Clifford D. Simak
překlad: Pavel Dosoudil

ČAS JE TA NEJJEDNODUŠŠÍ VĚC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 15

Blaine seděl na židli v motorestu a čekal, až mu zabalí půl tuctu sendvičů a naplní termosku kávou. V lokále byli jen dva zákazníci a nevěnovali mu žádnou pozornost. Jeden právě dojedl a četl noviny. Ten druhý, skloněný nad talířem, se rýpal v mazlavé hmotě, která byla původně vajíčky se smaženými brambůrky, ale nyní vypadala jako nový druh žrádla pro psy, tak důkladně byla promíchaná.

Blaine si přestal prohlížet onoho muže a zadíval se ven přes silné tabule skla, které tvořily dvě stěny budovy.

Ranní ulice byla tichá, projelo jen několik aut a prošel jeden člověk.

Možná to byla hloupost, řekl si, přijít s tímhle bláznivým a zřejmě zbytečným pokusem zbavit Rileyho na chvíli společníka. Vrátit mu klid. Pravděpodobně vůbec nezáleželo na tom, co udělal, nebo co Riley říkal. Řidič ho stále trochu podezíral.

Ale už to nebude trvat dlouho, pomyslel si Blaine, protože jsou už určitě blízko řeky a Pierre musí být jen několik mil na sever. A další podivná věc, uvažoval – Riley mu nikdy neřekl, kam jede. Ačkoliv to divné vlastně nebylo, zapadalo to mezi ostatní fakta – mužův evidentní strach a jeho tajnosti kolem toho, co veze.

Odtrhl se od okna a sledoval, jak prodavač dává hamburgry do sáčku a nalévá kávu do termosky. Zaplatil pětidolarovou bankovkou, kterou mu Riley dal, a schoval drobné do kapsy.

Vyšel na ulici a zamířil k velké čerpací stanici, kde čekal Riley s náklaďákem. Na to, aby byl někdo u pumpy, bylo ještě příliš brzo. Než se ukáže obsluha; alespoň se stačí nasnídat. Potom naplní nádrž a vyrazí na cestu. Měl by to být poslední den, kdy pojede náklaďákem, pomyslel si Blaine.

Jakmile narazí na řeku, vystoupí a vydá se k severu do Pierru.

Ráno bylo chladné, bylo téměř na nule a vzduch, který vdechoval, pálil v nose. Nadcházel další hezký den – říjnový den s povětřím vonícím po víně a s mlhavou oblohou.

Když dorazil k ulici, kde stála velká pumpa, byl náklaďák pryč.

Možná, řekl si, že ho Riley přemístil. Ale hned jak ho to napadlo, věděl, že to tak není. Věděl, že ho Riley hodil přes palubu.

Za cenu několika dolarů, za cenu, že musel najít jinou pumpu, kde by nabral benzín, se ho řidič zbavil.

Pro Blaina to nebyl velký šok, protože si uvědomoval, že to čekal, i když si tu myšlenku nepřipouštěl. Koneckonců, z Rileyho hlediska to bylo úžasně jednoduché řešení jeho nedůvěry, pocházející z předchozí noci.

Aby se přesvědčil, aby se ujistil, že se nemýlí, obešel blok.

Auto nikde nespatřil. Byl sám.

Za chvíli se město probudí k životu, a než se tak stane, musí být z dohledu. Musí najít místo, kde by se mohl přes den ukrýt.

Chvíli stál a orientoval se.

Bližší konec města, tím si byl jistý, ležel na východě, protože jižní částí města jeli asi jednu nebo dvě míle.

Vydal se na cestu a kráčel co nejrychleji, ale zase ne tak rychle (jak doufal), aby přitahoval pozornost. Po ulici přejelo několik aut, z jednoho domu vyšel muž, aby si vyzvedl ranní noviny, pak potkal jednoho člověka s přepravkou na jídlo, která se mu kývala v ruce. Nikdo si ho nevšímal.

Domů ubývalo, až přišel do poslední ulice. Prérie zde končila a terén, zalesněné kopečky, začínal klesat. Každý vršek byl níž než předchozí. Poznal, že pod ním teče Missouri. Někde dole, kde končil poslední kopec, bublala na své cestě mohutná řeka s písčitými mělčinami a vrbami porostlými ostrůvky.

Namířil si to přes pole, přelezl plot a seběhl po svahu strmé strže, jejíž svahy svíraly malý potůček. Hned vedle byla tůň se skupinou vrb, rostoucích těsně vedle sebe.

Blaine se spustil na všechny čtyři a zalezl pod vrby. Byl to dokonalý úkryt. Byl za městem a nikdo neměl důvod sem zavítat – potok byl na rybaření příliš malý a na koupání bylo už pozdě. Tady nebude rušen.

Nepřijde sem nikdo, kdo by vycítil lesklé zrcadlo, které nosil v mysli; nikdo, kdo by zařval: „Paríre!“

Až přijde noc, bude moci opět pokračovat v cestě.

Snědl tři hamburgry a vypil trochu kávy.

Vyšlo slunce a paprsky, které pronikaly větvemi, vytvářely na zemi pestrý vzorek světla a stínu.

Z města sem dolétaly vzdálené zvuky – rachot nákladních aut, hučení motorů, štěkot několika psů, volání matky shánící své dítě.

Byla to dlouhá cesta od té noci v Udici, řekl si Blaine. Seděl ve stínu vrby a vrtal klacíkem v písku. Daleká cesta od Charline a Freddyho Batese. A až do této chvíle neměl ani čas nad tím popřemýšlet.

Tehdy vyvstala jedna otázka a ta trvala i nyní: Zda bylo chytré utéci z Udice? Možná bylo přes všechno, co řekl Godfrey Stone, moudřejší zůstat a využít čehokoliv, co mohla mít Udice přichystaného pro budoucnost.

Seděl tam, přemýšlel o tom a vrátil se zpátky do světle modré místnosti, kde to všechno začalo. Znovu tu místnost viděl, jako by to bylo teprve včera – lépe, než kdyby se to stalo včera. Do místnosti, která neměla střechu, slabě svítily cizí hvězdy a jasně modrá podlaha pod jeho koly byla hladká. Pokoj byl plný tajuplných předmětů, které mohly být nábytkem, uměleckými díly, domácími spotřebiči nebo v podstatě čímkoliv.

Všechno se mu zdálo tak živé, že to snad ani nemohla být pouhá představa – jasné a přesné, bez mlhavých obrysů a rozmazaných ploch. Žádná věc nepřibyla ani neubyla.

Růžová bytost se spokojeně protáhla, probrala se a řekla: Tak jsi se znovu vrátil!

A skutečně tam byl.

Bez přístroje či těla, bez viditelné schránky, bez čehokoliv – kromě své nahé mysli – se Shepherd Blaine vrátil zpátky k růžové bytosti.