Clifford D. Simak
překlad: Pavel Dosoudil

ČAS JE TA NEJJEDNODUŠŠÍ VĚC
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 17

Blaine dlouhou dobu ležel a kochal se pocitem těla, neboť nyní ho opět měl. Cítil tlak, který na něj působil, vnímal pohyb vzduchu, který se dotýkal jeho kůže, uvědomoval si na pažích, obličeji a prsou horkou vlhkost štípajícího potu.

Nebyl již v modré místnosti, protože tam žádné tělo neměl, a nedoléhal k němu už vzdálený svist pouštního větru. Místo toho slyšel pravidelný škrabavý zvuk dechu, prodírajícího se slinami. A byla tu vůně, svíravá vůně, agresivně antiseptický pach, který vnikal nejen do chřípí, ale plnil celé tělo.

Pomalu, aby předešel náhlému překvapení, pozvedl víčka, připraven je opět spustit, kdyby to bylo třeba. Ale viděl jen bílou plochu, hladkou a monotónní. Nic než bělost stropu.

Hlava mu spočívala na polštáři, pod sebou měl prostěradlo a byl oblečen v jakémsi oděvu, který ho štípal.

Pohnul hlavou a uviděl další postel. Na ní ležela mumie.

„Čas,“ řeklo stvoření z jiného světa, „čas je ta nejjednodušší věc.“ A řeklo ještě, že mu o tom bude vyprávět, ale už k tomu nedošlo, neboť tam nezůstal, aby si to vyslechl.

Bylo to jako sen, pomyslel si – když se k tomu vracel. Mělo to nereálné, ploché obrysy snu, ale žádný sen to nebyl. Byl znovu v modré místnosti a mluvil s bytostí, která ji obývala. Slyšel, jak spřádá své příběhy, a v mysli si stále uchoval jejich detaily. Žádné podrobnosti nezmizely, jak by se to stalo v případě snu.

Na posteli ležela mumie zavinutá v obvazech. Byly v nich otvory pro nos a ústa, ale žádné pro oči. Jak dýchala, tekly jí z úst sliny.

Stěny byly stejně bělostné jako strop, podlaha byla pokrytá keramickou dlažbou a z celého místa vyzařovala sterilnost, která přímo křičela informaci o tom, kde se Blaine nachází.

Byl v nemocničním pokoji se slintající mumií.

Zvedl se v něm strach, náhlá vlna strachu, ale ležel tiše, než vše pominulo. Protože i zmítán strachem věděl, že je v bezpečí. Muselo existovat nějaké vysvětlení toho, že je v bezpečí. Mělo to nějakou příčinu, když si to mohl myslet.

Kde byl? Uvažoval. Kde ještě byl jinde než v modré místnosti? Jeho mysl šla zpátky po stopě a vzpomněl si – ve vrbovém houští v rokli za městem.

Venku na chodbě se ozvaly kroky a do pokoje vstoupil muž v bílém plášti.

U dveří se zastavil. Stál a díval se na něj.

„Tak jste konečně přišel k sobě,“ řekl doktor. „Jak se cítíte?“

„Docela dobře,“ řekl Blaine a skutečně se cítil v pořádku. Nezdálo se, že by mu něco bylo. „Kde jste mne našli?“

Doktor neodpověděl. Položil další otázku. „Už se vám někdy předtím stalo něco podobného?“

„Co podobného?“

„Ztráta vědomí,“ vysvětloval doktor. „Upadl jste do kómatu.“

Blaine zavrtěl hlavou. „Ne, pokud vím.“

„Skoro to vypadalo, jako byste se stal obětí nějakého kouzla.“

Blaine se zasmál. „Čáry, doktore?“

Doktor udělal grimasu. „Ne, to se nedomnívám. Ale člověk nikdy neví. Pacienti si to někdy myslí.“

Přešel pokoj a sedl si na kraj postele.

„Jsem doktor Wetmore,“ řekl Blainovi. „Jste tu už dva dny. Nějací hoši lovili východně od města králíky a našli vás. Zalezl jste někam pod vrby. Mysleli si, že jste mrtvý.“

„A tak jste mě sem dopravili.“

„To policie. Jeli tam a přivezli vás.“

„A co se mnou je?“

Wetmore potřásl hlavou. „Nevím.“

„Nemám žádné peníze. Nemohu vám zaplatit, doktore.“

„To není vůbec důležité,“ řekl doktor.

Seděl tam a díval se na něho. „Ale je tu jedna věc. Neměl jste žádné doklady. Pamatujete si, kdo jste?“

„Jistě. Jsem Shepherd Blaine.“

„A kde bydlíte?“

„Nikde,“ řekl Blaine. „Toulám se po světě.“

„Jak jste se k našemu městu dostal?“

„Nějak si nemohu vzpomenout.“

Posadil se na posteli. „Podívejte se, doktore, co kdybych odtud odešel? Jenom zabírám postel.“

Doktor pokýval hlavou. „Byl bych rád, kdybyste se nevzdaloval. Nechal byl udělat ještě pár testů…“

„To bude spousta starostí.“

„Nikdy jsem se nedostal k případu, jako je tento,“ řekl doktor. „Prokázal byste mi laskavost. S vámi je všechno v pořádku. Tedy fyziologicky. Měl jste zpomalený tep a trochu mělké dýchání. Trochu zvýšenou teplotu. Ale jinak všechno v pořádku, až na to, že jste nebyl při smyslech. Nemohli jsme vás žádným způsobem probudit.“

Blaine ukázal hlavou na mumii. „Je na tom špatně, co?“

„Silniční nehoda,“ řekl doktor.

„To je dost kuriozita. Už jich moc nebývá.“

„Došlo k tomu za neobvyklých okolností,“ vysvětloval doktor. „Řídil starý náklaďák a ve velké rychlosti mu praskla pneumatika. V zatáčkách nad řekou.“

Blaine se pozorně zadíval na muže na druhé posteli, ale nemohl nic poznat. Nic z něho nebylo vidět. Chrčivě vdechoval, vydechoval a slintal, ale nedalo se určit, kdo by to mohl být.

„Mohl bych vám zařídit jiný pokoj,“ navrhl doktor.

„Není třeba. Nebudu tu moc dlouho.“

„Byl bych rád, kdybyste ještě chvíli zůstal. Mohl byste se znovu složit. A nemuseli by vás včas najít.“

„Budu to mít na paměti,“ slíbil Blaine.

Lehl si zpět na postel.

Doktor se zvedl a přešel k druhé posteli. Naklonil se a poslouchal dýchání. Našel chomáček vaty a osušil jím pacientovy rty. Něco k muži, který tam ležel, zamumlal a pak se narovnal.

„Potřebujete něco?“ zeptal se Blaina. „Musíte už mít hlad.“

Blaine přikývl. Teď, když na to pomyslel, ho dostal.

„Ale není žádný spěch,“ řekl.

„Řeknu to v kuchyni,“ řekl doktor. „Něco pro vás najdou.“

Otočil se a svižně vyšel z pokoje. Blaine ležel a poslouchal, jak se chodbou vzdalují jeho rychlé, rázné kroky.

A náhle poznal – nebo si vzpomněl – proč je nyní v bezpečí. Blikavé výstražné světlo bylo pryč, neboť ta bytost ze vzdálené hvězdy je z něho odstranila. Teď již nebylo potřeba se skrývat a všem se vyhýbat.

Ležel tam, přemýšlel o tom a cítil se trochu více člověkem – ačkoliv, po pravdě řečeno, nikdy se ničím jiným než člověkem necítil. I když teď – a bylo to poprvé – cítil pod svým lidstvím prudký napjatý tlak nových znalostí, hlubokou vrstvu vědomostí, které do něho pronikly.

Naproti na druhé posteli mumie sípala, chrčela a slintala.

„Riley!“ zašeptal Blaine.

Dýchání se nezměnilo, nepozoroval žádnou odezvu.

Blaine se na posteli obrátil a vystrčil nohy. Posadil se na kraj postele, spustil nohy na zem a zastudily ho vzorkované dlaždice. Postavil se a kolem nohou mu obscénně visela potrhaná nemocniční košile.

U druhé postele se naklonil těsně nad bíle obvázanou věcí, která tam ležela.

„Riley! Jsi to ty? Riley, slyšíš mě?“

Mumie se pohnula.

Hlava se snažila otočit směrem k němu, ale nedokázala to. Rty se chvěly úsilím a jazyk bojoval, aby utvořil zvuk.

„Řekni…“ pronesl, protahuje to slovo, jak se ho snažil vyslovit.

Zkusil to znovu. „Řekni Finnovi.“

Chtěl toho říci více. Blaine to cítil. Čekal. Rty se znovu namáhavě pohnuly. A ještě jednou. Jazyk se těžce svíjel uvnitř mokvající jeskyně. Ale nic víc se už neozvalo.

„Riley!“

Nedostal žádnou odpověď.

Blaine couval pryč, dokud nenarazil zezadu na hranu postele. Posadil se na ni.

Zůstal sedět a zíral na lůžko s nehybnou zavázanou figurínou.

A tak strach, pomyslel si, nakonec toho člověka dostihl; strach, před kterým prchal přes půl kontinentu. Ačkoliv to možná nebyl právě ten strach, před kterým utíkal, ale jiný. A jiné nebezpečí.

Riley supěl a lapal po dechu.

Tady leží člověk, uvažoval Blaine, člověk, který má předat určité informace muži jménem Finn. Kdo je ten Finn a kde je? Co má společného s Rileym?

Finn?

Existoval jeden Finn.

Jednou, kdysi dávno, už to jméno slyšel.

Blaine seděl rovně a strnule na posteli a vzpomínal, co ví o Finnovi.

I když to mohl být jiný Finn.

Neboť Lambert Finn byl také cestovatel Udice, jenže zmizel – stejně jako zmizel Godfrey Stone, ale mnoho let před Stonem – dlouho předtím, než sám Blaine vůbec přišel do Udice.

Nyní z něj byla legenda, šeptané jméno, postava a příběh, které naháněly hrůzu, jedna z mála strašidelných historek, které se v Udici vyprávěly.

Jak tvrdila pověst, Lambert Finn se jednoho dne vrátil zpátky z hvězd jako vyvádějící maniak!