Ludvík Souček

BLÁZNI Z HEPTERIDY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20. KAPITOLA

 

Avšak procitaje zvolna z vytržení, rozeznával jsem zřetelně slabiky, slova i celou řeč, kterou ke mně pronášel.

Cyrano z Bergeraku, Cesta do Sluneční říše

 

Jednou ze základních (a profesionálně zcela nezbytných) schopností božské Kary z hvězd i jejich kolegů a kolegyň bylo mimořádně rychlé zotavování z nejrůznějších otřesů, jak je přinášela ušlechtilá polyvizní činnost. Také šok, způsobený drzostí bezvýznamného subalterního redaktůrka Stama, odezněl celkem rychle - poněkud déle ji trápila nesporná skutečnost, že ji odhalení existence jeho ženy a dvou fakanů z nepochopitelných důvodů zasáhlo hlouběji a citelněji. Kara nebyla naštěstí zvyklá na příliš hluboké a důkladné rozbory citů a pohnutek svého chování, takže jí v dané situaci nepřišlo zatěžko zatím všechno z mysli vymazat a soustředit se k okamžité situaci. Mizera Stam počká. Neuteče. Ani by mu to neradila.

Poznala cestu, po níž teď opět jednou bez pomoci mechanizačních prostředků a tedy po vlastních nohách postupovala spletí jeskynních chodeb, osvětlených velmi úsporně umístěnými luminofory, tu a tam se skříňkou jakéhosi signálního zařízení, jehož úkol neznala, a ani netoužila poznat. Tudy už jednou procházeli s Martem a s tím oranžovým dědou k šeredným hvězdicím. Z hlavní chodby odbočovalo nedávno anihilátorem proražené schodiště v úzké stoupající chodbě až na úbočí hory, pod nímž byl nějaký vrak či co, kde úpěli chudáček Tobiáš a Péťa Pritt. Mužští mají vůbec vynikající schopnost dostávat se ustavičně do malérů, pomyslela si Kara. Když nad nimi nebdí nějaká moudrá žena, samozřejmě. Jakýmsi záhadným skluzem myšlenek přešla zase rázem na Marta, vlastně na tatíčka Stama, a rázně si zakázala rozvíjení dalších úvah v tomto směru.

Později, ale ne zase tak docela pozdě, aby dojmy z Hepteridy byly překryty dalšími svízelemi i radostmi ideálu Galaxie (dokonale je setřít se ostatně nikdy nepodařilo, ale to Kara v tomto okamžiku ještě zdaleka netušila), si na svou pouť jeskynním systémem Druhého kontinentu mnohokrát vzpomínala.

Dráždil a zneklidňoval ji nejasný, ale nutkavý pocit, že chodbami neputovala sama, že spolu s ní stejným směrem kráčelo mnoho mužů i žen, ale Kara si nikdy nebyla schopna vzpomenout, jak vypadali, ba ani - a to už je co říci - jak byly ony ženy (byly-li to ženy) oblečeny. Vzpomínka jí přinášela jakési zamlžené a úlomkovité obrazy moudrých, nevzrušených obličejů a tichých postav. Tehdy už ovšem neměla možnost konzultovat s nikým z těch, kteří by jí mohli vysvětlit, že jednou z výstředních schopností obyvatel Hepteridy bylo i dosažení jakési psychologické neviditelnosti trikem známým už pěkných pár tisíc let a používaným jednak světci, jednak zločinci. Nenápadnost dovedená do krajnosti chováním i zastavením toku myšlenek umožnila téměř absolutně zmizet i v početné společnosti těm, kdo ji využívali, už dávno před tím, než roku 2316 vyřešil problém kouzelné čapky a uskutečnění Wellsova Neviditelného muže pomocí složité elektronické aparatury jakýsi nevzdělanec, netušící, že to je teoreticky nemožné. Snad by bylo toto prostinské vysvětlení Kaře ulehčilo, a zároveň odstranilo jednu z neurotizujících záhad, které v sobě každý z nás ve větším nebo menším souboru nosí - Kara Karnová však takovou přítěž snášela s obdivuhodnou lehkostí a elegancí.

Ano - zde odbočovala chodba. Kara na okamžik zaváhala a pak se pod vlivem okamžitého nápadu prosmýkla do jejího temného ústí. Luminofory už tu nebyly - jen několik nouzových světel, označujících v kosmických lodích a v divadlech i polykinech schodiště a prahy, aby se pozdní návštěvníci náhodou nepřerazili. Svítila sice trvale a s přičinlivosti sobě vlastní, ale naprosto nedostatečně, takže spíše prohlubovala temnotu. Kara se opatrně vydala po schodech vzhůru. Jestli se něco semele, jakože asi ano, soudě podle ne zcela jasných řečí toho protivného dědka z Centrální galaktické, stane se to určitě zrovna tady, v údolí vraku, hvězdic a cizí kosmické lodi, věznící ještě nedávno oba nevinné a zcela neškodné reprezentanty polyvize. Kara to shledávala jednak velmi vzrušující, jednak užitečné, a plasticky si představovala palcové titulky tisku i uměle vzrušené hlasy polyvizních komentátorů, líčících její dramatické zážitky. Neboť dobrý osud nedopustí zapomenouti těch, kteří si to nezaslouží. A redaktůrek Stam zjistí, že jeho úsilí komandovat Karu Karnovou je pošetilé a předem odsouzeno k nezdaru. Nehledě na jeho pitomé řeči o letmých dotecích a pohledech a ... a o čem to vlastně plácal. No, snad se na něj opravdu někdy podívala poněkud nesestersky, koneckonců vypadá vlastně moc dobře, skoro líp než Eko Dart, a choval se v těch propletencích určitě líp, než by byl milý Eko ve vrcholné formě schopen, ale... Čert ho vem, náfuku!

Trochu udýchaná doškobrtala až na nejvyšší bod schodiště. Tentokráte se jí zdálo kupodivu kratší než při první cestě. Vysoukala se otvorem proraženým v boku hory na stezku. Nad hlavou se jí opět klenulo neuvěřitelně zelené hepteridské nebe a na něm, což ovšem nemohla tušit, protože dvacet tisíc kilometrů je dvacet tisíc kilometrů, bývalý nákladní a nyní ozbrojený kosmický koráb Horus, zavěšený nehybně jako lampión, s ustaraným Aslanem, flegmatickým Ligem a mírně otrávenou posádkou, kterou dvě exploze plutoniových náloží alespoň dočasně ochudily o jednu z mála skromných zábav Výzkumné skupiny. Dole na úpatí hory stál vedle neuvěřitelné a nepopsatelné hmoty vraku Capaxu 37 další kosmický koráb, daleko menší, zhruba vejčitého tvaru, spočívající teď na třech nápadně nízkých a nezvykle tvarovaných teleskopických podpěrách, zakončených mimořádně širokými talíři, určenými spíše pro přistání v bažinatém terénu než na tvrdé skále. Což ovšem Karu nejen nenapadlo, ale ani nezaujalo: z otevřených vstupů lodi, spojených se zemí čímsi, co se na tuto vzdálenost podobalo pohyblivým schodům, vystupovala lidská posádka, na niž lidskými byly právě jen ty Aslanem zjištěné dvě nohy, ruce a hlava. Terráncům se však rozhodně nepodobali.

Jejich domovem byla zřejmě planeta s malou přitažlivostí - všichni mužové (pokud mohla Kara soudit, šlo výhradně o muže) byli obrovského vzrůstu, v každém případě hodně přes dva metry, spíše vyzáblých než štíhlých postav a nápadně bledých, takřka křídově bílých tváří, do nichž se propadaly jako dvě tůně velké výrazné a tmavé oči. Vlasový porost byl (mírně řečeno) skromný; každý Terránec dbalý svého zevnějšku by byl už dávno doplnil řiďounký chomáč světlé, takřka bílé kštice alespoň ladným příčeskem. Vcelku rozhodně nelze říci, že by byla Kara mužnou krásou posádky cizí lodi nadšena, i kdyby se s ní setkala za příznivějších a méně složitých okolností.

Část mužů postávala kolem korábu, ostatní se pustili do svahu, kam patrně - jak si uvědomila - spatřili před posledním startem zmizet ty podivné svrasklé hvězdice. Kara záhy s jistým zděšením zjistila, že se několik čahounů, pohybujících se po skalách i mimo stezku v gravitačních podmínkách Hepteridy kupodivu svižně a obratně, patrně díky biomechanickým posilovačům, dostalo až nedaleko k ní. Tu a tam se ozval rachot malé laviny kamenů nebo mezi balvany zasvítila stříbrná kombinéza. Posádka korábu zřejmě vystupovala do stráně několika cestami - snad hledala, jak Karu napadlo, rozběhnuté hvězdice. Kdovíproč, ale třeba jim stály za tu štrapáci.

Chtěla se raději vrátit do skalní chodby, od níž v zaujetí poodešla pár desítek metrů po kryté části stezky, už po několika krocích však uslyšela šramot. Stříbrní habáni se zřejmě dostali až sem - ale nějak na schodiště proklouznout musí.

Šramot kroků se blížil. Čahouni zřejmě objevili stezku a sestupovali po ní. Karu trochu udivilo, že se nad balvany ještě neobjevilo olysalé temeno a oči, poněkud připomínající kukadla polidštěného hmyzu z ilustrací dětských knížek. Popadla vhodný kámen a přitiskla se mezi dva balvany. Když muž konečně vyšel a takřka do ní vrazil, mávla sice starobylou, ale navzdory tomu ještě stále účinnou zbraní způsobenou naučeným vševědem Péťou (epochy Kara z hvězd mezi neandrtálci a Kara loví mamuta).

Mart Stam řekl cosi jako „glogloglo" a tiše se sesul k zemi. Troskami vědomí, poněkud narušeného Kařiným odborným úderem, pochopil, že musí především chránit interkom před rozbitím, které by nárazem takové skály bylo docela v mezích možnosti, a pokusil se o to, jak nejlépe dovedl.

„Marte!" vyjekla Kara zděšeně a tak hlasitě, že si toho nejbližší stříbrné postavy nejen nutně povšimly, ale některé z nich dokonce reagovaly polekaným trhnutím. „Marte, co jsem vám to ... Marte!"

„Co se děje?" ozval se v krabici interkomu, kterou Stam hrdinně svíral jako zraněný rytíř krále Artuše svatý grál, Aslanův nervózní hlas. „Ozvěte se, Stame! Jinak za tři sekundy vyšlu paralyzující záření do celého okruhu údolí. Jedna, dvě ..."

„Ne! Ne!" zaječela tentokráte Kara, až zpozorněly holohlavé postavy i hluboko v údolí kolem cizího korábu a vraku Capaxu. Nevěděla sice docela přesně, co to je paralýza, tím méně paralyzující záření, ale celkem správně je spojila s představou berlí a vozíku pro ochrnuté. „Prosím vás, nic takového! Prosím vás!"

„Kdo to tam zase je?" zajímal se Aslan, úplně vyvedený z míry, zatímco Kara se obětavě schoulila nad Martem do klubíčka v očekávání katastrofy shůry.

„Ta ... tady Karnová," zakoktala.

Teď začal pro změnu málem koktat Aslan.

„Slečna ... slečna Kara Karnová? Kara z hvězd?"

„A... a ... ano," připustila Kara a otřela si nos hřbetem ruky, zaprášeným a trochu potřísněným krví z Martovy ranky na čele právě v místech, kde frenologové předpokládají  nejžádoucnější centra mozku. „To...  to jsem já."

„Ale to je milé," trylkoval Aslan, „to jsem strašně potěšen, slečno ... slečno ... Smím vám říkat Karo?"

Pak zabublala vroucí hrachová polévka. To Ligo dával najevo své hluboké opovržení všemi ženami, které nebyly jeho typu, jinými slovy, které nebyly komponovány přibližně do krychle.

„Říkejte jí, jak chcete, snese všechno, Aslane," odpověděl za Karu mdlým hlasem Mart Stam, když se rotace světa kolem něho poněkud uklidnila a hlava se zmenšila do necelého dvojnásobku původní velikosti. „Ale nepřejte si slyšet, jak jí budu za chvíli říkat já. Proč jste raději nezapojil ty paprsky?"

„Já ... hned ..."

„Teď už se s nimi jděte vycpat, vy operetní válečná nádhero ...," navrhl Mart a posadil se, opřen zády o balvan. Kolem dokola stál takřka úplný kruh fantasticky vysokých stříbrných chlapíků, kteří by uvedli do extáze každého terránského trenéra košíkové. Pokud to bylo vůbec možné, valili oči ještě více než obvykle. U boků jim viselo v pouzdrech cosi, co se nápadně podobalo anihilátorům nebo malým paprskometům, ale nezdálo se, že by některý z nich pomýšlel na jejich použití.

„Prosím za prominutí, jestli ruším," řekl Šéf velmi rezolutně, téměř hrubě odsunul dva stříbrné čahouny, kteří mu na stezce bránili v cestě. „Nerad zasahuji do vašich originálních zábav, ale strašně rád bych se konečně dověděl, co se tu vlastně děje."