod vůdcovstvím Krzeczowského a pobití Němců pobouřila mladého rytíře do hloubi duše, bylať předzvěstí příštích zrad, náměstník pak věděl dokonale, že se nemalá část hetmanských vojsk převážně skládá z kozáků.

Trýzeň náměstníkova vzrůstala, a triumf v záporožském táboře vléval do ní ještě hořkosti. Vše se schylovalo k nejhoršímu. O knížeti nebylo zpráv – a hetmanové dle všeho dopustili se strašlivé chyby, když, místo aby vyrazili s veškerou mocí ke Kudaku nebo ostatně vyčkávali nepřítele v opevněných táborech na Ukrajině, rozdělili síly, dobrovolně se oslabili, ponechali široké pole věrolomnosti a zradě. V záporožském táboře sice již dříve se hovořilo o panu Krzeczowském i o odděleném vyslání vojsk pod vůdcovstvím Stefana Potockého, ale náměstník nedával víry těmto pověstem. Soudil, že jsou to silné výzvědné oddíly, které včas budou odvolány zpět. Zatím stalo se jinak. Chmielnickému dostalo se zradou Krzeczowského posily několika tisíc lidí, a nad mladým Potockým snášelo se strašlivé nebezpečí. Pomoci zbaveného a v pustinách zbloudilého mohl Chmielnicki nyní snadno obklíčiti a úplně poraziti.

V bolestech od ran, v neklidu, za bezesných nocí, utěšoval se Skrzetuski pouze myšlenkou na knížete. Hvězda Chmielnického musí přece poblednouti, až se kníže zvedne ve svých Lubnech. A kdo může věděti, nespojil-li se již s hetmany? Jakkoli značny byly síly Chmielnického, jakkoli počátky pochodu byly šťastny, jakkoli táhl s ním Tuhaj-bej, a dostaví-li se neúspěch, slíbil vytrhnouti na pomoc sám „car“ krymský, Skrzetuskému ani zdaleka nepřipadla myšlenka, že by ta bouře mohla trvati dlouho, že by jediný kozák mohl otřásti celou říší polskou a zlomiti její hroznou moc. Na ukrajinských prazích se ta vlna roztříští – myslil si náměstník. Kterak že se končily všecky kozácké vzpoury? Vyšlehovaly jako plamen a hasly po prvním střetnutí s hetmany. Tak bylo až dosud. Když se na jedné straně stavěla k boji smečka nizových lupičů, na druhé mocnost, jejíž břehy oblévala dvě moře – bylo snadno předvídati, jak to dopadne. Bouře nemůže býti trvalá, tedy přejde – a nastane pohoda. Ta myšlenka sílila pana Skrzetuského a lze říci, že držela jej na nohou, neboť jinak tížilo jej břímě tak těžké, jakého dosud v životě nenesl. Bouře, i když přejde, může zpustošiti pole, zbořiti domy a nadělati neodčinitelných škod. Vždyť touto bouří on sám div o život nepřišel, byl zbaven sil a upadl v hořké zajetí, právě v době, kdy mu na svobodě záleželo skoro tolik jako na samém životě. Kterak tedy mohly bouří utrpěti bytosti slabší, neumějící se brániti! Co se dělo s Helenou tam, v Rozlogách?

Ale Helena jistě byla již v Lubnech. Náměstník ji vídával ve snách, obklopenu přátelskými tvářemi, hýčkánu samým knížetem a kněžnou Griseldou, obdivovánu rytíři – a pouze tesknící po (...)

(......)