Henryk Sienkiewicz
překlad: Václav Kredba

OHNĚM A MEČEM I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III

O několik dní později pohybovala se čile družina našeho náměstníka směrem k Lubnům. Přepravivše se přes Dněpr, táhli širokou stepní cestou, která spojovala Čigirin s Lubny, vedouc na Žuky, Semi-Mogily i Chorol. Druhá takováto silnice vedla z hlavního města knížecího do Kijeva. Za dávnějších časů, před bitvou hetmana Žółkiewského u Solonice, nebylo těchto cest vůbec. Do Kijeva se jelo z Lubnů po stepi a pralesem; do Čigirina byla cesta vodní – zpět pak se jezdívalo na Chorol. Vůbec pak bylo toto naddněprské území – stará země polowiecká – pustinou, něco málo více osídlenou než Divoká pole, Tatary často navštěvovanou, záporožským vatahám otevřenou.

Nad břehy Suly šuměly ohromné, lidskou nohou skoro nedotčené lesy – místy po zapadlých březích Suly, Rudé, Šleporodu, Korovaje, Oržavce, Psjola a jiných větších i menších řek a přítoků tvořily se močály, částečně zarostlé houštinami keřů a borů, částečně pokryté v podobě lučin. V těchto borech a bahništích nacházela snadný úkryt zvěř všelikého druhu; v nejhlubším lesním přítmí žila nesmírná spousta bradatých turů, medvědů a divokých kanců a vedle nich četné, hnědé smečky vlků, rysů, kun, stáda srn a krásných sajek; v bahništích a říčních ramenech zakládali bobři své brlohy, o kterýchžto bobrech kolovaly pověsti na Záporoží, že jsou mezi nimi století starci, starobou bílí jako sníh.

Na vysokých, suchých stepích proháněla se stáda divokých koní huňatých hlav a krvavých očí. Řeky se hemžily rybou a vodním ptactvem. Byla to podivná země, napolo spící, ale nesoucí sledy dávnějšího života lidského. Všude bylo plno spálenišť po nějakých odvěkých městech; Lubny i Chorol samy se pozvedly s takových spálenišť; všude bylo plno mohyl, novějších i starších, porostlých již borem. A zde jako na Divokých polích vstávali za nocí duchové i upíři, a staří Záporožci si vyprávěli u ohnišť divy o tom, co se druhdy dálo v oněch lesních hlubinách, z nichž dolétalo vytí bůh ví jakých zvířat, skřeky pololidské, polozvířecí, strašná vřava jako při bitvách nebo honech. Pod vodami hlaholily zvony potopených měst. Země byla málo hostiná a málo přístupná, místy příliš rozměklá, místy trpící nedostatkem vod, spálená, suchá, ale pro obývání nebezpečná, neboť osadníky, jakmile se jaks taks usadili a zařídili, potřely tatarské vpády. Navštěvovali ji často pouze Záporožci pro bobří chvosty, pro zvěř a ryby, neboť za doby míru rozlézala se většina Nizových ze Síče na lovy neboli – jak se říkalo – za „průmyslem“ po všech řekách, roklinách, lesích i hvozdech, řádíc na místech, o jejichž existenci málokdo věděl.

Nicméně i usedlý život pokoušel se připoutati se k těmto zemím jako rostlina, která se pokouší uchytiti se půdy kořínky, kde může, a přes tu chvíli vytržena, vyrůstá, kde může.

Na pustinách vznikala města, sídla, osady, slobody a futory. Země byla místy žírná a vábila svobodou. Ale život vzkvetl teprve tehdy, když tyto země přešly do rukou knížat Wiśniowieckých. Kníže Michal, oženiv se s Mohylankou, začal (...)

(......)