Clifford D. Simak
překlad: Pavel Dosoudil

ČAS JE TA NEJJEDNODUŠŠÍ VĚC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 16

Mysl nemůžete vidět.

Ale růžová bytost ji viděla či snad cítila – nebo přinejmenším poznala, že je mysl přítomná.

Pro Shepherda Blaina to nebylo žádné překvapení ani nic nezvyklého.

Téměř to vypadalo, jako by přišel domů, neboť světle modrá barva místnosti byla důvěrně známá a zdála se mu mnohem domáčtější než napoprvé.

No, řekla růžová bytost, prohlížejíc si mysl odshora dolů, tvoříme krásný pár!

Bylo to tak, samozřejmě, pomyslela si ta část mysli, která stále byla Shepherdem Blainem – on; nebo přinejmenším jeho část, snad až jeho polovina, se skutečně vrátil domů. Neboť byl součástí cizí bytosti, před kterou stál, částí zatím nevyjádřenou v procentech a snad ani nevyjádřitelnou. Byl Shepherd Blaine, cestovatel ze Země, ale stejně tak byl i přesná kopie tohoto tvora, přebývajícího v jasně modré místnosti.

A jak se vám daří? otázala se vlídně cizí bytost.

Trápí mne jen jedna věc, řekl Blaine a spěchal, aby to vyřešil dříve, než by mohl být přinucen odsud opět zmizet. Jedna jediná věc. Udělala jsi nás jako zrcadlo. Všechno odrážíme zpátky k lidem.

Zeptejte se proč. Byla to jediná možnost, vysvětlovala cizí bytost. Na cizí planetě potřebujete nějaký ochranný štít. Nechcete, aby ve vás slídily okolní inteligence. Proto jejich špehování odrážíte. Tady doma to samozřejmě není třeba…

Ale ty to nechápeš, odporoval Blaine. Nechrání nás to. Naopak, přitahuje to pozornost. Skoro nás to zabilo.

Nic takového neexistuje, řekla Blainovi nevrle cizí bytost. Neexistuje nic jako zabít. Neexistuje nic jako smrt. To je jen odporný výmysl. Ačkoliv se mohu mýlit. Mám dojem, že před velmi dávnou dobou byla jedna planeta…

Bylo skoro slyšet, jak rychle projíždí suchopárné soubory dat své přeplněné paměti.

Ano, řekla, existovala taková planeta. Dokonce několik takových planet. A byla to hanba. Nechápu to. Nedává mi to vůbec žádný smysl.

Mohu tě ujistit, řekl jí Blaine, že na mé planetě čeká smrt každého. Všechny tvory…

Všechny?

No, nejsem si úplně jistý. Snad…

Víš, řeklo stvoření, ani na tvé planetě to neplatí všeobecně.

Nevím, odpověděl Blaine. Zdá se mi, že si mlhavě vzpomínám, že existují nesmrtelné věci.

Myslíš normální věci.

Smrt má smysl, odporoval Blaine. Je to proces, faktor, který na mé planetě umožnil vývoj druhů a jejich diferenciaci. Zabraňuje to tomu, aby se život dostal do slepé uličky. Je to retuš, která vymazává omyly, která činí opatření pro nové začátky.

Růžová bytost se posadila. Bylo to cítit – důstojně, pohodlně se rozložila k dlouhé a důkladné výměně myšlenek a snad i argumentů.

Může to tak být, řekla, ale je to velmi primitivní. Je to krok zpátky. Jsou lepší cesty. Existuje dokonce bod, kde už to další vylepšování, o němž jsi mluvil, není potřeba.

Ale odpověz mi na jednu základní otázku, řekl Blaine. Jsi spokojená?

Spokojená?

No, sama se vylepšuješ a vyvíjíš. A rozpínáš se. Jsi částečně sama sebou a částečně mnou.

A stejně tak jsi ty částí mne.

Vypadalo to, jako by se růžová bytost usmála. Ale existujeme jen my dva – ty a já – a já jsem tolik věcí najednou, že ti to ani neumím vypočítat. Vykonala jsem hodně návštěv a nasbírala spoustu údajů, včetně mnoha myslí. Některé z nich, proč bych ti to nemohla říci, měly sotva nějakou směnnou hodnotu. Ale víš, že přes všechny ty výlety, které jsem udělala, téměř nikdo nenavštívil mne? Ani neumím vyjádřit, jak tuto návštěvu oceňuji. Byla jedna bytost, která mne přicházela poměrně často navštěvovat, ale je to už tak dávno, že si to jen velmi těžko dovedu vybavit. Mimochodem, vy měříte čas, že ano – zemský čas. Co to je?

Blaine jí vysvětlil, jak lidé měří čas.

Hm, teď chvíli počkej, řeklo stvoření, provádějící v duchu rychlé výpočty, to by znamenalo, že to bylo asi před deseti tisíci lety.

Tehdy tě navštívila ta bytost?

Správně, řekla růžová bytost. Jsi první od té doby. Přišel jsi mne navštívit. Nečekal jsi, až tě navštívím já. A měl jsi ten přístroj…

Jak to, že jsi se mne musela ptát, jak počítáme čas? otázal se Blaine. Vždyť jsi to všechno věděla. Vyměnila sis se mnou mysl. Znáš všechno, co znám já.

Ovšem, zamumlala růžová bytost. Ovšem, že jsem to věděla. Ale nenašla jsem to. Nevěřil bys, kdybych ti řekla, jak jsem hrozně zavalená.

Je to pravda, pomyslel si Blaine. Dokonce i s jednou myslí navíc se cítil přecpaný vědomostmi. Byl zvědavý…

Ano, jistě, řekla mu růžová bytost. Všechno se to včas upraví. Zabere to jen krátkou chvíli. Stane se z vás jedna mysl, ne dvě. Dáte se dohromady. Vytvoříte tým. Takhle se ti to líbí, ne?

Je to trochu tvrdé, ten zrcadlový jev.

Nemám sklony k tomu, abych způsobovala obtíže, řekla růžová bytost. Dělám jen to nejlepší, co umím. Takže dělám i chyby. Ale dám to do pořádku. Vyjmu to zrcadlo, zruším ho. O.K.?

O.K., řekl Blaine.

Sedím tu, rozjímala růžová bytost, a vycházím na návštěvy. Aniž bych se pohnula z tohoto místa, jdu, kamkoliv si přeji, a byl bys překvapen, jak málo nacházím myslí, s kterými mě zajímá výměna.

Ale za deset tisíc let jsi jich nasbírala spoustu.

Deset tisíc let, řeklo překvapeně stvoření. Deset tisíc let, to je, příteli, jen jako včerejšek.

Seděla tam, vracejíc se s mumláním zpátky a zpátky do minulosti, aby našla počátek všeho, ale nakonec to vzdala.

A je tak málo těch, kteří umějí zacházet s druhou myslí, stěžovala si. Musím na ně dávat pozor. Spousta si jich myslí, že trpí posedlostí. Někteří by zešíleli, kdybych s nimi udělala výměnu. Ty mi snad rozumíš.

Samozřejmě, řekl Blaine.

Pojď, vyzvala ho růžová bytost, a posaď se tady vedle mne.

Já jsem ve stavu, vysvětloval Blaine, kdy se těžko mohu nějak posadit.

Ach ano, jistě, řeklo stvoření. Měla jsem na to myslet. No, tak pojď alespoň blíž. Přišel jsi na návštěvu, předpokládám.

Přirozeně, řekl Blaine, neboť nevěděl, co odpovědět.

Takže, řeklo ponuře stvoření, návštěva je zahájena.

Ovšem, souhlasil Blaine a přesunul se o něco blíž.

Čím bych měla začít? uvažovala růžová bytost. Viděla jsem tolik míst, tolik návštěv a tolik různých stvoření. To je vždycky problém. Zřejmě to pramení z touhy po uspořádanosti myšlení, po pořádku. Trápí mne myšlenka, že kdybych to byla schopná dát všechno dohromady, možná bych dospěla k něčemu významnému. Doufám, že ti nebude vadit, když ti budu vyprávět o těch podivných stvořeních, ke kterým jsem se dostala až na samé hranici galaxie.

Vůbec ne, řekl Blaine.

Jsou dost mimořádná, řekla růžová bytost. Nevyvíjejí přístroje jako vaše kultura, ale nakonec se sama stávají stroji…

Růžová bytost vyprávěla, sedíc v jasně modré místnosti, s cizími hvězdami planoucími nad hlavou a za slabých vzdálených zvuků osamělého šeptajícího větru. Nejen o strojových formách života, ale i o mnoha dalších. O kmenech hmyzu, které během nekonečných staletí nahromadily obrovské zásoby potravy, kterou nemohly nijak využít, a úmorně otrocky dřely ve jménu slepé ekonomické mánie. O rase, která si udělala ze svých uměleckých výtvorů základ tajuplného náboženství. O odposlouchávacích stanicích, obsazených posádkami galaktické říše, které už byly dávno všemi zapomenuty, kromě posádek samých. O fantastických a komplikovaných sexuálních zvyklostech jiných bytostí, které, vystaveny obrovským problémům s rozmnožováním, myslely sotva na co jiného. O planetách, které nikdy nepoznaly život a valily se po svých drahách ponuré, hrubé a holé jako v den, kdy byly stvořeny. A o jiných planetách, které byly vroucím kotlem chemických reakcí, rozšiřujících možnosti mysli, ale opomíjejících samotné chápání, a o tom, jak tyto chemické reakce způsobily vznik určitého nestabilního, prchavého vnímání, které v jedné chvíli žilo a v následujícím okamžiku odumíralo.

Toto – a ještě mnohem víc.

Naslouchající Blaine si uvědomoval skutečně fantastická měřítka bytosti, na kterou narazil – zřejmě nesmrtelného tvora, který se ani nepamatoval na svůj počátek a neměl představu o konci; stvoření s toulavou myslí, které duševně prozkoumalo – během miliard let – milióny hvězd a planet, vzdálených milióny světelných roků, v této současné galaxii i v několika sousedních; mysli, která shromáždila gigantickou pokladnici utříděných informací, ale informací, které při vší snaze nemohla nikomu předat. Takže s největší pravděpodobností neměla žádnou představu, jak je využít, a navíc ji trápila mlhavá představa, že by toto skladiště znalostí mělo ležet ladem.

Jakési stvoření, které se vyhřívalo donekonečna na slunci a spřádalo výstřední historky o všem, co vidělo.

A pro lidské plemeno zde seděla encyklopedie galaktických vědomostí, lenošil zde atlas mapující nespočetné světelné, roky. Tady žilo jakési stvoření, které lidský rod mohl využít. Byla zde věčně drmolící ústa, která by lidstvu mohla přinést obrovský zisk – zisk z bytosti, která zřejmě neměla žádné emoce, až na určitý smysl pro přátelství. Všechny její emoce, pokud kdy nějaké existovaly, se za léta pozorování z křesla rozplynuly v prach. Žádnou ze shromážděných znalostí nepoužívala, ale rozhodně nebyla ztroskotancem. Neboť ze všech svých pozorování, z nahlížení do oken galaxie, získala velikou toleranci a pochopení – ne své vlastní povahy, ne lidské povahy, ale všech povah; pochopení života samotného, schopnosti vnímání a inteligence. A sympatie pro všechny motivy a etiky, pro všechny ambice, bez ohledu na to, jak byly v očích jiného života pokřivené.

A stejně tak je všechno o tomto tvoru, uvědomil si s trhnutím Blaine, uskladněno v mysli jedné lidské bytosti, jednoho Shepherda Blaina – kdyby se to ovšem mohlo oddělit, utřídit, uložit a později znovu vyzvednout a používat k vhodnému účelu.

Blaine naslouchal a ztratil veškerou představu o čase, všechno povědomí o tom, kde je, co je, nebo proč tu vlastně je. Naslouchal, jako když malý chlapec s úžasem sleduje ohromující předivo historek prastarého námořníka z daleké a neznámé země.

Místnost začínala být důvěrně známá, růžová bytost byla přítelkyně, hvězdy už nebyly cizí a vzdálené vytí pouštního větru znělo jako ukolébavka, kterou odjakživa znal.

Trvalo dlouhý čas, než si uvědomil, že naslouchá jen větru a že příběhy o dalekých končinách a dávných dobách ustaly.

Téměř ospale se pohnul a růžová bytost řekla: Byla to milá návštěva. Myslím, že byla ta nejlepší, jakou jsem kdy zažila.

Ještě něco, řekl Blaine. Jednu otázku –

Jestli jde o tu zrcadlovou ochranu, přerušila ho,nemusíš se bát. Už na tebe nebude nic upozorňovat.

To jsem nemyslel, řekl Blaine. Měl jsem na mysli čas. Já – tedy my dva – máme určitou vládu nad časem. Dvakrát mi to zachránilo život…

Je to tam, řekla bytost. Vysvětlení je ve tvé mysli. Musíš to najít sám.

Ale čas…

Čas, řeklo stvoření, je ta nejjednodušší věc. Budu ti vyprávět…